Vysoký muž, atletická postava, modré oči, světle oříškové vlasy v kadeřích a rozzářený úsměv do všech stran, hotový sen genetika. Jméno Mark Rowswell nikomu nic nepoví, ale tenhle muž má ještě jedno jméno. Dashan, nebo v české transkripci Ta-šan, tedy Velká hora. Jméno, které mu zajistilo neuvěřitelnou kariéru a obdiv miliardy Číňanů.
Mark Rowswell (43) pochází z Toronta, kde se v 80. letech rozhodl pro studium čínštiny. Po čtyřech letech přijel do Pekingu na jazykový kurz. Po půl roce studia pekingského dialektu ho jeho učitelé vytáhli z lavice, aby svou čínštinou pobavil diváky jedné večerní televizní show.
Druhý den se Dashan probudil jako celebrita. Číňané se obecně domnívají, že jejich jazyk cizinec v podstatě nemůže pochopit a úplně se ho naučit. Snahy zahraničních studentů jsou jim milé a jejich výslovnostní chyby jsou pro Číňany nehynoucí zábavou. A najednou tu byl talentovaný Dashan se svým perfektním akcentem, bezchybnou a bohatou slovní zásobou a především jasným pochopením toho, co Číňané chtějí slyšet. Stal se mistrem tzv. siang-šeng, tedy tradiční formy komedie stand up, kterou ovládá jen málokterý čínský herec.
V každé novoroční galashow, kterou skutečně sleduje celá Čína, má svůj program a obrovský sál řve smíchy. Rowswell se sice oženil s Číňankou, ale své dvě děti vychovávají na farmě u Toronta. Od svého prvního úspěchu před dvaceti lety však létá desetkrát do roka do Číny. Nejdéle byl prý z Číny 75 dní. V čínské televizi se zabydlel. Jeho jméno je magnet.
Hraje v seriálech, v reklamách na všechno od alkoholu přes mobily po hnojiva, vede televizní kurzy angličtiny i čínštiny, vydává DVD s jazykovými kurzy a knížky pro děti. Vloni získal herecké ocenění Bílá magnolie za roli v čínské adaptaci hry Blbec k večeři. Kanadský olympijský výbor po Dashanovi s radostí sáhl a pasoval jej za svého hlavního kulturního vyslance.
V Kanadě naprosto anonymní člověk je v Číně jednou z největších celebrit a nejznámějším cizincem. „Uznávám, že to je bizarní kariéra, ale po těch letech si zvyknete na všechno,“ roztáhne tvář do profesionálního úsměvu.
Čína jej zbožňuje, studenti čínštiny obdivují. Politické aktivisty a řadu lidí v zahraničí však jeho postava dráždí. Prý jde moc na ruku čínskému režimu. Pár měsíců po masakru na Tchien-an-menu třeba objížděl Čínu se zábavným programem. Západ rozčiluje, že se Dashan nevyjadřuje ani k lidským právům, ani k Tibetu nebo Tchaj-wanu. Ten se však rozhodl, že jeho kariéra bude apolitická. Pragmaticky naznal, že jedině tak ji udrží při životě.
„Být apolitickým cizincem v téhle zemi je nemorální, to je jejich hledisko. Ale já to tak necítím,“ říká o svých kriticích. Mluví čínsky, gestikuluje čínsky, tváří se čínsky, myslí čínsky, a to vše s úsměvem sympatického chlápka, kterého byste chtěli pro svou dceru.
Dali jsme si schůzku v bohaté čtvrti Pekingu dva dny poté, co běžel symbolický běh s pochodní v provincii Che-nanu. Právě skončil s rozhovorem pro čínskou televizi a oba jsme usedli před kavárnou ke stolku s kávou. Okolí vypísklo, dívky začaly vytahovat své mobily a fotit a po mně vrhaly žárlivé pohledy.
LN Jaký to byl pocit, běžet s pochodní v Číně při všech těch sporech, které kolem pochodně byly ve světě?
Zvláštní. Když se o pochodni mluví na Západě, okamžitě vám vytanou na mysli ty kontroverzní situace, protesty ve Francii, Londýně nebo San Francisku. Ale tady vše probíhá v bujaré atmosféře, lidé jsou nadšení. Pochodeň všechny baví a ty protesty ve světě jsou odsud velice vzdálené.
LN Jde ale o to, kolik se toho Číňané o protestech vůbec dovědí.
Oni toho o protestech vědí docela dost. Ale vůbec tomu nerozumějí. Proč lidé protestují kvůli Tibetu zrovna teď? A když Číňané viděli, co se dělo ve Francii, fakt je to naštvalo. (Odpůrci olympiády tam napadli čínské sportovce s pochodní včetně dívky na vozíku, zastupující paralympioniky.)
LN Nechtějí po vás vysvětlení?
