Lidovky.cz

Design

‚Folklor is not dead.‘ Designéři se vracejí k tradicím a rozhodně to není nuda

Šátek Andrey Vytlačilové z kolekce Májová | foto: Dita Hromádková

Premium Doporučujeme
Trend návratu k lokálním produktům, jenž v posledních letech dominuje třeba v gastronomii, se dotýká i designu. Lidové umění a folklor nabízejí nepřebernou škálu motivů, které lze využít moderním způsobem, prakticky a účelně, vychází však přitom z respektu k tradici a nabízí nečekaná propojení.

Přestože donedávna nebyl tuzemský přístup k domácí lidové kultuře příliš valný, v posledních letech se tradiční řemeslo začíná čile zařazovat do globálních trendů. Folklor není mrtvá záležitost, projevující se ojedinělými (postupem času zkomercionalizovanými) akcemi typu Jízda králů na jižní Moravě, které se z památeční oslavy staly přehlídkou stánkařů s laciným zbožím a možností opít se už dopoledne. 

Do designu užitkových věcí i uměleckých děl stále víc pronikají folklorní...
Šátky z kolekce Májová

Designéři přebírají techniky i ornamentiku, řemeslo vzbuzuje stále větší zájem a snaha „podpořit malého lokálního umělce“ než nakupovat ve velkých řetězcích se stává čím dál omílanější mantrou.

Autor:

Jako u většiny trendů i u tohoto návratu ke kořenům platí, že nejde o nic nového. Všechno už tu bylo: k první vlně zájmu soudobých umělců a řemeslníků o postupy a motivy, s nimiž pracovali jejich předkové, došlo už v 19. století, paradoxně v době, která zachraňovala starší lidovou tvořivost, ale jež je v současnosti považovaná za součást folkloru, k němuž se vracíme. Architekt Gottfried Semper už tehdy formuloval základní okruhy, které mají v hmotné kultuře své místo stále: bylo jimi stavění, tesařství, hrnčířství a textilnictví. Jedním z důsledků nového náhledu na umělecké, teoretické a sociální vnímání lidového umění a řemesel bylo zakládání významných světových muzeí a vzdělávacích institucí se vztahem k uměleckému řemeslu, i u nás jich vyrostla celá řada.

A české trendy se mění společně se světem, folklor přitahuje pořád víc. Naštěstí už jinak než za minulého režimu, kdy se důraz na lidovou kulturu kladl pouze jako protiváha dosavadní měšťanské buržoazní kultury. Jak krásně to v románu Žert popsal Milan Kundera: nadšení mladí komunisté zpívali lidové písničky bez obsahu, vymýšleli si nové o práci družstevníků a tančili v moravských krojích, i když pocházeli z Prahy, takže jediné, čeho tím dosáhli, bylo zprofanování folkloru už pro generaci jejich dětí. Mimoděk tak vystihovali o století starší slova Bedřicha Smetany: „Napodobením melodického spádu a rytmu našich lidových písní nevytvoří se žádný národní sloh, nanejvýš slabé napodobení písní těch samotných, o dramatické pravdě ani nemluvě.“

To se však mění: ještě po revoluci jsme se za vlastní vernakulární kulturu styděli, v posledních letech se však na malých, především jihomoravských (ale i chodských atd.) vesnicích oprašují kroje, děděné z generace na generaci, do hodových průvodů dobrovolně chodí stále více lidí (ve Vracově, který drží rekord, se průvodu účastní téměř tisícovka krojovaných z celkových 4600 obyvatel), povědomí o vlastních kořenech sílí a udržuje se i mezi mladými lidmi. Ty k tomu nikdo nenutí. Prostě sami chtějí.

Z hlubin tradice

Východní Čechy vždy byly textilní velmocí. Zatímco třeba na severu země se dařilo sklářství, východ Čech patří práci s látkami. V podkrkonošských Hořicích se dlouhá desetiletí vyráběly třeba stylové a slavné kapesníčky, v současnosti tam mimo jiné šijí ve spolupráci s firmou Armani. Další významné textilky by se daly nalézt třeba ve Dvoře Králové nebo v Broumově; v minulosti jich bylo daleko víc, některé se specializovaly jen jako barvírny, jiné na tkaní, další na tisk. „V mém okolí měl každý někoho, kdo pracoval v textilním průmyslu,“ říká Andrea Vytlačilová, mladá módní návrhářka se zkušenostmi z Londýna a Paříže (mimo jiné i z týmu natolik prestižní značky, jako je Marc Jacobs).

