Zase ti Rusové. Bývalý gólman Bryzgalov hájí Kuzněcova, čtyřletý trest za kokain je kvůli skandálům WADA nesmyslný |
Všech svých triumfů dosáhl v dresu jediného týmu, Detroit Red Wings. Darren McCarty s ním zvedl velký stříbrný pohár nad hlavu v letech 1997 (kdy dal také vítězný gól ve finále), 1998, 2002 a 2008.
Na přelomu tisíciletí nahradil Joea Kocura v obávané „The Grind Line“, řízné detroitské formaci, kam dokonale zapadl vedle Krise Drapera a Kirka Maltbyho.
V téže době byl ztělesněním rivality mezi Red Wings a Avalanche, která přerostla v několik legendárních hromadných bitek.
Za tím vším zároveň figurovala spousta alkoholu, sem tam nějaké drogy nebo exkurze do kasín, během nichž McCarty nasekal mnohamilionové dluhy a v roce 2006 potupně vyhlásil osobní bankrot.
Slavná rvačka McCartyho s Claudem Lemieuxem z Colorada (1997):
Problémy s pitím se však vlekly ještě mnoho let. Jak bývalý útočník přiznal v nedávném rozhovoru pro Detroit Free Press, základy alkoholismu u něj byly položeny hodně brzy.
„Když jsem vyrůstal, měl jsem dvě možnosti: buď být sportovcem, nebo propadnout závislostem. Trávy jsem se zamlada ani nedotkl, zato pít jsem začal, už když mi bylo 12 nebo 13,“ vzpomíná dnes už 47letý Kanaďan.
A jelikož do NHL prorazil v divokých 90. letech, ze své notorické záliby nemusel nijak znatelně upouštět.
„V hokejových kruzích to nebylo nic nenormálního, spíš něco jako součást kultury,“ líčí McCarty nedávnou minulost v nejslavnější hokejové lize světa, kterou definitivně opustil po sezoně 2008/09.
Jeho oblíbená kombinace přílišného množství piva a whisky Jack Daniel’s jej během kariéry dohnala na několik odvykaček, do soudní síně a nakonec i ke krachu dvou manželství.
Pomyslný vrchol nastal, když McCarty v roce 2015 zkolaboval a do péče si jej vzala parta jeho kamarádů.
Tráva mi zachránila život, říká McCarty
Bývalému spoluhráči českého brankáře Dominika Haška podávali týden v kuse, gram po gramu, tzv. Rick Simpson Oil - silný marihuanový koncentrát, který se používá k léčbě rakoviny kůže.
„Byl jsem v kómatu a když jsem se z něj po týdnu probral, všechny fyzické závislosti byly pryč,“ nemůže McCarty stále uvěřit, jak znenadání zahnal alkoholového démona.
Od té doby si prý nedal ani sklenku, přestal také kouřit a shodil skoro třicet kilogramů. Zároveň bez ostychu přiznává, že jeho novým životním motorem se stala marihuana.
  |
„Je to pro mě jako sklenka džusu. Dal jsem si jointa ráno, po cestě sem na golfové hřiště, pak i tady. Dalšího si dám, až doděláme rozhovor,“ prohodil k zámořským novinářům.
„A nemyslím si, že bych jen nahradil alkohol něčím jiným. Kouřím rostlinu, která mi navíc zachránila život,“ uzavírá spokojeně McCarty.
Svou lásku k marihuaně dál rozvíjí - spolupracuje se společností, která se zabývá produkcí lékařské marihuany. McCarty zaštiťuje novou řadu výrobků.
„Už mám pár nápadů na názvy. Bude to něco spjatého s mojí hokejovou kariérou. Sladká pomsta, něco takového,“ zubí se při vzpomínce na dávné bitvy na ledě.
Vzpomínka Dominika Haška„Už ani nevím, kdy jsem se o jeho alkoholismu dozvěděl. Zpočátku jsem to každopádně nevěděl. Byl jsem s ním během dvou triumfů v letech 2002 a 2008, při tom druhém byl zrovna po jednom z léčení. Dostal tehdy ještě jednu šanci vrátit se.“ „Strávil jsem s ním vlastně jen jednu kompletní sezonu, takže jsem věděl spíš víc informací od kluků, o jeho problémech, které byly hrozné. Přišel víceméně o všechno - o rodinu, o peníze. Musel vyhlásit osobní bankrot, což znamená, že vám vezmou všechno, ale nikomu už nic nedlužíte. Musel prodat prsteny za vítězství ve Stanley Cupu a tak dále.“ „Byl to ale dobrý kluk, bojovník, člověk se na něj mohl spolehnout. Nebyla to žádná hvězda, ale stabilní hráč třetí, čtvrté pětky.“ „Jestli bylo dřív prostředí v NHL k alkoholu tolerantní? Záleží. Když si dal někdo deset piv, a to myslím těch menších amerických, určitě to nemohlo být den před zápasem. V žádném případě. Ani mezi kluky by to nebylo tolerované, nikdo si to nedovolil.“ „Ale když bylo víc dní volna a šlo se ven, tak to běžně tolerované bylo. Nevím, jak je to dneska, ale stejně to bývalo i po 90. letech. Každopádně se nesmělo nic přehánět. Určitě nebylo tolerované, když o sobě člověk nevěděl. Nikdy jsem nezažil, aby někdo přišel opilý k zápasu. Ani den předtím si nepamatuju, že bych viděl někoho opilého.“ |
