Ve tmě se tu choulily stovky postav - jak se později ukázalo, celkem 800 lidí. Na otázku Kdo jste? se sovětským velitelům dostalo těžko uvěřitelné odpovědi: „Jsme Židé.“
Osm set Židů najdou Sověti přímo v Berlíně, centru poražené třetí říše. Poté co cestou viděli nacistické koncentrační tábory. Jak k tomu došlo? Kdo byli tito lidé? A proč je nacisté nechali na živu? Jejich osud je těžké do detailu rozkrýt, záznamy nemocnice včetně takzvaných „seznamů B“ se jmény těchto zachráněných totiž nacisté spálili. A jen hrstka lidí z této zvláštní skupiny se během desítek let uvolila k tomu vyprávět svůj příběh.
Není divu. Byli mezi nimi ti nejstatečnější ze statečných, ti, co měli obrovské štěstí, ale i ti nejprohnanější, napsal britský deník The Sunday Times. Čerpal ze vzpomínek Hilde Kahanové, jedné ze zaměstnankyň nemocnice. Sama Kahanová zachránila sebe i svou ovdovělou matku tak, že začaly v nemocnici pracovat. Hilde si ředitel vybral jako svou sekretářku.
Útočiště pro vyvolené
Mezi zachráněnými byli pravděpodobně i kolaboranti a špioni. A zejména „privilegovaní“ Židé - manželé a manželky Němců nežidovského původu. Jejich životy chránili až do konce války samotní nacisté. A vrchní dohled nad nemocnicí měl hlavní organizátor „konečného řešení židovské otázky“ Adolf Eichmann.
Židovskou nemocnici založila v roce 1914 prosperující berlínská židovská komunita. S nástupem Hitlera k moci v roce 1933 se zdálo, že je, stejně jako další židovské instituce, odsouzena k zániku. Když začaly platit Norimberské rasové zákony, lékaři židovského původu přišli o licenci a tisíce jich emigrovaly. Židovská nemocnice však zůstala otevřená a stala se útočištěm pro pronásledované. Ovšem jen pro ty, kteří měli ty správné konexe. Pracovali tu židovské sestry i lékaři, léčili se zde Židé. Přesto nemocnice bez úhony přečkala tzv. křišťálovou noc - protižidovský pogrom v listopadu 1938.
Jak utajit pravdu
Nemocnici - samozřejmě pod nacistickým dozorem - řídil židovský lékař Walter Lustig. Díky své předválečné kariéře lékaře u berlínské policie měl „ty správné“ kontakty mezi příslušníky německé tajné policie - gestapa, jehož příkazům nyní podléhal.
Lustigovým přímým nadřízeným byl jeden z vysoce postavených gestapáků, Fritz Wöhrn, jmenovaný do funkce dozorce nemocnice samotným Eichmannem. Nemocnice na začátku války fungovala normálně a stala se tak dalším z Eichmannových nástrojů, jak před Berlíňany utajit pravdu o vyhlazování Židů. Nacistické vedení se totiž obávalo sociálních nepokojů, protože berlínští Židé byli silně propojení se zbytkem společnosti.
Říšský ministr propagandy Goebbels chtěl hlavně předejít protestům Němců, jejichž manželé a manželky byli židovského původu a měli být posláni do koncentračních táborů. Goebbels jejich postavení označil za „citlivé“. Nacisté proto jejich deportaci „odložili“ a tyto „privilegované“ Židy shromáždili v areálu nemocnice.
Je možné, že někteří zachránění si své přežití ve zdech nemocničního areálu jednoduše koupili. „Úplatky Židů, kteří měli kontakty na nacisty, byly určitě součástí historie Židovské nemocnice. Je to opravdu moc podivný příběh a nikdo jej dnes nezná úplně celý,“ tvrdí Aubrey Pomerance, šéf archivu Berlínského židovského muzea.
Osm set Židů najdou Sověti přímo v Berlíně, centru poražené třetí říše. Poté co cestou viděli nacistické koncentrační tábory. Jak k tomu došlo? Kdo byli tito lidé? A proč je nacisté nechali na živu? Jejich osud je těžké do detailu rozkrýt, záznamy nemocnice včetně takzvaných „seznamů B“ se jmény těchto zachráněných totiž nacisté spálili. A jen hrstka lidí z této zvláštní skupiny se během desítek let uvolila k tomu vyprávět svůj příběh.
Není divu. Byli mezi nimi ti nejstatečnější ze statečných, ti, co měli obrovské štěstí, ale i ti nejprohnanější, napsal britský deník The Sunday Times. Čerpal ze vzpomínek Hilde Kahanové, jedné ze zaměstnankyň nemocnice. Sama Kahanová zachránila sebe i svou ovdovělou matku tak, že začaly v nemocnici pracovat. Hilde si ředitel vybral jako svou sekretářku.
Útočiště pro vyvolené
Mezi zachráněnými byli pravděpodobně i kolaboranti a špioni. A zejména „privilegovaní“ Židé - manželé a manželky Němců nežidovského původu. Jejich životy chránili až do konce války samotní nacisté. A vrchní dohled nad nemocnicí měl hlavní organizátor „konečného řešení židovské otázky“ Adolf Eichmann.
Židovskou nemocnici založila v roce 1914 prosperující berlínská židovská komunita. S nástupem Hitlera k moci v roce 1933 se zdálo, že je, stejně jako další židovské instituce, odsouzena k zániku. Když začaly platit Norimberské rasové zákony, lékaři židovského původu přišli o licenci a tisíce jich emigrovaly. Židovská nemocnice však zůstala otevřená a stala se útočištěm pro pronásledované. Ovšem jen pro ty, kteří měli ty správné konexe. Pracovali tu židovské sestry i lékaři, léčili se zde Židé. Přesto nemocnice bez úhony přečkala tzv. křišťálovou noc - protižidovský pogrom v listopadu 1938.
Jak utajit pravdu
Nemocnici - samozřejmě pod nacistickým dozorem - řídil židovský lékař Walter Lustig. Díky své předválečné kariéře lékaře u berlínské policie měl „ty správné“ kontakty mezi příslušníky německé tajné policie - gestapa, jehož příkazům nyní podléhal.
Lustigovým přímým nadřízeným byl jeden z vysoce postavených gestapáků, Fritz Wöhrn, jmenovaný do funkce dozorce nemocnice samotným Eichmannem. Nemocnice na začátku války fungovala normálně a stala se tak dalším z Eichmannových nástrojů, jak před Berlíňany utajit pravdu o vyhlazování Židů. Nacistické vedení se totiž obávalo sociálních nepokojů, protože berlínští Židé byli silně propojení se zbytkem společnosti.
Říšský ministr propagandy Goebbels chtěl hlavně předejít protestům Němců, jejichž manželé a manželky byli židovského původu a měli být posláni do koncentračních táborů. Goebbels jejich postavení označil za „citlivé“. Nacisté proto jejich deportaci „odložili“ a tyto „privilegované“ Židy shromáždili v areálu nemocnice.
Je možné, že někteří zachránění si své přežití ve zdech nemocničního areálu jednoduše koupili. „Úplatky Židů, kteří měli kontakty na nacisty, byly určitě součástí historie Židovské nemocnice. Je to opravdu moc podivný příběh a nikdo jej dnes nezná úplně celý,“ tvrdí Aubrey Pomerance, šéf archivu Berlínského židovského muzea.