Jestli něčemu uplynulý koronavirový rok pomohl, bylo to právě uvědomění si, že některé samozřejmé věci tak samozřejmé nejsou. Ve chvíli, kdy jsme se ocitli za zavřenými hranicemi, odříznutí od zbytku světa, se spousta produktů třeba z Asie do Česka neměla jak dostat. Čeští tvůrci i jejich zákazníci tak museli začít znovuobjevovat fakt, že je nutné fungovat stejně jako v minulosti: když dávní krejčí nemohli sehnat látky z Číny, museli si vzít nějakou z českých textilek. Loňský rok fungoval podobně.

Co je z Paříže, nemusí být lepší

Konkrétně Andrea Vytlačilová však s lidovými a folklorními motivy pracuje ještě déle. Už do jedné školní práce při studiu návrhářství zapojila krajky po své pratetě. Vznikl tím unikátní kousek, který samozřejmě není možné vyrobit nadvakrát. V módním průmyslu, jenž se zdá být zaměřený na nadprodukci unifikovaných kolekcí, ale zdaleka nejde o ojedinělý jev. I největší oděvní domy připravují víc kolekcí, nositelnější a extravagantní, z nichž vznikají maximálně dva kusy oblečení. 

„Ve větším měřítku by se dalo vyjít z původního návrhu a přetvořit ho v modernější verzi,“ míní Vytlačilová, že by s určitou limitovanou edicí problém nebyl. Ovšem mnohem větší klad této práce vidí v něčem jiném: „Při šití jsem tak vlastně spolupracovala přímo s pratetou, kterou jsem nikdy osobně nepoznala. Navíc jsem i šila na původním šicím stroji po ní. Takže mám pocit, že ji znám a spolupracuju s ní, aniž bychom se někdy setkaly.“

Pro Andreu Vytlačilovou je i historicky nejcharakterističtějším prvkem českého folkloru právě krajka. Třeba pod termínem „anglická krajka“ se neskrývá žádné zahraniční zboží, ale opět ručně šitý český výrobek. Se slovem „anglická“ však už dávno v minulosti získávala zdánlivý punc kvality. I to je mimochodem pro lidi typické dodnes: není to vůbec tak dlouho, co české návrhářství ovládal pojem Paříž. Co bylo z Paříže, bylo automaticky lepší a kvalitnější, přestože se dost často jednalo o zboží z Asie, které se do zbytku Evropy distribuovalo z pařížských skladů. V něčem se lidé zkrátka nezmění.

Touha někam patřit

Folklor v současném světě znamená souhrn lidové tvorby, zvyků a historie a jejich využití v dnešním životě. Není to zdaleka pouze lidová slovesnost, jak se u nás často tvrdí, ta tvoří pouze jeho součást. Na Západě to vědí mnohem lépe – v Anglii či Francii jsou pod tento pojem zahrnuty právě všechny tyto aspekty. A platí to po celém světě: touha zařadit se do vývojového proudu, a i když s novými technologiemi, hledat cestu k vlastním předkům a skrze to i hledat, kdo jsme my sami, je stejná v Česku stejně jako na druhém konci světa. Třeba v Japonsku to tamní obyvatele pořád táhne k jejich charakteristickým kulturním prvkům, jako jsou kimona nebo kaligrafie. Cesta k nim vede přes příběhy: když posloucháte lidové pohádky nebo pověsti jako děti, vnímáte to jen jako fantazii, ale v dospělosti v těchto příbězích můžete odhalit spoustu skrytých významů, slovních hříček a podobně.

Přestože je Andrea Vytlačilová coby tvůrkyně velmi výrazná, za svou práci sbírá ocenění, a dokonce o přípravě jedné její kolekce vznikl dokumentární film My Bohemian Tale, který ale vinou koronavirové pandemie nakonec do kin nezamířil, není samozřejmě jediná. Těsně před vypuknutím světového šílenství s názvem covid-19 se v pražské galerii DOX uskutečnila výstava s názvem Krásná práce, jež představovala další designové výrobky s folklorními motivy. A bylo na co se dívat! Třeba na mužské opasky vyšívané pavím brkem, dřevěné hračky, fajánská či zakuřovaná keramika až po postroje na koně.

