Třiačtyřicetiletá Klongsanunová malého thajského bangkewa zaregistrovala po jedenácti odběhnutých kilometrech, jednatřicet jí ještě zbývalo. Chvilku se ohlížela a zkoumala, komu by mohl ňufající nešťastník patřit, jenže v okolí nebyly žádné domy, a tak měla strach, že by se zmatený pes mohl vydat do lesa, kde by se mu určitě něco stalo.
Proto nezaváhala ani vteřinu, popadla psíka a vydala se s ním na dlouhou cestu, v přepočtu přes 30 kilometrů. Záběry zachytila jedna místní televize a je na nich vidět, jak Klongsanunová k sobě pejska tiskne a jak na něj překvapivě reagují okolní běžci.
Když s ním proběhla cílem, ještě chvíli se sháněla po nějakém majiteli, ale bezvýsledně. Rozhodla se proto, že si pejska nechá, a pojmenuje jej Chombueng, tedy tak, jak se jmenoval i onen maratonský závod.
  |
„Zdálo se mi, že je to malé štěně ztraceno. Neviděla jsem tam nikoho, komu by mohlo patřit, a tak jsem toho pejska jen zvedla, abych jej odnesla z nebezpečného prostředí,“ usmívala se Klongsanunová. „Snažila jsem se najít nějakého majitele, ale bez úspěchu. Vzala jsem ho domů a hledala pána toho pejska, ani tentokrát se mi nikdo neozval.“
Nová majitelka si tedy malého Chombuenga vzala, a on se hned zapojil do nové psí smečky.