Mají utkvělou představu, že svět Číně prostě vůbec nerozumí, protože Čína je tak stará a složitá. Oni obecně předpokládají, že cizinec Číně nemůže rozumět. Takže když vidí nějakou kritiku, jejich první obvyklá reakce je: oni nám nerozumějí. Wai-kuo-žen pu-tung. Ale mají to těžké, média jsou kontrolována a cenzurována, a navíc mají skutečně jinou perspektivu. Ve světě lidi irituje, že je to vlastně čínská vláda, která olympijské hry pořádá, a přitom zatýká disidenty a nedodržuje lidská práva. Tady však všichni mají dojem, že je to záležitost lidí, že jsou to Číňané, kdo hry pořádá.
LN Ale já právě od obyčejných lidí slyšela jiný názor. Že hry pořádá vláda a nebere ohledy na místní. Ty už celá příprava hodně otrávila.
Ale to by se dělo v kterékoli zemi. V Londýně za čtyři roky budou při olympiádě lidé nadávat úplně stejně. Ale v olympijské vesnici pracuje spousta lidí a vesměs jsou to dobrovolníci, vysokoškolští studenti. Ti jsou nadšení. Zimní olympiáda bude v Torontu a já si jsem jistý, že tam si budou stěžovat daleko víc než tady v Číně. Lidé v čínských médiích jsou dnes mnohem otevřenější, než bývali. Oni dnes opravdu vědí o protestech. Ty protesty vlastně nejsou protičínské, jsou to politické protesty. Ale ví se o nich, i když zřejmě bez detailů a bez vyslyšení všech stran v příběhu.
LN Ale místní se také bojí, jestli veškeré to vydání nepostihne čínskou ekonomiku.
Celou olympiádu platí vláda a peníze jsou z daní miliardy lidí. Takže je těžké říci, nakolik to každý jednotlivec pocítí. Myslím, že se jim tu třeba bezpečnostní otázka naprosto vymkla z rukou, zbytečně moc to prožívají, stresují se, jsou tak nervózní, že šla legrace stranou. Někdy omně říkají, že jsem protiamerický, ale není to pravda. Mám rád USA, rád tam jezdím, ale je to bizarní země. Amerika a Čína jsou si podobné. Obě země jsou velice silné, vidí se jako světové mocnosti. Obě mají velmi silný pocit vlastní identity. Mají vlastní způsob, jakým věci nahlížejí, a příliš nerozumějí tomu, že může někdo chápat věci jinak. Amerika příliš nechápe, jak uvažují Kanaďané a Evropané. A to samé Číňané. A stejně jako Američané i Číňané si myslí, že by měli být ti nejlepší, číslo jedna, nejrychlejší, nejsilnější, největší.
LN Neměl jste někdy pocit, že vás čínská média využívají?
Když pracujete v médiích, vždycky vás využijí. A to i když dávám rozhovor západním novinám. Ale vím, kam míříte. Kritizují mě, že se angažuju v čínských státních médiích, která ovládá komunistická strana.
LN No, vypadá to podivně, když vyprávíte veselé historky v obrovském sále pod čínským komunistickým znakem.
Tam není znak, ale vlajka. A to je vlajka země, ne komunistické strany. Pracuji pro kohokoli, protože jsem na vlastní noze. Ale nikdy nedělám nic, co by mi bylo nepříjemné. Jsem vcelku šťastný, když mohu oslavovat s čínskými lidmi čínskou kulturu, i když to znamená občas dělat to z jejich perspektivy. Je jiná než naše, než tchajwanská, než tiČíňané betská. Ale moje práce nemá sTibetem nebo Tchaj-wanem nic společného, tahle vystoupení jsou oslavou čínské kultury. Číňané mě vlastně ani nikdy nepožádali, abych mluvil o politice. Nikdy se mě neptali na to, co si myslím o politice jednoho dítěte, o lidských právech, o Tchaj-wanu, o Tibetu.
LN Opravdu se vás nikdy nikdo nezeptal? Co si tedy o těchto otázkách myslíte?
Když se mě zeptají, tak jim odpovídám skutečně, co si myslím. Jestli to média posléze vystřihnou a nic tam nedají, to nemohu ovlivnit. Takže když se mě Číňané třeba ptají, co si myslím o údajně nesprávném postoji západních novinářů, kteří informují o Číně, tak jim říkám: Musíte si ujasnit, jestli to je skutečně chybná reportáž, nebo jen negativní reportáž. Nemyslím si, že tu mají ráj, každý má svoje problémy. Ale někteří Číňané kritiku nedokážou přijmout. Já jim dávám poctivé odpovědi, ale jestli se to pak objeví v novinách nebo ne, na to už nemám vliv. Protože tady se do médií často pouštějí jen samé kladné věci.
LN Jste ale v pozici, že byste si mohl dovoliv mnohem víc. Jiného Dashana Čína nemá.
