Uvažoval jsem potichu a Veronika o tom, co se mi odehrává v hlavě, nevěděla, přesto poznala, že není něco v pořádku. Důvodem těchto rezignujících myšlenek nebylo nic prostšího než splín, který pramenil z nahromaděných potíží s autem, které jsme za poslední týdny měli, velmi drahých oprav po loňské expedici a s tím související totálně prázdnou peněženkou.
Situace je opravdu vážná, a tak jsem jen přemýšlel, zda se dá někam ještě sáhnout a do jaké míry bych přerušení expedice litoval. Byla by to pro nás potupa a vždy jsem se předčasného návratu obával. Je 21.5.2015, za 47 dní jsme ujeli 18.000 km, což je stejně, jako loni za celé tři měsíce. Až dosud se zdálo, že je vše předvídatelné, ale před námi jsou země nepředvídatelné. Pokračujeme do Angoly, D.R.Kongo, Kongo-Brazzaville, Gabonu, Rovníkové Guiney, Kamerunu, Čadu a SAR. Peníze již prakticky nemáme žádné a už jsme museli i něco vytáhnout z úvěrové karty. A cestujte bez peněz, to prostě nejde. Naše cíle jsou dány a nemůžeme si dovolit něco vypustit, někam nejet nebo něco odfláknout.
A tak, s ohledem na všechny okolnosti, jsem čistě pragmaticky rozhodnul pro návrat. Využil jsem k tomu Verčiny chvilkové nepozornosti a začal se vracet zpět. Věděl jsem, že po pár kilometrech odhalila směr jízdy a věděl jsem, že tuší, co mám za lubem, ale celou dobu mlčela. Byla to taková psychologická hra. Vydržel jsem tak dělat „tvrďáka“ dlouhých ale pouhých 150 km, ona zase čekala, až se vymáčknu. Čím dál tím víc jsem byl ale nervóznější, trochu jsem doufal, že do toho vstoupí a nějak to zvrátí a přijde s nějakou ženskou variantou.
Otáčíme to zase zpět
Klidným hlasem ale začala situaci asi po dvou hodinách nahlas rozebírat a její argumenty měly také něco do sebe. Přece jen, nyní máme auto relativně v pořádku, neboť proběhlo několik zásadních oprav a víza do zemí, které následují, byla velice, velice drahá. Tak například vízum do Angoly pro jednu osobu stálo 250 EUR, do Rovníkové Guiney to samé, do Gabonu 180 EUR, do Kamerunu 80 EUR, do D.R.Kongo 80 EUR a do Kongo-Brazaville 150 EUR.
  |
A tohle všechno by zbytečně propadlo a to nemluvě o peripetiích, které jsme měli při jejich vyřizování. Takže navrhnula, že když bude nouze, zruší své stavební spoření a do té doby hold pustíme žilou úvěrové kartě. Otáčíme to zase na sever a už s úsměvem pádíme zase zpět. To je ale sranda! Před setměním zastavujeme na kraji silnice, hledáme dřevo na zátop a vaříme si rychlou večeři. Připravíme si postel, dáme si sprchu a po setmění pak ještě několik hodin jedeme a díváme se přitom na dokumentární film o Angole, která nás čeká v následujících dnech.
Himbové
Další den byl ve znamení prachu, příšerných cest a hledání tradičních obyvatel kmene Himba. Pár jsme jich viděli mnohem jižněji, ti ale byli pro turisty. Ani jsme si je nevyfotili. Chtěli jsme najít normální a turisty zcela nezkažené obyvatele tohoto svérázného etnika. Najíždíme hned u vodní elektrárny na řece Kunene, za městečkem Ruacana, na prašnou cestu. V mapě je označená jako cesta nejhorší kvality. Jde o vlásečnici, navíc přerušovanou. Jsme rozhodnuti pár hodin jet podél řeky, která je zároveň hraniční čárou mezi Namibií a Angolou. Ideální by bylo dojet až k vodopádům, ty jsou ale 150 km daleko po této cestě a je možné, že k nim nedojedeme. Navíc podle průvodce nejsou vůbec zajímavé.
