Jak jste prožívala poslední dny před mistrovstvím světa?
Bylo by lepší, kdybychom jen trénovaly, různé akce jsou pro nás spíše vyrušením. Nicméně připomínají nám, že se chystá něco velkého.
Připomínají vám to i lidé na veřejnosti?
Nemyslím, že bychom byly tak známé osobnosti, abychom nemohly vyjít na ulici. Ale v neděli jsem byla v Brně na fotbale a příjemně mě překvapilo, že lidi o mistrovství světa vědí, mnozí se chystají na naše zápasy přijít a fandit nám.
Nemohou vás taková očekávání svazovat?
To si nepřipouštíme. Bude to dlouhý a těžký turnaj, musíme jít krok za krokem. Pokud jde o moje očekávání, tak to nikdy neříkám. Když jsme v roce 2005 vyhrály mistrovství Evropy, tak jsem před odjezdem myslela, že to bude propadák a skončíme poslední. Ale dopadlo to úplně jinak! (úsměv)
Loni, kdy jste si kvůli zdravotním problémům vybrala reprezentační volno, skončil český tým na mistrovství Evropy devátý. Bylo to pro vás zklamání?
Ale takhle se to nedá brát, hrálo tam hodně mladých holek. My jsme v roce 2001 skončily na Evropě taky deváté, ale poslední tři zápasy jsme vyhrály, chytily se a hned za dva roky jsme měly evropské stříbro. Chtěla bych teď mladým holkám dopřát, aby si úspěch vybojovaly samy, pak je to krásný pocit.
Netajíte se tím, že jde o vaši poslední reprezentační akci. Je vaše rozhodnutí definitivní?
Už to stačilo. Už mám dost cestování, pocitu, že se zase musím někam hnát. Už mě unavovaly hotely, být pořád sbalená v tašce, těžko bych už hledala motivaci. Tohle je ale něco jiného, cítím šanci. Hrajeme doma, budeme mít podporu fanoušků. Potom to ale ráda přenechám mladším.
Získat tak medaili, to by byla rozlučka...!
Jenže o cílech opravdu nerada mluvím. Klidně vezmu třeba desáté místo, když budeme hrát krásný basket, budeme z toho mít dobrý pocit a lidi řeknou - holky, jsme na vás pyšní. Ale na finále jsou favoritky Američanky a Australanky, o bronz se může poprat Brazílie, Rusko, Španělsko, Francie a my, je nás hodně. Ovšem medaile, to by byla třešnička na dortu.
Po dvou letech v zahraničí jste přestoupila do Valosunu, menšího brněnského klubu. Jaké máte další plány?
Chci hrát basket pro radost a postupně začít trénovat mládež. Jenže je to těžké – na nábor do přípravky Valosunu teď přišlo pět kluků a jedna holčička, takže to bylo docela smutné. Zato tam přišel houf kluků a ptal se, kde najdou florbal. Utěšuju se tím, že basketbalový míč je těžký a koše vysoko, takže děti přijdou třeba později.
Neříkáte si, že nyní by mohlo napomoci propagaci basketbalu i české družstvo?
Bylo by prima udělat basketu reklamu. Jenže děti sedí u počítače, nejsou zvyklé dostávat rány, sázka na florbal je pro učitele tělocviku asi jednodušší. Je to na učitelích. A, pravda, teď taky na nás.
