Design

Proč nestačí odnést PET lahev do kontejneru s tříděným odpadem? Designér Josef Rozehnal má odpověď

Josef Rozehnal | foto: Lenka Požárová

Premium Rozhovor

Co mají společného dvacet tisíc vadných plechovek, šedesát metrů odsávací hadice či vysloužilé hasicí přístroje? Josef Rozehnal z brněnského designového studia NAHAKU nepotřebné věci používá jako materiál pro svou tvorbu. Zušlechťuje nechtěný odpad a přetváří jej v originální designové objekty.

LENKA POŽÁROVÁ , fotografka, novinářka

18. května 2021 5:00

• 1 příspěvek

Že jsem na místě, nepoznám podle čísla popisného, ale roztodivného plotu, který tvoří pospojované dveře starých tramvají. Nad vchodem drážního domku, který se ze squaterského pelechu proměnil v kreativní dílnu, visí paroží, přičemž při bližším průzkumu zjišťuju, že lebkou je kryt motoru z jawy a levý parůžek byl v minulém životě vodní trubkou. Talentovaný vizionář Josef Rozehnal a jeho studio NAHAKU unikátním způsobem spojuje minimalistický design i potřebu udělat v konzumní společnosti něco pro ochranu životního prostředí. Alarmující množství odpadu na planetě jde totiž často znovu chytře využít a je to lepší řešení než jej nákladně recyklovat či likvidovat.

Proč v dnešní době už nestačí odnést PET lahev do kontejneru s tříděným odpadem?
Protože se neví, co s tím. Už se to nezvládá zpracovat. Pokud vím, do nového plastu se smí přidat jen určité malé procento recyklátu, nejde to vyrobit jen z něj. Ale zaplaťpánbůh že lidi odpad třídí, protože v momentě, kdy se přijde na to, co s tím dál, bude nastavený systém zpětného odběru a bude to mnohem jednodušší. Kdyby se na to všichni teď kašlali jenom proto, že se to někde kupí, nebo že to jde do spalovny, bylo by to špatně. S jednou lisovnou plastu vyvíjíme desky z odpadového plastu. Dělám z toho teď zakázku v Praze, kde je to stavební kámen pro pětimetrovou recepci show roomu. Za mě je to onyx budoucnosti (ukazuje mi průsvitnost desky přes světlo z okna).

Autor: LENKA POŽÁROVÁ , fotografka, novinářka

Témata: Český design, Design

• Vstoupit do diskuse (1 příspěvek)
• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na síti X

• Mohlo by vás zajímat

Ručně tkaný len a druhá šance pro všechny. Když upcyklace pomáhá

Na zlatě se mi líbí, že ho můžete časem přetvořit a upcyklovat, říká šperkařka

‚Folklor is not dead.‘ Designéři se vracejí k tradicím a rozhodně to není nuda

Premium

Vesmírné scenérie nebo pohled z vesmíru na Zemi. Tak vypadá kresba na vázách designéra a skláře Lukáše Nováka

Můj přístup je založený na pozornosti k lidským emocím, říká ukrajinská designérka

Viděla jsem v Londýně prodávat tašku na rameno, která měla ucha z galusek. Je toto příkladem upcyklace?
Je. Použil se materiál, který dosloužil svému účelu. Galuska bude zřejmě píchnutá. V momentě, kdy to můžete vyhodit a recyklovat, ale dáte té formě jinou funkci, je to upcyklace. Vlastně oddálíte recyklaci a posunete ji o úroveň výš. Vždycky je dobré prodloužit věcem životní cyklus. Zpracování materiálu recyklací je spjaté s nemalou energií, kdy se musí čistit, drtit, třídit i převážet.