Ano. Víte, když se na USA a Kanadu díváte z evropského pohledu, jsme téměř stejní. Ale velký rozdíl tu je, Kanaďané se nevnímají jako hráči číslo jedna. Nemyslí si, že by Kanada byla světová velmoc. Na olympiádě máme číslo šestnáct a všichni jsou v pohodě. A asi to souvisí i s názorem, s jakým jsem do Číny přišel. Nepřišel jsem ze světové velmoci, abych Číňanům vykládal, jak se co dělá. Kanaďané jsou jiným kulturám otevřenější než Američané. Takže když mě lidi kritizují, proč něco neuděláš, proč něco neřekneš, z valné většiny je to proto, že jsem Kanaďan.
LN Ale i jako Kanaďan musíte mít na otázku Tibetu nějaký názor...
Je to komplikovaná věc. Když se podíváte do historie, byl Tibet nezávislou zemí, nebo součástí Číny? Obojí. Záleží, kde v historii hledáte. Nechci bránit Čínu, ale protestovat a bránit pochodni jde přímo proti přání dalajlamy. Obecný trend je, že se Čína zlepšuje, že je lepší než před deseti lety, třiceti, sty. Aspoň se Čína posouvá správným směrem. Někdy je ta kritika ze světa pro Číňany těžko srozumitelná. Proč nás kritizují, když se máme mnohem lépe než dřív? Nejsme bezchybní, ale zlepšujeme se, tak proč je k nám svět stále méně přátelský? To je čínská perspektiva. Celý svět se tohle léto soustředí na Čínu kvůli olympijským hrám. Po září se všichni vrátí do svých normálních životů.
LN A Tibet?
Číňané nechápou, že jsou v Tibetu vnímáni Tibeťany i světem jako nepřátelé. VTibetu nikdy žádný ráj nebyl, nikdy tam nebyla demokracie, žádná velká lidská práva se tam nerespektovala, opravdu to byla chudá oblast. Ale diskuse kolem Tibetu je tak extrémní, že se pokaždé jedna ze stran strašlivě rozčílí. Číňané mají informace jen z čínských médií, takže toho moc o dalajlamovi nevědí, dalajlama je tu popisován jako ďábel. Vysvětluji jim, že dalajlama je pro nás Gándhí dneška. Nechápou to, myslí si, že jsme hloupí.
LN O vás si však Číňané myslí, že jste na jejich straně, jejich člověk.
Číňané mají velice silný koncept my versus oni. A cizinci nám nikdy neporozumí. Tedy kromě Dashana, protože on je možná čínštější než sami Číňané. Takže nepatřím do té kategorie ignorantských cizinců. - - -Dashan, zcela pokrytý olympijskými symboly, rozdává úsměvy na všechny strany, přesto jeho tvář občas lehce prozrazuje únavu. Obdivovatelé krouží kolem našeho stolku, a když už nevydrží, zajíkavě požádají o podpis a fotografii. - - -
LN Nejste ale někdy unavený z toho, že vlastně visíte někde na půli cesty mezi Západem a Východem?
To ano. Ale je to můj životní styl. Bydlím v Kanadě, moje děti tam chodí do školy, a já cestuji sem a tam. Žena je Číňanka, takže celý můj život je o stýkání Východu se Západem. Ale v poslední době se mi zdá, že čínská a západní média nemluví o stejné věci. Každá ze stran omílá téma ze své perspektivy a nějak nehovoří mezi sebou.
LN Ale kdo je diskusi méně nakloněn? Pořád mi z toho vycházejí Číňané.
Souhlasím. Je to pro ně těžší. Ale není to jen chyba médií. Na Západě není žádné centrum, které by média ovládalo, takže novináři mohou nabídnout celou škálu názorů. To v Číně neexistuje. A zásadní je také silný předsudek, který místní mají. Dosti věcem lidé v médiích skutečně věří. Cizinci Číně příliš nerozumějí, ale nerozumějí jí často ani sami Číňané. Pořád opakuji jak cizincům, tak Číňanům, musíte se na chvíli na věci podívat z perspektivy toho druhého, jinak to nepůjde. A o to se Číňané začínají pokoušet jako nikdy předtím. Mají v sobě velice silný, pradávný, kulturní odpor vůči něčemu takovému, takže se to opravdu musí učit. Vyrostli s jasným názorem, který všichni v této společnosti akceptovali, věci jsou takové a takové.
LN Jak byste popsal moderní Čínu? Mluví se hodně o rostoucím nacionalismu...