Jde spíše o to si to dokázat a dojet k tomuto nejzazšímu bodu. Po cestě potkáváme paní s mužem a asi 20letým synem. Pánovi je tak kolem sta let, paní je možná o dvacet let mladší. On je strašně vyhublý, má na sobě asi stejně starou vestu, jako je on sám. Chtějí něco k jídlu. Hned jim dáváme nějakou plechovku s tomatovou šťávou, tuňáky, pesto a špagety. Stařík by chtěl něco na sebe, cítí příležitost a tahá za moje triko a naznačuje, jestli náhodou nějaké přebytečné v autě nemám. A protože mám od firmy ORIGO AUTOSKLO perfektní prošívanou a teplou vestu a mám za úkol ji dát skutečně jen těm nejpotřebnějším, je evidentní, že toto je ta správní příležitost.
Otevírám zadní dveře auta, vytahuji pečlivě zabalenou vestu, kterou hned bez okolků předávám tomuto muži. Je z daru nadšený a lesknou se mu u toho oči dojetím. Nechává se tak i ochotně vyfotit, jen jeho paní odmítá. Pro něj musí tento dar mít obrovskou hodnotu, s hrdostí si vestu obléká a velmi silně nás oba objímá. Na to, jaký to je třasořitka má ale dost silný stisk. Svoji starou vestu balí do igelitového sáčku a na chvilku zmizne mezi keři. Vrací se již s prázdnýma rukama. Tu starou si někde schoval. Ptáme se jich, kam jdou, přičemž oba napřáhnou ukazováčkem směrem, ze kterého přijíždíme. Jdou do malé vesničky blízko města Ruacana, protože tam bydlí a mají to pouhých 50 km. Oni si tam prostě jen tak jdou, jako by se nechumelilo. To je teda něco.
Na oslíkovi 70 km na trh
Za krátko potkáváme další místní ženu z kmene Himba, jede na oslíkovi a veze 50kg pytel s kukuřicí. Jede z trhu, rovněž z města Ruacana, což je evidentně středobod této oblasti. Také překonala vzdálenost desítek kilometrů na hřbetě oslíka a má to prý ještě 20 km daleko, i když pochybujeme, že ví, co znamená 20 km. Večer prý bude spát ale již ve své chýši. Nabízíme odvoz, ale odmítá, neboť místo, kde bydlí, je mimo jakékoliv trasy. Vypadá vtipně, na zádech má prcka, kterého obtěžují mouchy, ale on to neřeší. Fotíme, než si to rozmyslí. Za jejich milé pózování jsou odměněni bublifukem od firmy SPINDL.INFO. Na poletující bublinky nejdříve zírají, ale pak se paní rozchechtá a snaží se je polapit. Prcek jen plácá rukama kolem sebe.
Jde vidět, že jsme jim udělali radost a vnesli do jejího monotónního dne trochu změny. Dostávají také nějaké jídlo a pár drobností, hledáme, co by se jim ještě mohlo hodit, ale překvapivě řadu věcí odmítá, nechce zbytečnosti. Každopádně zapalovač a zrcátko s povděkem přijímá. Tato himbská dáma má nádhernou díru mezi zuby, shodujeme se, že má v sobě něco víc a je navíc moc hezká. Ptáme se, z jakého materiálu jsou její ozdoby, vždy si na ně sáhnu a ona ukáže prstem na skálu, kozu, hlínu apod. U jedné ozdoby dokonce ukazuje na oblohu, nechce se nám věřit, že by ten šperk mohl být z meteoritu, ale třeba ano. Loučíme se, Veronika ji ještě vtiskne do ruky 5 dolarů, které nechce přijmout, chce jen místní měnu, ale nakonec si peníze vezme. S rozzářeným úsměvem pobídne oslíka k chůzi a za občasného zvědavého otočení mizne za zatáčkou. Pozorujeme ji ještě asi 15 minut, než se nám úplně ztratí z dohledu. Bylo to krásné setkání.
Divoké tance
Za chvilku potkáváme další perfektní skupinku Himbek. Jsou čtyři, tři z nich mají malé děti na zádech. Čtvrtá dívka je ještě mladičká, nemá více než 15 let. Zastavujeme asi 100 metrů od nich a připravujeme si nějaký malý sendvič. Nejdříve se zdá, že vymýšlejí, jak nás obejít, ale po chvilce se k nám přiblíží a začnou nás z malé vzdálenosti s otevřenou pusou pozorovat. Nemají k nám důvěru, ale je vidět, že je láká se s námi seznámit. Začínáme s pár úsměvy, pak otevřeme auto, aby viděli, že je plné věcí, které neznají a podpoříme tak jejich vrozenou zvědavost. Občas udělají krok blíž, když se zrovna nedíváme.