Co může udělat ohleduplný spotřebitel víc než třídit odpad?
V dnešní době v podstatě nejde žít bezobalově, ale jde o to, zamyslet se, jak svou spotřebu minimalizovat. Jestli potřebujeme každej rok novej mobil. Nebo jak aspoň kupovat věci, které jsou pro prostředí nejmenší zátěží. Místo abyste si koupili za život 200 židlí, se zamyslete, jestli není lepší investovat do kvalitní židle, která má vysokou estetickou i materiálovou hodnotu. Takovou pak můžete mít i 200 let. Dneska lidi kupují strašný krámy, a proto je to tak v háji. Jenže ono to začíná už u konzumace potravin. Když lidi nezajímá jejich složení a jsou ochotní cpát do sebe s prominutím svinstvo, tak jim bude lhostejný, jak moc zatěžují životní prostředí materiálem.

U potravin si přečtu složení, u módy se už taky uvádí jeho udržitelná výroba. Uvádějí se tyto údaje například i u nábytku?
U produktů bývá uvedena materiálová skladba, takže se nad tím každý člověk může zamyslet. A je jedno, jestli je to záchodová štětka nebo oblečení. Navíc firmy, které jsou hrdé na to, že produkt vyrábějí smysluplnou cestou, tu informaci prezentují, protože je to jejich marketingová výhoda. Za mě by dobrej design měl být z pár materiálů, které jsou vždycky rozebratelné na jednotlivé části tak, aby se mohly vytřídit, tedy bez kompozitních materiálů a lepidel.

V čem je práce designéra s odpadovým materiálem jiná?
Běžně má designér před sebou prázdný papír a tužku. Může cokoliv. Kdežto mě limituje spousta věcí. Vymýšlím, jak konkrétně s odpadovým materiálem, který mám zrovna na stole, dál pracovat. Jak využít to, co ostatní vyhazují. Myslím si, že je pro designéra strašně důležité, aby znal druhy materiálů a technologie, kterými je může zpracovávat. Když navrhuju design z ocelové konstrukce, měl bych mít základní povědomí o tom, jak se ten kovový materiál dá obrábět, svařovat, brousit nebo povrchově upravovat. Můj otec architekt, ať je, jaký je, říkal, že v jeho profesi by měl být člověk nejprve zedník, potom stavař a teprve potom architekt. Stejný přístup mám k designu. Musím si materiál osahat, jinak ho nepochopím. Teprve potom můžu vymýšlet, co s ním. Chceme zkoušet i různé technologie zpracování, třeba zkusit foukat plast jako ve sklářství.

Všímáte si vyhozených věcí na ulici?
Jo, jo. Pořád něco sbírám. Už mám změněný pohled na svět. Dívat se na cokoli kolem sebe jako na něco, co lze použít k dalšímu zpracování, je nemoc i prokletí. Možná dokonce závislost. A jako s každou jinou závislostí je těžké s tím bojovat. Dost často si musím říkat: Vždyť je to strašnej krám, z toho už fakt nemůžeš nic udělat! (rozesměje se) Nehrabu se v popelnicích, ale jezdím hodně na eko dvory. To je super sonda do společnosti a jejího odpadu.

Kolik toho máte doma upcyklovaného?
Skoro všechno. Našel jsem třeba krásnou urnu pokrytou zelenou měděnkou, v níž mám zasazenou kytku. Nevěřím, že smrt má špatnou energii. Za mě má mnohem lepší energii ta urna po paní Božence u mě doma, než kdyby skončila v kontejneru se železem a sešrotovala se. Nad čelem postele předělané z gauče mám na stěně obrovský kryt z pouličního osvětlení. Je to takový ten kulatý plech, který je celý porostlý lišejníkem, a světlo, které je za ním, vytváří krásnou svatozář. Téhle tvorbě bych se chtěl víc věnovat, až budu mít čas a klid, ale není to tak smysluplné.

Proč ne? Vždyť pořád zachraňujete odpad…
Jasně, ale jen jeden kus. Chci, aby NAHAKU dělalo repetitivní design, aby to byla sériová produkce. Když pak udělám tisíc světel, má moje práce mnohem větší dopad na životní prostředí, než když si tady budu hrát s jedním uměleckým kouskem. Tím, že má něco sériovou produkci, se zásadně redukují i náklady na výrobu. Takový produkt nebude mít pozlátko luxusu a exkluzivity, tím pádem si ho může dopřát víc lidí – a zachrání se i víc materiálu. Klidně ať je to v regálu Bauhausu nebo v IKEA. Neberu to jako dehonestaci značky, když to bude kvalitní produkt, hezký, a ještě morálně pevný. Navíc zpracováváme materiál dostupný na celém světě, takže stačí vymyslet proces zpracování a udělat to tak, aby to bylo vyrobitelné kdekoliv.