Je to tak. Ale současně je těžké přesně určit, kdy nacionalismus začíná být nezdravý. Číňané jsou na svou zemi strašně pyšní, na svou historii, civilizaci, na pokrok v posledních třiceti letech. To je normální. Taky nás, myslím, dráždí ta červená vlajka s pěti hvězdami. Všude ji teď vyvěšují, kdekdo jí mává nad hlavou. Myslíme si, jasně, komunistická strana. Ale pro Číňany, a hlavně pro zahraniční Číňany, kteří protestují proti protestujícím a mávají při tom červenou vlajkou, je to symbol Číny. Není to symbol komunistické strany a vlády, je to prostě vlajka Číny. Nemají jinou vlajku, nic s drakem, co by vyjadřovalo jejich kulturu. Ti, co mávali čínskou vlajkou v Kanadě nebo ve Francii, nejsou komunisté. Jsou to Číňané a jsou pyšní. Všichni Číňané jsou zaujatí, brání vlastní kulturu a je pro ně složité tuto zaujatost překročit. A naučením cizího jazyka se to nelepší. Paradoxně jsou často nacionalističtější lidé, kteří odsud vycestovali, absolvovali zahraniční univerzity a mluví plynně anglicky.
LN Co může Čína nabídnout světu? Co byste světu z Číny doporučil?
Čína má smysl pro komunitu, pro rodinu. Myslím, že my přeháníme důraz na individualitu, říkáme dětem, že jsou jiné, jedinečné. Tady dětem říkají, že jsou především Číňané. Že je dobré mít žlutou pokožku a černé vlasy, je to důvod k hrdosti. Představte si, že byste začali hlásat, že je dobré být blond a mít modré oči, hned si vás spojí s Hitlerem. Za celou svoji kariéru jsem si také všiml, že si lidé chtějí porozumět jen do určité míry, že ta nepochopená, tajemná část je vlastně zábavná. Lidé se chtějí cítit odlišní, nepochopitelní. Baví nás právě ty rozdíly.
LN Mnozí lidé ve světě stále ještě špatně nesou, že se olympiáda koná právě tady. V roce 2001 Čína slíbila, že bude na lidských právech pracovat, a přitom pořád sedí disidenti; a teď to vypadá, že Čína nedodržela slovo.
Chápu. Ale ono se to opravdu zlepšuje, jen pomalu. Myslím, že svět irituje to slovo komunismus. Tohle je země jedné strany. Ale vládnout téhle zemi je zatraceně těžké. A vláda obecnou podporu místních lidí má. Každý by si přál, aby tu bylo více demokracie, více diskuse, ale to neznamená, že by se tu cítili jako v diktátorské zemi. Žije se jim totiž opravdu lépe než kdy dříve. A ono ani nejde vládnout pouze silou, zdejší vláda se zajímá o to, co si místní myslí, i co si myslí o jejím vládnutí. To, co ji ale nezajímá, je pohled zvnějšku. A to nás může dráždit.
LN Jaký byl váš první dojem z Číny?
V Kanadě žije spousta Číňanů, kolem jsou samé čínské restaurace, na Nový čínský rok chodí lidé po ulicích, mávají loutkami draků a práskají rachejtle. Čínštinu jsem si vybral jen náhodou, prostě jsem se chtěl naučit jazyk, který by byl úplně odlišný od mého kulturního zázemí. To bylo v roce 1984, Čína se zrovna začala otevírat světu, Teng Siao-pching byl vyhlášen mužem časopisu Time, všichni mluvili o tom, že příští století bude patřit Číně.
LN Nikdy vás čínská kultura neunavila, nerozčílila, nikdy jste nechtěl s Číňany skončit?
Tak zlé to nikdy nebylo, ale někdy toho mám fakt dost. Když jsem tady, jsem tu hlavně za celebritu. Nejsem žádný idol, ale prostě mě všichni poznávají. Jsem Dashan a všichni mě znají jako svého souseda. Když sedíme tady na kafi, vidíte, že mě lidé moc neotravují. Ale kolem olympiády panuje taková familiární atmosféra a lidé se na mě pořád vrhají, vyžadují fotky, podpisy, to už opravdu potřebujete bodyguarda. Jak jste jednou pod veřejným dohledem, každý vás chce kousek pro sebe. Mohl byste sem přijít, dojít, udělat tohle, prosím, prosím. A to je strašně únavné. Proto žiju v Kanadě. Ale po třech týdnech v Kanadě mi to zase začne chybět. Takže vlastně pořád jen hledám rovnováhu. Rád jsem v Kanadě prostě obyčejným člověkem a dám si kanadské jídlo. Tady si užívám, mám moc rád čínské jídlo a lidi kolem. Takže pořád cestuju. Tím získávám rovnováhu mezi prací a rodinou, mezi slávou a naprostou anonymitou. - - -Když vstáváme od stolku, zvedne se i několik dalších lidí, především Číňanů a zahraničních studentů, a postupně se k němu vrhají. Vyprávějí mu své příběhy a taky kdy ho viděli v televizi, jak se nasmáli, jak je skvělý, skvělý, skvělý. Dashan se po mně otáčí, jestli to vidím. Je to nesmírně lichotivé a stejnou měrou únavné. Pak začnou lidé kolem klást své fotoaparáty našemu fotografovi do rukou a žádají společnou fotku. „Začíná mi vás být opravdu líto, měl byste nosit masku,“ říkám mu. „Někdy nosím čepici,“ prohodí a přitom s úsměvem soustředěně hledí do dalšího a dalšího fotoaparátu.
