Své putování po balkánských zemích jsme započali ve Skopje, v hlavním městě Makedonie, které je doslova noční můrou všech odpůrců klasických soch. Sochy je totiž v centru možné spatřit bez přehánění na každém kroku.
NOMÁDI: Za hranicemi Evropy život nekončí. A Pamír už nebyl tak daleko |
Antika ale není to jediné, čím Skopje připomíná západní metropole, na první pohled překvapí i červené londýnské double deckery. Městská doprava je ale pro cizince poněkud oříškem, když jsme poprvé jeli místním autobusem, nikdo nám nechtěl prodat žádné lístky. Při další cestě i samotný řidič mávl, že žádné nemá, a ať si jdeme jednoduše sednout.
Ze Skopje se dá snadno vyrazit do kosovského Prizrenu, které je považováno za jedno z nejhezčích měst této země. Krom historického centra za pozornost stojí také hradní komplex nebo „drátová infrastruktura”. S velkými batohy na zádech ale počítejte, že za místní atrakci stejně jako v dalších městech budete spíše vy. Stany jsme upíchli kousek za hradem, kde ráno na překvapivě rušný večerní život korzovalo až fascinující množství sportovců.
Kosovský Prizren je pak už nedaleko zmíněného Bajram Curri, kde si u místních prodavačů mobilů můžete směnit eura za leky a když zrovna potřebujete stává z provadače mobilů a směnárníka taxikář. Přírodní krásy Albánie je možné pozorovat už po přejezdu hranic, ať už jde o hory nebo místní řeky, které jsou i přes nešťastné nakládání s odpadky velmi čisté. Do Albánie jsme se z Kosova dostali přes taxikáře, který ale těsně před přejezdem hranic zastavil, sundal ze střechy nápis taxi. „Ono se to nesmí,” vysvětlil nám následně.
Vedle poměrů o neexistenci místních čórek nám pan Albánec vyprávěl o svém dlouhodobém pobytu v Česku a pizzerii na Staroměstském náměstí. „V Česku pracuju už dvacet let, jsem tam vždycky na deset měsíců a dva tady. Dodneška ale nemůžu volit,” prohlásil a za chvíli se vytasil dokonce s povolením, kterým by svá slova podpořil. Ačkoli jeho vyprávění místy hraničilo s bujnou fantazií, na přívětivém uvítání v jeho zemi to nijak neubralo.
V Bajram Curri jsme v postranních uličkách hledali chleba a další jídlo, které bychom si vzali na přechod přes místní hory. Že už dávno nejde o zapomenuté místo, dokazují turisté z různých koutů světa, které je možné při jejich přechodu potkat. Turistickou oblastí se stává také vesnička Thet, situovaná v údolí obklopeném místními horami. Zde je možné nejen přespat a občerstvit se, ale navštívit také místní kulu. Ta v minulosti sloužila jako úkryt před krevní mstou. Jestliže někdo zabil, znásilnil nebo zneuctil příslušníka jiné rodiny, měla rodina právo tohoto muže (ženy byly z krevní msty vyloučeny) nebo jeho příbuzného zabít. Muži zde pak trávili i dlouhé měsíce, aby se mstě vyhnuli. Není to ale tak dávno, kdy časopis National Geography otiskl článek o tom, jak se muži i nadále před pomstou skrývají.
Z vesničky Thet jsme dále putovali do města Skadar a k jeho tamnímu jezeru, jež se pyšní titulem největší jezero na Balkáně. Patrně nejzajímavějším prvkem jsou zde krávy, které chodí na místní kamenité pláže a po jejich návštěvnících spořádávají slupky od banánu nebo melounu. S trochou nadsázky lze říct, že právě krávy jsou tady tím prvkem, co zavírá místní pláže. Co se týče zeleniny a ovoce málokdy je možné spatřit exotičtější nabídku. Albánci prodávají především to, co se v zemi vypěstuje - tedy rajčata, papriky a okurky.