Překvapuje mě, že za odpadový materiál, se kterým pracujete, často platíte…
Byznys s odpadem je pátý největší byznys na zeměkouli! Pořád je to materiál. Někdy se firmy samy ozvou a něco nám nabídnou. Jednou nám insolvenční správce nabídl paletu s 80 tisíci kravatami. Podhled, kde by se vlnilo 80 tisíc kravat, by bylo úžasný dělat, ale zrovna se nám to do žádného projektu nehodilo. Je blbost používat materiál na sílu jen proto, že ho člověk má. Pak nedělá tu práci dobře.

Chcete, aby člověk poznal, nebo nepoznal původní odpadní prvek ve vaší tvorbě?
Raději budu, když to tam nepozná. Moment překvapení je důležitý i příjemný. Ne nutně a prvoplánově musím přiznávat, že to je PET flaška nebo sklo z pračky. Pro mě jako designéra je důležité respektovat vstupní formu odpadového materiálu, který chci použít. Jak vypadá, jaké má tvarosloví. Pak té formě dávám jinou funkci a můžu to transformovat takovým způsobem, že to působí mnohem ušlechtileji než na začátku.

Fascinuje mě, že vidíte vysloužilou pračku – a vyberete si z ní jen ta skleněná dvířka…
Je to něco, co se dá dál zpracovat. V podstatě je to materiál, který nemá další cestu, protože sklárny to nechtějí vykupovat. Tudíž se to zahrne do země na skládku, kde to bude strašit milion let. Těch praček se přitom u nás vyhazuje přes tři sta tisíc ročně! Teď z toho zrovna vyvíjíme produkt. Když se to správně zpracuje, může z toho být světlo, okno nebo mísa…

Vaše vlajková světla nazvaná PETing z 20litrových PET soudků na prosecco visí i v industriálním Manifesto Marketu na Smíchově. Jaký je jejich příběh?
Tohle je finální produkt (sundá z police svítidlo, které je lehké jako balonek) a toto je vstupní materiál. PET soudky jsou jednorázový obal na gastro tekutiny, který není ani zálohovaný, takže se vyhazuje. Přemlouváme různé bary, vinotéky a cateringové firmy, aby nám je schovávaly, a vykupujeme to od nich. Ale nesmějí ty soudky být zmačkané, pak už jsou pro nás nepoužitelné. Teď jsme jich posílali patnáct do Manchesteru. Je to smysluplný produkt a dostupný pro každého. Teď je na kabelu, ale chci, aby to bylo i na tyčce, aby to byly tyčkové segmenty s odbočkami, kde si to člověk nakonfiguruje a poskládá, jak sám potřebuje. Ten produkt jsme předělali a vylepšili už třikrát, a stále nejsme u konce.

Ví nizozemská firma, jejíž PET soudky využíváte, co z toho děláte?
Už jsme v kontaktu, ale musí se to pořádně uchopit projektově. Aby si na to člověk sedl a nastavilo se, co jim můžeme nabídnout a co oni nám. Nestíhám to a jsem upřímně nešťastný, že se to ještě neděje. Protože by dávno mělo. Hodně by pomohlo, kdyby se už ten samotný produkt zamýšlel a zohledňoval, co se s ním stane potom, až doslouží svému účelu. Neznám ale žádného velkého světového výrobce, který by to dělal. Upcyklace je pořád v plenkách.