Mark Rowswell (43) pochází z Toronta, kde se v 80. letech rozhodl pro studium čínštiny. Po čtyřech letech přijel do Pekingu na jazykový kurz. Po půl roce studia pekingského dialektu ho jeho učitelé vytáhli z lavice, aby svou čínštinou pobavil diváky jedné večerní televizní show.
Druhý den se Dashan probudil jako celebrita. Číňané se obecně domnívají, že jejich jazyk cizinec v podstatě nemůže pochopit a úplně se ho naučit. Snahy zahraničních studentů jsou jim milé a jejich výslovnostní chyby jsou pro Číňany nehynoucí zábavou. A najednou tu byl talentovaný Dashan se svým perfektním akcentem, bezchybnou a bohatou slovní zásobou a především jasným pochopením toho, co Číňané chtějí slyšet. Stal se mistrem tzv. siang-šeng, tedy tradiční formy komedie stand up, kterou ovládá jen málokterý čínský herec.
V každé novoroční galashow, kterou skutečně sleduje celá Čína, má svůj program a obrovský sál řve smíchy. Rowswell se sice oženil s Číňankou, ale své dvě děti vychovávají na farmě u Toronta. Od svého prvního úspěchu před dvaceti lety však létá desetkrát do roka do Číny. Nejdéle byl prý z Číny 75 dní. V čínské televizi se zabydlel. Jeho jméno je magnet.
Hraje v seriálech, v reklamách na všechno od alkoholu přes mobily po hnojiva, vede televizní kurzy angličtiny i čínštiny, vydává DVD s jazykovými kurzy a knížky pro děti. Vloni získal herecké ocenění Bílá magnolie za roli v čínské adaptaci hry Blbec k večeři. Kanadský olympijský výbor po Dashanovi s radostí sáhl a pasoval jej za svého hlavního kulturního vyslance.
V Kanadě naprosto anonymní člověk je v Číně jednou z největších celebrit a nejznámějším cizincem. „Uznávám, že to je bizarní kariéra, ale po těch letech si zvyknete na všechno,“ roztáhne tvář do profesionálního úsměvu.
Čína jej zbožňuje, studenti čínštiny obdivují. Politické aktivisty a řadu lidí v zahraničí však jeho postava dráždí. Prý jde moc na ruku čínskému režimu. Pár měsíců po masakru na Tchien-an-menu třeba objížděl Čínu se zábavným programem. Západ rozčiluje, že se Dashan nevyjadřuje ani k lidským právům, ani k Tibetu nebo Tchaj-wanu. Ten se však rozhodl, že jeho kariéra bude apolitická. Pragmaticky naznal, že jedině tak ji udrží při životě.
„Být apolitickým cizincem v téhle zemi je nemorální, to je jejich hledisko. Ale já to tak necítím,“ říká o svých kriticích. Mluví čínsky, gestikuluje čínsky, tváří se čínsky, myslí čínsky, a to vše s úsměvem sympatického chlápka, kterého byste chtěli pro svou dceru.
Dali jsme si schůzku v bohaté čtvrti Pekingu dva dny poté, co běžel symbolický běh s pochodní v provincii Che-nanu. Právě skončil s rozhovorem pro čínskou televizi a oba jsme usedli před kavárnou ke stolku s kávou. Okolí vypísklo, dívky začaly vytahovat své mobily a fotit a po mně vrhaly žárlivé pohledy.
LN Jaký to byl pocit, běžet s pochodní v Číně při všech těch sporech, které kolem pochodně byly ve světě?
Zvláštní. Když se o pochodni mluví na Západě, okamžitě vám vytanou na mysli ty kontroverzní situace, protesty ve Francii, Londýně nebo San Francisku. Ale tady vše probíhá v bujaré atmosféře, lidé jsou nadšení. Pochodeň všechny baví a ty protesty ve světě jsou odsud velice vzdálené.
LN Jde ale o to, kolik se toho Číňané o protestech vůbec dovědí.
Oni toho o protestech vědí docela dost. Ale vůbec tomu nerozumějí. Proč lidé protestují kvůli Tibetu zrovna teď? A když Číňané viděli, co se dělo ve Francii, fakt je to naštvalo. (Odpůrci olympiády tam napadli čínské sportovce s pochodní včetně dívky na vozíku, zastupující paralympioniky.)
LN Nechtějí po vás vysvětlení?