Otevřeme si piškoty a nabídneme jim je. Neví, co s tím dělat, a tak je začneme jíst. Když vidí, že se nám nic nestalo, ochutnají také a začnou se tomu smát. Verča vezme krabici s drobnostmi a přinese jim ji ukázat. Zrcátka a zapalovač, to se jim líbí. Oťukáváme se, nejstarší je taková odtažitá, opatrná. Další dvě jsou zvědavější a mladičká stojí opodál a spíše pozoruje své sestry. Abychom tu nedůvěru rozbili, dáváme jim zase peníze, nejstarší si vezme 5 dolarů a naznačí, jestli máme další. Dáme ještě každé z nich nějaké drobné a oni začnou mezi sebou štěbetat.
Úplně se změnily, najednou začaly radostí tancovat, zpívat, tleskat do rytmu a vždy jedna z nich vyběhla z řady a několikrát se hroznou rychlostí točila se svým spícím dítětem kolem dokola, pak další a další. Děti, přestože spí na zádech svých matek, hlavička se jim při tanci bezvládně kymácí, až to vypadá nebezpečně. Oni ale spí dál. Kolotoč by byl proti tomu klidný zážitek.
Postupně jsme se spřátelili, nebo spíše ony byly velmi příjemné, snažily se nám něco ukázat a samozřejmě očekávaly dary. To ale nevadí, pokud cítíme, že je ten zájem tak nějak spravedlivě rozložený. Nenatahují jen ruce, ale něco nám jsou ochotné ukázat. A ony se mohly doslova přetrhnout a vůbec nám nevadilo, že za to něco očekávají. Bylo to super.
Červená hlína
Najednou si jedna z nich sundala z krku krásný a stejně jako jejich vlasy pomazaný náhrdelník červenou hlínou a připevnila mi ho na krk. V tu ránu jsem byl špinavý od hlíny, je to mazlavá jílovitá hmota. Druhá ho sundala také a dala ho Veronice. Řekla, že si ho mám nechat za 50 ND. Souhlasíme. Nejedná se o suvenýr koupený na trhu, ale o konkrétní věc, kterou nosila ta holka na sobě. Za dva dáváme 100 ND (200 Kč). Ony mají hroznou radost a začnou zase tancovat. Neuvěřitelné a soukromé divadlo jen pro nás. Pak se začne jedna z nich zbavovat veškerých ozdob, bederní roušky, náhrdelníků a dalších postrojů, které mají na sobě.
Dává to Veronice, obléká ji do toho a nakonec to završí tím, že jí dá na záda dítě. Je to spousta věcí, co na sebe dokážou navěšet, aby byly přitažlivé a krásné. Požádaly nás také o nějaké léky, jedna z nich měla velký kašel, a tak jsme ji něčím vybavili. Byla to sranda. Loučíme se a odjíždíme.
Za pár okamžiků nás doslova stopují dva kluci, taktéž Himbové. Jestli je prý nevezmeme na střechu, že jdou domů a mají to prý ještě na 5 hodin. Pokynul jsem, ať si tam vylezou. Cesta se ale rapidně zhoršila, někdy byla tak šikmo, že jsme se málem převrátili a nebýt stromu, o který jsme se opřeli, auto by skončilo v řece. Kluci se drželi jak klíšťata, sledoval jsem jednoho z nich v zrcátku, které jsem měl nemířené na střechu. Každopádně po dalších 20 km to vzdáváme, již se projet nedá, riziko zřícení se rovná spíše jistotě.
Kluci slézají, nechápou to, proč už nejedeme, a tak nás žádají alespoň o dva prázdné kanystry od vody, které sice potřebujeme na vodu i my, ale oni je využijí určitě ještě lépe. Jdou dále pěšky domů, my se vracíme pomalu zpět. Zítra už pojedeme do Angoly, dnes se pokusíme dostat zpět na asfaltku. Průměrná rychlost dnešní den byla asi 15 km/h. Jsme zaprášení, ale plní zážitků.