Výstava také odhalila, že v rámci nostalgického obdivu ke všemu tradičnímu někteří návrháři využívají lidové motivy bez hlubší znalosti historie a kontextu. Tím pádem se nejedná o tradiční řemeslo, ale převzetí prvků a jejich aplikaci na současné předměty. Poprask vyvolává třeba technika modrotisku, který mnoho designérů vyrábí digitálně (pro zajímavost se sluší dodat, že již zmíněná Andrea Vytlačilová látky obarvuje přírodním způsobem). Je však běžné, že se jednotlivé historické a historizující prvky přizpůsobují současnosti, je to součást vývoje.

„Používám pár fragmentů ornamentu, který se běžně používá ve slovácké architektuře, jako jsou různé bobule, jablíčka a lístečky, ale upravuji jejich barevnost i tvarosloví. Potom si do ornamentu přidávám vlastní prvky. Například ráda používám dubové listy a žaludy,“ uvedla třeba loni v rozhovoru pro Lidovky.cz návrhářka Vendula Pucharová Kramářová. „Zvířata pak mají svůj význam sama o sobě, jak je známe z bajek nebo pohádek. Nejraději mám lišky, na nichž se mi líbí jejich rošťáctví, a jeleny, které považuji za takové pány lesa. Původní funkce ornamentu je magická, ochraňuje své nositele a obyvatele domů.“

Možnosti odchodu

Všechny drobné české podnikatele ale v této souvislosti asi trápí kardinální otázka: může lokální autorské řemeslo konkurovat levným řetězcům?

Samozřejmě všichni, kdo se do toho už pustili, věří, že může. Lze to doložit příklady ze zahraničí, jež už známe i u nás. Třeba známá rumunská výtvarnice a ilustrátorka Madalina Andronicová, která tvoří detailně zdobené originální porcelánové šperky, doplňky do domácnosti, ozdoby i praktické věci a vše dekoruje malbou vycházející z rumunských folklórních motivů z podglazurní barvy.

Folklorní motivy na šátku od Andrey Vytlačilové či designové modely jejích šatů

A i v případě textilního průmyslu o tom současní návrháři nepochybují. „Řetězce nabízejí pouze laciný textil, k tomu si zákazník nemůže vybudovat vztah. Triko z obchodu v nějakém nákupním centru sice stojí pár korun, ale rozpadne se pomalu ještě dřív, než si ho odnese domů. A pak stojí před přeplněnou skříní a zoufá si, že nemá co na sebe,“ míní Andrea Vytlačilová. „Mám ale pocit, že podpora domácích designérů v současné době pořád víc roste. Píšou mi klientky, jak na moje věci narazily. Že hledají folklorní prvky, které jsou moderní a funkční, ale připomíná jim domov nebo prázdniny u babičky.“

A rozhodně není špatné soustředit se i na jinou než českou klientelu. Anebo ještě lépe: vůbec nevnímat rozdíl. I lidé ze zahraničí si kvalitního českého výrobce najdou a je úplně jedno, jak moc daleko mu český folklor může být vzdálený. „Nepovažuju se za ryze českou tvůrkyni, jsem ovlivněná pracovními zkušenostmi ze zahraničí, nakupují u mě i lidé z Ameriky nebo ze Španělska. Je fajn podporovat lokální průmysl, ale neznamená to, že se budeme tvářit, že jsme tady jenom my: jsme součástí V4 a Evropy,“ upozorňuje. I když přeshraniční spolupráce nedávno zaznamenala jednu bolavou ránu: brexit. Co se týče designu, Velká Británie vždycky byla nejen pro české tvůrce, ale i zbytek Evropy velkým a mnohdy zásadním partnerem, takže její odchod z Evropské unie tyto vztahy nevyhnutelně poškodí. Ovšem lidové umění i současný design dokážou národy spojovat i bez ohledu na pomyslné hranice.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.