Mají utkvělou představu, že svět Číně prostě vůbec nerozumí, protože Čína je tak stará a složitá. Oni obecně předpokládají, že cizinec Číně nemůže rozumět. Takže když vidí nějakou kritiku, jejich první obvyklá reakce je: oni nám nerozumějí. Wai-kuo-žen pu-tung. Ale mají to těžké, média jsou kontrolována a cenzurována, a navíc mají skutečně jinou perspektivu. Ve světě lidi irituje, že je to vlastně čínská vláda, která olympijské hry pořádá, a přitom zatýká disidenty a nedodržuje lidská práva. Tady však všichni mají dojem, že je to záležitost lidí, že jsou to Číňané, kdo hry pořádá.
LN Ale já právě od obyčejných lidí slyšela jiný názor. Že hry pořádá vláda a nebere ohledy na místní. Ty už celá příprava hodně otrávila.
Ale to by se dělo v kterékoli zemi. V Londýně za čtyři roky budou při olympiádě lidé nadávat úplně stejně. Ale v olympijské vesnici pracuje spousta lidí a vesměs jsou to dobrovolníci, vysokoškolští studenti. Ti jsou nadšení. Zimní olympiáda bude v Torontu a já si jsem jistý, že tam si budou stěžovat daleko víc než tady v Číně. Lidé v čínských médiích jsou dnes mnohem otevřenější, než bývali. Oni dnes opravdu vědí o protestech. Ty protesty vlastně nejsou protičínské, jsou to politické protesty. Ale ví se o nich, i když zřejmě bez detailů a bez vyslyšení všech stran v příběhu.
LN Ale místní se také bojí, jestli veškeré to vydání nepostihne čínskou ekonomiku.
Celou olympiádu platí vláda a peníze jsou z daní miliardy lidí. Takže je těžké říci, nakolik to každý jednotlivec pocítí. Myslím, že se jim tu třeba bezpečnostní otázka naprosto vymkla z rukou, zbytečně moc to prožívají, stresují se, jsou tak nervózní, že šla legrace stranou. Někdy omně říkají, že jsem protiamerický, ale není to pravda. Mám rád USA, rád tam jezdím, ale je to bizarní země. Amerika a Čína jsou si podobné. Obě země jsou velice silné, vidí se jako světové mocnosti. Obě mají velmi silný pocit vlastní identity. Mají vlastní způsob, jakým věci nahlížejí, a příliš nerozumějí tomu, že může někdo chápat věci jinak. Amerika příliš nechápe, jak uvažují Kanaďané a Evropané. A to samé Číňané. A stejně jako Američané i Číňané si myslí, že by měli být ti nejlepší, číslo jedna, nejrychlejší, nejsilnější, největší.
LN Neměl jste někdy pocit, že vás čínská média využívají?
Když pracujete v médiích, vždycky vás využijí. A to i když dávám rozhovor západním novinám. Ale vím, kam míříte. Kritizují mě, že se angažuju v čínských státních médiích, která ovládá komunistická strana.
LN No, vypadá to podivně, když vyprávíte veselé historky v obrovském sále pod čínským komunistickým znakem.
Tam není znak, ale vlajka. A to je vlajka země, ne komunistické strany. Pracuji pro kohokoli, protože jsem na vlastní noze. Ale nikdy nedělám nic, co by mi bylo nepříjemné. Jsem vcelku šťastný, když mohu oslavovat s čínskými lidmi čínskou kulturu, i když to znamená občas dělat to z jejich perspektivy. Je jiná než naše, než tchajwanská, než tiČíňané betská. Ale moje práce nemá sTibetem nebo Tchaj-wanem nic společného, tahle vystoupení jsou oslavou čínské kultury. Číňané mě vlastně ani nikdy nepožádali, abych mluvil o politice. Nikdy se mě neptali na to, co si myslím o politice jednoho dítěte, o lidských právech, o Tchaj-wanu, o Tibetu.
LN Opravdu se vás nikdy nikdo nezeptal? Co si tedy o těchto otázkách myslíte?
Když se mě zeptají, tak jim odpovídám skutečně, co si myslím. Jestli to média posléze vystřihnou a nic tam nedají, to nemohu ovlivnit. Takže když se mě Číňané třeba ptají, co si myslím o údajně nesprávném postoji západních novinářů, kteří informují o Číně, tak jim říkám: Musíte si ujasnit, jestli to je skutečně chybná reportáž, nebo jen negativní reportáž. Nemyslím si, že tu mají ráj, každý má svoje problémy. Ale někteří Číňané kritiku nedokážou přijmout. Já jim dávám poctivé odpovědi, ale jestli se to pak objeví v novinách nebo ne, na to už nemám vliv. Protože tady se do médií často pouštějí jen samé kladné věci.
LN Jste ale v pozici, že byste si mohl dovoliv mnohem víc. Jiného Dashana Čína nemá.
