Poprvé se na Luční dostal na podzim roku 2011. Tehdy jen vypomáhal s výstavbou nových apartmánů. Daniel Szennai se během několika týdnů rozhodl, že už tady zůstane natrvalo.
„Jednou ráno jsem se probudil, byla půlka listopadu, všude za okny půl metru sněhu. To bylo krásné,“ přibližuje Szennai zlomový moment. A když po několika měsících majitelé obří boudy v 1. zóně Krkonošského národního parku řekli, že ve spodních podlažích hotelu rozjedou minipivovar Paroháč, Szennai začal pomáhat tehdejšímu sládkovi.
„Stáčel jsem sudy i lahváče. Jenže máme ruční stáčečku a ze začátku byly hodně velké ztráty – než jsem stočil první dobrou lahev, aby to nebyl podmírák, měl jsem jich sedm v sobě,“ směje se. „Mě to bavilo, ale ekonomicky to úplně výhodné nebylo,“ pokračuje ve vtipném vyprávění. Původní sládek však z Luční podle místní legendy utekl s novou láskou a na Daniela Szennaie v říjnu roku 2012 připadlo vaření piva. Což dělá dodnes.
„Vařím pivo. Ne pervitin!“
Může se zdát, že pro samouka jde o stresující výzvu. Podle Danielových vzpomínek na tom ale není nic složitého. „Když člověk není úplně hloupý a přečte si učebnici, stačí dodržovat suroviny. Proces vaření je za ta léta vymakaný,“ popisuje skromně. Kromě samostudia jej zaučoval i zkušený sládek Milan Maršálek.
Szennai ví, že čistota je základem dobrého produktu. „Ta je strašně důležitá. Stejně jako smysl pro pořádek. Všechno je třeba mít pořádně vyčištěné, než tam nalijete pivo,“ vysvětluje s tím, že neplechu nadělá i minimum zaschlých kvasnic. Jednou se mu očista vymstila. Při večerním umývání si louhem poleptal oči a kolega jej musel rychle odvézt na trutnovskou pohotovost. Sloužící lékař se s ním prý téměř nebavil. „Myslel si, že jsem vařil pervitin,“ je sládkovi zase do smíchu. „Po dvou týdnech sem přišli i s očařkou a zjistili, že nekecám,“ baví se historkou.
Že svou práci dělá správně, potvrzuje rostoucí zájem o produkty značky Paroháč. Spotřeba každý rok narůstá. I proto se musela kapacita varny navýšit z 200 na 500 litrů. Přes léto v ní sládek udělá pět várek týdně. Dalším důkazem je čerstvě natočená polotmavá dvanáctka. Daniel Szennai ji nedělá sladkou, přidává do ní „dost“ praženého sladu. Jde o osvěžující a poměrně lehké pivo, což v téhle kategorii nebývá zvykem. Na Luční je prý pijí především polští turisté a ženy.
Prasata mláto nechtějí. Mají svíčkovou
Díky tomu, že Luční bouda stojí pod Sněžkou ve 1340 metrech, pyšní se Paroháč neoficiálním titulem nejvýše položeného pivovaru ve střední Evropě. Jenže. Voda tu vaří už mezi 95 a 96 stupni, s čímž se sládek musí vyrovnat. A také je třeba naplánovat logistiku. Tedy jak se zásobit před dlouhou zimou.
Loni v říjnu si Daniel Szennai navezl šest tun surovin. V dubnu už byly sýpky prázdné a příjezdová cesta nefungovala – stále ji ještě nemohla projet fréza. Proto se pro slad a chmel musel vydat sám, dodavatelé se báli přijet. „Kolikrát jsme museli ze závějí vytahovat i rolbu,“ přibližuje život na krkonošském hřebenu. Přes zimu je potíž i s odvozem vyvařeného mláta. Na Luční si proto pořídili prasata, ale podle Szennaie je kuchaři naučili jíst zbytky svíčkové a vyhlášených borůvkových knedlíků. Mláto teď čuníky vůbec nezajímá.
Pšeničné nejede
Pokud u minipivovarů platí, že se nedostanou na stejnou cenu jako velké podniky, u Paroháče je tenhle rozdíl ještě markantnější. I kvůli vysokohorské přirážce tu půllitr piva stojí padesát korun. „Ta cena odpovídá kvalitním surovinám,“ reaguje Szennai. „Lidé se moc nediví. Na polské straně hor zaplatíte za teplé a nedobré pivo devadesát korun,“ srovnává.
A zatímco osvěžující „pšenici“ se na Luční příliš nedařilo, a proto přestal toto pivo vařit, velmi dobře jde na odbyt svrchně kvašený IPA (indian pale ale). Čtrnáctistupňového svrchně kvašeného speciálu se tu prý vytočí nad očekávání. „Ty hořké ale se chytly, spousta lidí se pro ně vrací. Tady na horách jsou asi drsnější chlapi,“ myslí si Daniel Szennai. I jemu chutná IPA nejvíc.