Po horách a jezeru jsme dostali chuť podívat se k moři. Pláž Velipoje, která je od Skadaru coby kamenem dohodil, nás ale příliš neokouzlila. Slunečníky zde totiž okupují několik kilometrů pobřeží. Přesto se dají najít i odlehlejší místa, kde se dá postavit stan a vykoupat se jen za přítomnosti několika místních a bohužel také asi tuny odpadků.
Při návštěvě Skadaru jsme neušli všudypřítomným taxikářům, řidičům furgonů (jakýchsi minibusů) a autobusů. „Tirana, Tirana,” vykřikují prakticky bez přestání. V Albánii si na přesné časy odjezdů autobusů a furgonů příliš nepotrpí. Dokud se místa nezaplní alespoň určitým počtem zákazníků, řidič na cestu nevyjede, což mě po jisté době vedlo k myšlence, že si vedle pana autobusáka stoupnu a začnu vykřikovat to samé. Cena je však více než výhodná, čtyřhodinové cestování vyjde v přepočtu na pouhých osmdesát korun.
Tirana si zaslouží alespoň krátkou návštěvu. Za pozornost stojí centrální náměstí, které slouží jako jedna velká „fontána”. Z mírného kopce teče na několika místech pruh vody, který toto místo činí zajímavým nejen pro nadšence užití veřejného prostoru, ale zároveň jej i ochlazuje. Při návštěvě místních zajímavostí se vyplatí vyrazit také kousek od centra, kde se nachází brutalistická pyramida známá také pod nálepkou mauzoleum Envera Hodžy.
Několik hodin od Tirany leží nejstarší jezero a perla Balkánu. Ohridské jezero je nejen rozsáhlé ale také velmi čisté. Spousta Makedonců si jej vybírá pro svou dovolenou a není se čemu divit, po zklamání z albánské Velipoje jsme Ohridské jezero uvítali s nadšením. V Ohridu i blízkém Naumu jsou k vidění místní památky, vykopávky i prameny. Vlny, které se na jezeře tvoří, jsou pak kolikrát větší než u samotného moře.
Po koupání jsme opět nahodili batohy a vyrazili směr Tetovo, nad tímto makedonským městem se totiž nachází skiareál, který slouží také jako výchozí bod tůry po Šar planině. Ti, kteří již navštívili ukrajinskou poloninu, možná zažijí de ja vu. Kopce porostlé trávou zde totiž tyto poloniny velmi nápadně připomínají.
Při putováním Šar planinou jsme narazili na menší i větší stáda krav a ovcí. Navzdory původním obavám, jak se bude tvářit makedoský bača na to, že mu rušíme ovce, nás velmi přívětivě pozdravil. O poněkud méně přívětivě se tvářily samotné krávy o dva dny později. Stáda ovcí doplňují kuče (makedonsky pes), kterých se ale i přes nejrůznější historky není třeba bát, spíše naopak.
Z areálu je to několik hodin na Titův vrh, kde se v 2 747 m.n.m. dá přespat v jakési „novodobé kule”. A i když okna příliš netěsní, za silného větru a mlhy je člověk rád nejen za ně, ale i za tuhý líh, suché ponožky a pořádně teplý spacák.
Balkánské putování jsme zakončili opět ve Skopje, odkud jsme se poněkud nešťastně za bouřky vydali na Millenium cross, takový místní Ještěd s kioskem místo drahé restaurace, a do kaňonu Matka.
  |
Před cestou na letiště nám již prakticky nezbyla žádná hotovost. Jediný autobus, který na něj jezdí, zrovna nejel. Na autobusovém nádraží nás odchytl pan taxikář a nabídl cestu za 1.200 denárů. Vysvětlili jsme mu, že tolik u sebe už ale nemáme. „To jste z České republiky a nemáte dvacet euro?” zeptal se s údivem. Nakonec ale akceptoval fakt, že nám každému zbylo po pár stovkách a na letiště nás stejně hodil, nutno podotknout, že ale oklikou, aby se sám vyhnul silničním poplatkům.