Ano. Víte, když se na USA a Kanadu díváte z evropského pohledu, jsme téměř stejní. Ale velký rozdíl tu je, Kanaďané se nevnímají jako hráči číslo jedna. Nemyslí si, že by Kanada byla světová velmoc. Na olympiádě máme číslo šestnáct a všichni jsou v pohodě. A asi to souvisí i s názorem, s jakým jsem do Číny přišel. Nepřišel jsem ze světové velmoci, abych Číňanům vykládal, jak se co dělá. Kanaďané jsou jiným kulturám otevřenější než Američané. Takže když mě lidi kritizují, proč něco neuděláš, proč něco neřekneš, z valné většiny je to proto, že jsem Kanaďan.
LN Ale i jako Kanaďan musíte mít na otázku Tibetu nějaký názor...
Je to komplikovaná věc. Když se podíváte do historie, byl Tibet nezávislou zemí, nebo součástí Číny? Obojí. Záleží, kde v historii hledáte. Nechci bránit Čínu, ale protestovat a bránit pochodni jde přímo proti přání dalajlamy. Obecný trend je, že se Čína zlepšuje, že je lepší než před deseti lety, třiceti, sty. Aspoň se Čína posouvá správným směrem. Někdy je ta kritika ze světa pro Číňany těžko srozumitelná. Proč nás kritizují, když se máme mnohem lépe než dřív? Nejsme bezchybní, ale zlepšujeme se, tak proč je k nám svět stále méně přátelský? To je čínská perspektiva. Celý svět se tohle léto soustředí na Čínu kvůli olympijským hrám. Po září se všichni vrátí do svých normálních životů.
LN A Tibet?
Číňané nechápou, že jsou v Tibetu vnímáni Tibeťany i světem jako nepřátelé. VTibetu nikdy žádný ráj nebyl, nikdy tam nebyla demokracie, žádná velká lidská práva se tam nerespektovala, opravdu to byla chudá oblast. Ale diskuse kolem Tibetu je tak extrémní, že se pokaždé jedna ze stran strašlivě rozčílí. Číňané mají informace jen z čínských médií, takže toho moc o dalajlamovi nevědí, dalajlama je tu popisován jako ďábel. Vysvětluji jim, že dalajlama je pro nás Gándhí dneška. Nechápou to, myslí si, že jsme hloupí.
LN O vás si však Číňané myslí, že jste na jejich straně, jejich člověk.
Číňané mají velice silný koncept my versus oni. A cizinci nám nikdy neporozumí. Tedy kromě Dashana, protože on je možná čínštější než sami Číňané. Takže nepatřím do té kategorie ignorantských cizinců. - - -Dashan, zcela pokrytý olympijskými symboly, rozdává úsměvy na všechny strany, přesto jeho tvář občas lehce prozrazuje únavu. Obdivovatelé krouží kolem našeho stolku, a když už nevydrží, zajíkavě požádají o podpis a fotografii. - - -
LN Nejste ale někdy unavený z toho, že vlastně visíte někde na půli cesty mezi Západem a Východem?
To ano. Ale je to můj životní styl. Bydlím v Kanadě, moje děti tam chodí do školy, a já cestuji sem a tam. Žena je Číňanka, takže celý můj život je o stýkání Východu se Západem. Ale v poslední době se mi zdá, že čínská a západní média nemluví o stejné věci. Každá ze stran omílá téma ze své perspektivy a nějak nehovoří mezi sebou.
LN Ale kdo je diskusi méně nakloněn? Pořád mi z toho vycházejí Číňané.
Souhlasím. Je to pro ně těžší. Ale není to jen chyba médií. Na Západě není žádné centrum, které by média ovládalo, takže novináři mohou nabídnout celou škálu názorů. To v Číně neexistuje. A zásadní je také silný předsudek, který místní mají. Dosti věcem lidé v médiích skutečně věří. Cizinci Číně příliš nerozumějí, ale nerozumějí jí často ani sami Číňané. Pořád opakuji jak cizincům, tak Číňanům, musíte se na chvíli na věci podívat z perspektivy toho druhého, jinak to nepůjde. A o to se Číňané začínají pokoušet jako nikdy předtím. Mají v sobě velice silný, pradávný, kulturní odpor vůči něčemu takovému, takže se to opravdu musí učit. Vyrostli s jasným názorem, který všichni v této společnosti akceptovali, věci jsou takové a takové.
LN Jak byste popsal moderní Čínu? Mluví se hodně o rostoucím nacionalismu...
Je to tak. Ale současně je těžké přesně určit, kdy nacionalismus začíná být nezdravý. Číňané jsou na svou zemi strašně pyšní, na svou historii, civilizaci, na pokrok v posledních třiceti letech. To je normální. Taky nás, myslím, dráždí ta červená vlajka s pěti hvězdami. Všude ji teď vyvěšují, kdekdo jí mává nad hlavou. Myslíme si, jasně, komunistická strana. Ale pro Číňany, a hlavně pro zahraniční Číňany, kteří protestují proti protestujícím a mávají při tom červenou vlajkou, je to symbol Číny. Není to symbol komunistické strany a vlády, je to prostě vlajka Číny. Nemají jinou vlajku, nic s drakem, co by vyjadřovalo jejich kulturu. Ti, co mávali čínskou vlajkou v Kanadě nebo ve Francii, nejsou komunisté. Jsou to Číňané a jsou pyšní. Všichni Číňané jsou zaujatí, brání vlastní kulturu a je pro ně složité tuto zaujatost překročit. A naučením cizího jazyka se to nelepší. Paradoxně jsou často nacionalističtější lidé, kteří odsud vycestovali, absolvovali zahraniční univerzity a mluví plynně anglicky.
