Dodynku (tak jí familiérně říkáme) jsme koupili loni v lednu po zdlouhavém, téměř tříměsíčním hledání na internetu a na první pohled se do ní zamilovali. Je to Fiat Ducato, 2.8 Tdi, rok výroby 1998. Skromný pracant, dle původního majitele dříve využívaný na odtah vozů z ciziny do ČR. Vida, taky duší i tělem cestovatel?
Téměř rok nám trvalo, než jsme ji od základu přestavěli na náš současný domov. Byla to zdlouhavá, často komplikovaná práce, ale nelitujeme jediné minuty. Stálo to. Práce nás bavila a mnohé naučila, toto povídání ale není o stavbě, té jsme věnovali celý seriál na našem Youtube profilu.
Příběhy, zkušenosti i trable z cest rádi sdílíme s ostatními. Můžete sledovat naše videa z přestavby i cestování na Youtube kanálu, téměř denní reporty na Facebooku a Instagramu. Blog chystáme na www.zivotvdodavce.cz nebo fotoforest.cz. |
A teď je to tady. První meta dosažena. Přestavba hotová a my těsně před Vánoci vyrážíme na cestu. Dodávka naložená, je na čase vyrazit. Prvním cílem naší cesty je jih Španělska. Cestu jsme dopředu příliš neplánovali, nějak na to nezbyl čas. Myšlenka je tedy prostá - v zimě na jih, v létě na sever. Ale beztak bude nakonec všechno jinak.
Bereme Samuela, našeho psího parťáka a startujeme. Na konci města zastavujeme na sběrném dvoře. Né, ještě nekončíme. Potřebujeme zvážit Dodynku, abychom zjistili, zda nepřekračujeme maximální povolenou hmotnost. Ha, 3170 Kg v plné polní i s námi! Jsme v limitu!
Tešně před nájezdem na D1 máme ještě jedno milé zastavení. U benzínky na nás čeká Petr Kašpar se svým offroadem a dává nám litr domácí meruňkovice na cestu. Ještě netušíme, jak se bude hodit!
  |
V noci za Prahou nám přestávají fungovat blinkry. Spálená pojistka, brnkačka. Měníme a jedeme dál. Situace se bohužel po chvíli opakuje a bude se tak dít ještě několik příštích dní, než přijdeme závadě na kloub.
Další dny trávíme převážně na cestě a zvykáme si na, teď už opravdový Život v dodávce. Musíme se naučit snoubit cestování s prací. Forestovi jeho stávající práce zůstavá, živí se online, Barbora práci opustila už v září, abychom měli čas dodávku dostavět. Nějaké úspory do začátku máme a pak se uvidí.
Uprostřed lesa v Německu se potkáváme s našimi přáteli, míří na Vánoce do Francie, kde mají část rodiny. Ráno společně posnídáme a vyrážíme dál. Protože nás stále trápí vypálené pojistky, zastavujeme a rozebíráme celou palubní desku. Po několika hodinách přicházíme na to, že příčinou je vadná součástka topení. To jsme tedy nuceni odpojit. Je nám sice zima, jsme obaleni množstvím dek, ale blikáme! Jedeme přeci do tepla, tak topení snad za pár dní už nebudeme potřebovat.
Ve Francii po nějaké době sjíždíme z drahých dálnic a projíždíme krásnou a klikatou francouzskou vysočinou. Cestu si užíváme my i dodávka. Postupně odhazujeme deky, pomalounku se otepluje. V jednom městečku nás osloví starší milý pán, odveze s sobě domů, a po chvíli ze staré kůlny vyjede s neuvěřitelným obytným teréňákem, kterého si během tří let přestavěl z popelářského auta.
Na další cestě máme to potěšení se žlutými vestami, které blokují výjezdy z větších silnic betonovými zátarasy a zapálenými paletami, nás však pouští bez problému dál. Po cestě občas zastavujeme na malé výlety do okolních kopců nebo k vodopádům, abychom my i Samuel protáhli nohy.
Štědrý den trávíme ve společnosti dvou milých Čechů, kteří jsou také na cestě v dodávce, ve městě Carcassone. Po prohlídce pevnosti se loučíme a vyrážíme do francouzských lesů, kde trávíme Štědrý večer. I improvizovaný stromeček nakonec máme. Větvičku zapíchnutou v láhvi od piva. Na první svátek Vánoční si uděláme snídaňový piknik na prostorném plácku s výhledem do údolí. Je kolem dvaceti stupňů a slunce hřeje.
Během cesty se rozhodneme zastavit v Andoře. Dodynku tak čeká dlouhý výstup i sestup serpentinami Pyrenejí. Andora je krásná, malá zemička ukrytá v horách.
A jsme ve Španělsku. Všude kolem nás zrají pomeranče. Vydáváme se podél pobřeží stále na jih. Pokud to jde, míjíme velká města, která nás nelákají, však je známe z dřívějšího cestování autostopem. Ve Valencii ale musíme zastavit a koupit Forestovi nový telefon. Starý přestal fungovat. Několik dní pak trávíme s batohem na zádech v horách Sierra Nevady. Odtud se přesouváme k termálním pramenům Santa Fé, kde nás to přes první nepříliš dobré dojmy uchvátí a zůstáváme tu téměř 14 dní. Mimo jiné i proto, že čekáme na zaslání nové gelové baterie k soláru, naše původní odchazí a bez ní bychom nemohli fungovat. To ještě nevíme, že za dalších několik týdnů budeme kupovat nový notebook, který budeme složitě posílat z ČR, protože i ten Forestovi vypoví služby. A tak za první dva měsíce utratíme většinu peněz odložených na příležitostné opravy auta. Alespoň že na Dodynku se dá spolehnout.
V současné době stojíme v Torroxu, kde jsme před třemi týdny nechali udělat Samuelovi serologické vyšetření na vzteklinu a čekáme na výsledky testů, rozhodli jsme se totiž zamířit do Maroka. Jsme zvědaví, co za dobrodruství na nás čeká v Africe.
Za dva měsíce na cestě jsme získali spoustu zkušeností (i s otravou Samuela a místní veterinou) a pocítili pocit obrovské svobody a dobrodružství. Čas už není tak důležitý jako dřív. Není kam spěchat, máme spoustu času přemýšlet a vychutnávat si místa, kterými projíždíme a procházíme.
V Dodynce už jsme sehraní. Máme každodenní „rituály“, které dodržujeme pro hladký průběh fungování na 6m2. Zajímavé je, že se nám tu každou noc zdají velmi živé a bláznivé sny. A nebo to sny nejsou?
