Ale vzepřel se a dokázal naplnit svůj sen. Coby hendikepovaný sportovec se už pětkrát zúčastnil proslulého Ironmana na Havaji. A nejen zúčastnil.
* LN Jste pověrčivý?
Myslím, že ne. Proč?
* LN Protože jste závodil na Havaji vždy v lichých letech – 2001, 2003, 2005 a 2007, ale loni v říjnu jste tradici porušil.
Tuhle periodu jsem vnímal, ale hlavním motivem bylo, že jsme do toho šli společně s Michalem Šiškou. Triatlon hendikepovaných začal dělat dá se říct v mých šlépějích. Proto jsme vyrazili na nominační závod v Antverpách. Tam musíte být nejhůř druhý, aby se vám otevřela cesta na Havaj.
* LN Jste stejná kategorie?
Ano, Michal je taky vozíčkář. Ale tam se to nerozlišuje jako třeba u plavců nebo atletů, kde je snaha definovat stupně hendikepu co nejpřesněji. Lidé, kteří by v plavání byli třeba v jiných skupinách, jedou v kategorii handcycle, a je jedno, jestli má někdo frakturu páteře takovou nebo jinou. S Michalem se nám povedlo, že jsme se nominovali oba. Měli jsme i štěstí – vítěz z Antverp vyhrál na Havaji v roce 2007, takže měl účast jistou, my jsme skončili druhý a třetí.
* LN Na Havaji jste si časem 13:05:38 zlepšil tamní osobní maximum z roku 2003. Cítil jste to jako vítězství?
To ne. Vroce 2003 jsem závod poprvé dokončil za 13:07. Teď jsem trošku doufal, že bych se mohl podívat pod třináct hodin, ale nevyšlo to. Tehdy mi čas stačil na druhé místo, letos jsem byl šestý, Michal sedmý. Ale být šestý z osmi, to je vlastně chvost startovního pole... (smích)
* LN Jenže na Havaj je třeba se nominovat...
Ale nedá se říct, že by základna hendikepovaných triatlonistů ve světě byla velká, třeba že by se v závodě sešlo padesát lidí. Jde spíš o osobní výzvu dokázat to, a takových bláznů zase není tolik. Ale ti nejlepší to dělají na plný úvazek.
* LN Což váš případ není, pracujete v IBM jako finanční analytik...
Ale v roce 2003 to můj případ byl, studoval jsem, měl čas na trénink. Takže bych si vlastně měl posledního výkonu vážit, že? (smích)
* LN Máte staršího bratra – byl pro vás v dětství sportovním vzorem?
Byl, a dlouho. Já byl taková obézní, zpocená a snaživá hrouda. Brácha dělal judo, a mě nikde nechtěli. Pak mě v sedmé třídě vzali v Troji na fotbal, kde jsem se začal potit ještě víc, až jsem ta kila vypotil.
* LN Proč tedy nezvítězil fotbal?
Postupně jsem zjišťoval, že se s míčem moc nepotkávám, navíc mi ten kolektivní projev neseděl. O to víc mě bavilo kolo – na trénink jsem jezdil z Bohnic dolů, ale taky bylo třeba vyšlapat nahoru. Potom bráchovi kamarádi založili triatlonový oddíl – vzpomněli si na mě a pak už byl brácha spíš konkurent. To bylo v roce 1991.
* LN Při triatlonu vás v roce 1994 v Karlových Varech potkal pád z kola. Chce se vám o tom hovořit?
S tím problém nemám. Už jsme triatlonu propadli a o víkendech objížděli spíš kratší závody. V sobotu jsme byli na závodě, který se mi moc nepovedl, tak jsme se rozhodli ještě pro ty nedělní Vary. Já byl unavenej, taky přemotivovanej, a trošku nesmrtelnej – myslel jsem, že si při jízdě z kopce můžu dovolit všechno. Pak jsem příliš zatáhl za brzdu, šel do smyku a katapultovalo mě to na svah.
* LN Přijela pro vás sanitka...
Nekrvácel jsem ani neměl nic zlomeného. Ale stejně jsem tam ležel přišpendlenej jako motýl, nemohl jsem hnout nohama. První diagnóza v nemocnici ve Varech byla, že mám sražené obratle, ale nemá to žádnej neurologickej dopad, takže budu šest neděl ležet v korzetu. Jenže během večera citlivost z nohou ustupovala a ještě v noci na cétéčku v Ústí zjistili problém s míchou. A v úterý mě operovali.
* LN Zoufal jste si?
Upínal jsem se k operaci, pak k jakékoli změně. Ta naděje je tam pořád – je to taková hra na naději, což možná zní tvrdě. Člověk stejně nevidí, co ho čeká v souvislosti s vozíkem, představuje si, že on není ten, kdo bude na vozíku. A že to bude lepší. Spíš než budoucnost chcete řešit problémy, které vás deptají. Jak se dostat na záchod, jak přežít na pokoji, kde máte souseda, kterého nemůžete vystát. Nebo jak s návštěvou, se kterou si chcete říct něco osobního, někam aspoň na chvilku odjet. To bylo důležitější než to, jestli za rok budu chodit.
* LN Měl jste vůbec čas na sebelítost?
Určitě ano, krize přijdou i teď. Vegetovat s vozíkem není legrace. Nebo když začnete marodit – řešíte problémy s dekubity nebo urologické. Pak si člověk trošku zoufá – proč zrovna já? Sebelítost na ten vozejk nakládá spoustu věcí. Ale zaplaťpánbůh jsem měl kliku na lidi kolem, na rodiče, na sdružení Kontakt bB s jeho šéfem Honzou Nevrklou... Po úrazu bych sportoval, ale těžko by mě někdo naučil plavat tak jako Honza. A taky mám kliku na přítelkyni, žijeme spolu od paralympiády v Aténách. To se dobře pamatuje. (úsměv)
* LNV době úrazu vám bylo devatenáct... Představoval jste si předtím, že byste se jednou mohl dostat na havajský závod?
Jasně, je to taková Tour de France triatlonu. Byl to sen, ale moc jsme o něm nemluvili, protože jsme jezdili mnohem kratší olympijské triatlony. Ale kdyby mi tehdy někdo řekl, že za deset let pojedu na Havaj, byl bych nadšenej.
* LN Sen se vám splnil, byť za jiných okolností...
Pro mě to byl po úrazu velkej motor. Právě z té doby jsou první pokusy zvládnout Havaj na vozíku. První byl v roce 1995 a první dokončený v roce 1997. Já byl tehdy s Honzou Nevrklou na Strahově u bazénu, ještě jsem pořádně neuměl plavat kraula, a čteme o tom v časopise. Na vozíku zvládnout Ironmana? Něco neskutečnýho!