LN Co může Čína nabídnout světu? Co byste světu z Číny doporučil?
Čína má smysl pro komunitu, pro rodinu. Myslím, že my přeháníme důraz na individualitu, říkáme dětem, že jsou jiné, jedinečné. Tady dětem říkají, že jsou především Číňané. Že je dobré mít žlutou pokožku a černé vlasy, je to důvod k hrdosti. Představte si, že byste začali hlásat, že je dobré být blond a mít modré oči, hned si vás spojí s Hitlerem. Za celou svoji kariéru jsem si také všiml, že si lidé chtějí porozumět jen do určité míry, že ta nepochopená, tajemná část je vlastně zábavná. Lidé se chtějí cítit odlišní, nepochopitelní. Baví nás právě ty rozdíly.
LN Mnozí lidé ve světě stále ještě špatně nesou, že se olympiáda koná právě tady. V roce 2001 Čína slíbila, že bude na lidských právech pracovat, a přitom pořád sedí disidenti; a teď to vypadá, že Čína nedodržela slovo.
Chápu. Ale ono se to opravdu zlepšuje, jen pomalu. Myslím, že svět irituje to slovo komunismus. Tohle je země jedné strany. Ale vládnout téhle zemi je zatraceně těžké. A vláda obecnou podporu místních lidí má. Každý by si přál, aby tu bylo více demokracie, více diskuse, ale to neznamená, že by se tu cítili jako v diktátorské zemi. Žije se jim totiž opravdu lépe než kdy dříve. A ono ani nejde vládnout pouze silou, zdejší vláda se zajímá o to, co si místní myslí, i co si myslí o jejím vládnutí. To, co ji ale nezajímá, je pohled zvnějšku. A to nás může dráždit.
LN Jaký byl váš první dojem z Číny?
V Kanadě žije spousta Číňanů, kolem jsou samé čínské restaurace, na Nový čínský rok chodí lidé po ulicích, mávají loutkami draků a práskají rachejtle. Čínštinu jsem si vybral jen náhodou, prostě jsem se chtěl naučit jazyk, který by byl úplně odlišný od mého kulturního zázemí. To bylo v roce 1984, Čína se zrovna začala otevírat světu, Teng Siao-pching byl vyhlášen mužem časopisu Time, všichni mluvili o tom, že příští století bude patřit Číně.
LN Nikdy vás čínská kultura neunavila, nerozčílila, nikdy jste nechtěl s Číňany skončit?
Tak zlé to nikdy nebylo, ale někdy toho mám fakt dost. Když jsem tady, jsem tu hlavně za celebritu. Nejsem žádný idol, ale prostě mě všichni poznávají. Jsem Dashan a všichni mě znají jako svého souseda. Když sedíme tady na kafi, vidíte, že mě lidé moc neotravují. Ale kolem olympiády panuje taková familiární atmosféra a lidé se na mě pořád vrhají, vyžadují fotky, podpisy, to už opravdu potřebujete bodyguarda. Jak jste jednou pod veřejným dohledem, každý vás chce kousek pro sebe. Mohl byste sem přijít, dojít, udělat tohle, prosím, prosím. A to je strašně únavné. Proto žiju v Kanadě. Ale po třech týdnech v Kanadě mi to zase začne chybět. Takže vlastně pořád jen hledám rovnováhu. Rád jsem v Kanadě prostě obyčejným člověkem a dám si kanadské jídlo. Tady si užívám, mám moc rád čínské jídlo a lidi kolem. Takže pořád cestuju. Tím získávám rovnováhu mezi prací a rodinou, mezi slávou a naprostou anonymitou. - - -Když vstáváme od stolku, zvedne se i několik dalších lidí, především Číňanů a zahraničních studentů, a postupně se k němu vrhají. Vyprávějí mu své příběhy a taky kdy ho viděli v televizi, jak se nasmáli, jak je skvělý, skvělý, skvělý. Dashan se po mně otáčí, jestli to vidím. Je to nesmírně lichotivé a stejnou měrou únavné. Pak začnou lidé kolem klást své fotoaparáty našemu fotografovi do rukou a žádají společnou fotku. „Začíná mi vás být opravdu líto, měl byste nosit masku,“ říkám mu. „Někdy nosím čepici,“ prohodí a přitom s úsměvem soustředěně hledí do dalšího a dalšího fotoaparátu.