Z jakých dalších materiálů jste vytvořili světla?
Teď třeba děláme pro vinařství Krásná hora zajímavé světlo z naštosovaných podšálků, které jsme uvnitř prořezávali na vodním paprsku. Nebo jsme zkoušeli světla ze zvlněné perlinky, což je síťka pod omítku, která je ze sklokeramického vlákna a krásně vede světlo. Další světlo bylo z ořezů ratanových výpletů sedáků židlí Thon… Světla mě hodně baví, ale nezůstávám jen u nich. Lidi jsou jako můry a světlo je přitahuje. Je to důležitý prvek interiéru, kterým se dá udělat silný efekt, umí dotvořit celou atmosféru. Když mě podnik poprosí o světlo, musím znát celý koncept. Od názvu podniku po to, co budou servírovat, kdo tam pracuje, jak vypadá architektonický návrh nebo jaké budou mít židle. Je třeba přemýšlet, jak se světlo odráží i skrze co prochází. Musí to dávat smysl dohromady, jinak to nebude vypadat dobře. Jsem rád, když jsou věci dotažené, ale málokdy jsem s něčím spokojený. Vždycky to totiž jde vylepšit a posunout. S tím mám trochu problém, protože ty nedokonalosti vidím – a štvou mě.

Naučil jste se za dobu svého podnikání se nad něco povznést? Co všechno máte na háku – kromě názvu značky?
Hm, už se tolik nerozčiluju nad tím, když klient nechápe souvislosti. Dřív jsem si mohl rvát vlasy, jak nemůže rozumět tomu, že přicházím s něčím, co má pomoct jeho byznysu. Jde o to, že s konceptem a názvem podniku souvisí i výběr materiálů. Že nemůžete mít název Maková buchta, a přitom dělat bramboráky.

Dovedu si představit, že designová studia toto běžně nepálí, že nejdou tak do hloubky…
Často je to tak, že designová studia i architekti fungují na základě provizí od svých dodavatelů – a to je za mě hodně nezodpovědný přístup. Pro mě je důležité vzít každý projekt za svůj. Sednout si lidsky a mít volné ruce. Jenže když narážíte na nepochopení, je to vysilující. Nové projekty proto musejí být sakra zajímavé, aby se vyplatilo jim dát energii, bolest, slzy – a dost často i tu krev. Zároveň bych se chtěl věnovat sériové výrobě produktů, protože tam vidím větší přínos a smysluplnost. Brand NAHAKU nemá být nedostupný, ale naopak něco, co si může dopřát každý, kdo si chce udělat radost a chce se zamyslet, jak žije. Jen je třeba najít balanc mezi materiály a cenou. Je to limitující, ale ne nemožné. Mám plány i vize, ale nejsem schopný zastat úplně všechno. I když jsem strašně vděčný za to, kolik skvělých lidí firmě pomáhá a věří jí – ať už jsou to dodavatelé, parťáci, nebo studenti, s nimiž dělám projekty –, pořád je tu fůra práce.

Chybí vám teď zapálení lidé a peníze k vývoji prototypů z odpadového materiálu?
Ano. Vlastně nevím, jestli do firmy nenechat někoho vstoupit. Jestli nejít cestou investice. Přál bych si, aby jedním z pilířů NAHAKU bylo nacházet řešení pro firmy na zpracování jejich odpadu. Propojit je s jinou firmou, která by mohla jejich odpad použít.

Vy máte těch vizionářských myšlenek v hlavě strašně moc!
Já vím… Ale není to šťastný. Hlavně to nejde vypnout... Každá firma, která produkuje výrobky, má odpad a ten se dá zpracovat někým jiným. Navíc firma musí za likvidaci odpadu často platit, což znamená červená čísla. Pokud přijde někdo jako my a vymyslí, že materiál je dál použitelný, byť pro třetí stranu mimo odvětví, jsou schopní se z červených čísel přesunout do černých. V ten moment totiž odpad můžou prodat. Tu druhou firmu, která to odkoupí, to zase stojí mnohem menší peníze, než co by dala za nový, stejně kvalitní materiál. Zkostnatělý podnik to nepochopí, ale v dnešní době se to hrozně moc lepší. Snad je to i tím, že do vedení velkých firem se dostává moje generace, která je otevřenější přijmout, že odpad jde často přetavit v něco ušlechtilejšího, že to má smysl.