Švýcarský Schlithorn. Zažijete zde větší adrenalin než v ‚bondovce‘

Schilthorn se nachází v údolí Lauterbrunnen, které je díky jeho kolmým horským stěnám a 72 vodopádům považováno za jedno z nejkrásnějších údolí Švýcarska i světa. Zážitkem už je tedy i samotná cesta do Stechelbergu, kde se nachází údolní stanice lanovky a s ní i centrální parkoviště.

Schilthorn má 3 pomyslná patra a každé má mít nějaký účel. Nejzákladnější patro najdete v mezistanici Mürren a nese se ve znamení „chill“, neboli odpočinku. Básník tím chtěl možná říct, že si tu můžete v klidu projít a vychutnat vesničku Mürren, kde je zákaz vjezdu automobilům (podobně, jako to je například v Zermattu), takže si užijete pohodovou atmosféru typických švýcarských chaloupek, přičemž skoro každá má úhlednou zahrádku s květinami i zeleninou.

Do tohoto „odpočinkového patra“ spadá také kopec Allmendhubel, na který vás z Mürrenu vyveze pozemní lanovka, je ovšem potřeba koupit si na ní extra lístek. Allmendhubel se bude líbit hlavně rodinám s dětmi, které se tu budou moct vyřádit na pestrém dětském hřišti nebo mohou poznávat květiny na tzv. Flower Trailu, tedy krátkém pěším okruhu, jenž je naučí poznávat nejrůznější druhy květin.

Z Allmenhubelu jsme velkokapacitní kabinkou pokračovali do další mezistanice na vrchol Birg, který nese přídomek „thrill“, takže tahle stanice na rozdíl od předchozí má slíbit trochu víc vzrušení. Osobně jsem ale vůbec nečekala, jak velké to vzrušení bude ? Už jen tzv. Skyline Walk, tedy vysutá vyhlídka na vrcholy Jungfrau, Eiger a Mönch, může jedince trpící na závratě trochu potrápit – „podlahu“ totiž tvoří železný rošt, skrz který je vidět přímo pod horu Birg (2 677) a za mě tedy tahle výška byla dost velká na to, aby se mi už na této vyhlídce rozklepaly nohy. 

A to měla být přitom jen malá rozcvička před následným „Thrill Walk“, tedy visutém chodníku obepínajícím horu Birg. Tady totiž opět kromě „děrované podlahy“ přibily i adrenalinové atrakce. Jako první jsme narazili na přechod po laně, který byl samozřejmě zespodu pletivem dobře zabezpečený, přesto jsem se k chůzi po laně chvilku odhodlávala. Možná jsem zapomněla zmínit, že mi výšky už nějaký ten pátek nedělají dobře J Nakonec jsem se ale „hecla“ a centimetrovými krůčky (a se staženými půlkami) lano přešla.

Další „výškovou atrakcí“ byla například skleněná podlaha, kde jsem se ubezpečovala, že konstruktéři udělali vše, jak měli, a nic pode mnou nepraskne…! Třešinkou na dortu byl průchod drátěným tunelem, do kterého jsem se sice opět musela nechat trochu přemluvit, ale nakonec jsem to s pohledem upřeným buď na foťák, nebo na „konec tunelu“ přelezla. Tak to jen k tomu, že já osobně jsem si na této stanici užila adrenalinu akorát!

Z Birgu jsme se další velkokapacitní kabinou nechali vyvézt do nejvyššího patra areálu na vrchol Piz Gloria (2 970 m), který nese název „View“, tedy má nabídnout ten nejlepší výhled, jaký ze Schilthornu můžete mít.

Kromě kruhové vyhlídkové plošiny tu najdete i 360° restauraci, která se s vámi pomalu otáčí, takže si při obědě užijete výhled na všechny strany. Právě v této restauraci se natáčel film Jamese Bonda – V tajných službách Jejího veličenstva, takže na bondovskou tematiku tu narazíte na každém rohu a v podstatě i na každém talíři – k jídlu si tu totiž můžete objednat „bondovský burger“ (25 CHF).

Kromě obědu si ale do této restaurace můžete klidně zajít i na pozdní snídani, protože se tu každý den pořádá brunch vždy do 14 hod. Brunch probíhá formou bufetové snídaně, které nechybí teplé jídlo, cereálie, ovoce, výběr sýrů a dopřát si můžete i sklenku prosseca. O prázdninách nebo o víkendech je dobré si brunch rezervovat, jinak to můžete zkusit klidně „na blind“. S brunchem ale určitě nespěchejte a nechte si na něj víc času, restauraci trvá nějakých 40 minut, než se otočí celá dokola, tak ať nejste o nějaký výhled ochuzení. 

Po brunchi jsme seběhli jen o patro níž, abychom navštívili Bond World, tedy interaktivní výstavu k filmu Jamese Bonda, takže jsme si tu vyzkoušeli řídit bob a střílet jako James Bond a taky jsme neodolali „řízení“ vrtulníku jako v bondovce. V obou případech se samozřejmě jedná o zcela bezpečné aktivity a nikdo u nich nebyl zraněn! 

Opět opakuji, že s výškami nejsem úplný kamarád, ale sympatický instruktor mě ubezpečil, že se není čeho obávat a argument, že se tímhle živí 17 let, mě o jeho schopnostech docela přesvědčil. Vzlet probíhal na nedaleké louce a bylo potřeba jen pár kroků popoběhnout, a už jsme se vznášeli ve vzduchu. Pokud chcete, instruktor vás nechá chvíli i pilotovat, jinak se stačí jen usadit do vaku a užívat si výhledy do údolí Latuerbrunnen či na Jungfrau.

Podobně adrenalinovým zážitkem pro nás byla Via Ferrata, která vede z Mürrenu do Gimmelwaldu a dle námi vygooglených informací patří mezi nejkrásnější ferraty Švýcarska. Její úroveň je K3, má něco přes 2 kilometry a zabere tak 3 – 3,5 hodiny. Na tuhle ferratu potřebujete jistící set, úvazek, přilbu, hodí se i rukavice a samozřejmě lahev vody, protože na ferratě už není možnost.

Ferrata se netradičně sestupuje, což vás nutí sem tam kouknout přímo pod sebe a pohled z 800 metrové výšky rozhodně není nic pro jedince trpící závratěmi. Osobně se mi tu nejvíc třásly ruce na kolmé skále, kde se sestupovalo po kramlích a pod vámi už zkrátka nebylo nic. Tady to pro mě snad byl ještě větší adrenalin, než na paraglidu, protože tam vlastně stačilo jen sedět a rozhlížet se. 

Ještěže jsem si na Thrill Walk na Birgu vyzkoušela chůzi po laně, protože se mi to náramně hodilo i na ferratu. Dvakrát jsme tu překonávali vodopád právě po laně, tentokrát už bez žádného pletiva pod námi. Jak to ovšem opticky může vypadat nebezpečně, tak byl nakonec tento přechod příjemnější, než zmíněné sestupující kramle na skále. Ani tady jsem se ale neodvažovala podívat dolů J

Hlavní a vyhlášenou atrakcí na této ferratě je ovšem Nepálský most, který je přes 100 metrů dlouhý a k tomu všemu se houpe. Aby tu adrenalinu nebylo málo, máte tu jistící lano jen na pravé straně a levá ruka tu marně sahá kamsi do vzduchu po rovnováze. Já se nakonec u pomalého přesouvání držela oběma rukama pravého lana, v polovině mostu se díky jeho prověšení dalo chytit oběma rukama. Nejde sice o nic nepřekonatelného, ale dávka soustředění je tu určitě potřeba. Ferrata sice není nijak extra fyzicky náročná, ale je místy je hodně adrenalinová, takže rodinkám s dětmi bych ji nedoporučovala.

Lanovka do Gimmmelwaldu a Mürrenu vyváží i bikery s kolem a výlet si tu můžete dát jak po zpevněných cestách, tak po turistických trasách v horách, které tu pro bikery nejsou zakázané, pouze u nich stojí upozornění, aby se bikeři s turisty vzájemně respektovali. My si okruh vyhledali na stránkách Jungfrau regionu a vybrali si trail kolem horské chaty Rotstockhütte. 

Z Mürrenu jsme se na cyklovýlet vydali už časně z rána, abychom si na stezkách nepřekáželi s turisty, takže už po šesté hodině ranní jsme si to dupali do kopce na Alpwirtschaft Schilt a odměnou za vstávání nám byly tiché hory s ranní vůní trávy.

Za Schiltem následovala nejnáročnější část trasy, protože bylo potřeba vytlačit kolo po úzkém strmém trailu na hřeben a místy bylo nutné vzít si kolo i na rameno. O tom tedy na stránkách Jungfrau regionu nic nepsali. Po 40 minutách vyčerpávajícího stoupání ovšem přišla další odměna dne – ranním sluníčkem zalitý výhled z hřebene do údolí a na masív Bernských Alp.

Z hřebene už se jede výhradně z kopce po krásném přírodním singltrailu bezlesou plání s výhledem na majestátné švýcarské Alpy. Tady si užijete kilometry úzké horské pěšiny, jako vystřižené ze švýcarských reklamních plakátů. Trail není nijak technicky náročný, je příjemně pozvolný, nezahrnuje žádné prudké ani krkolomné úseky a kolem horské chaty Rotstockhütte vás dovede až do Gimmelwaldu, odkud jsme se lanovkou nechali vyvézt zpátky do Mürrenu.

Ubytovaní jsme byli v hotelu Alpenruh, který se nachází přímo vedle lanovky v Mürrenu a jeho terasa patří k nekrásnějším ve vesnici. Výhled na Jungfrau máte jak z pokojíčku, tak na terase při snídani.