Teď tu stojí dvě stovky lokomotiv a malých motoráčků včetně jejich přívěsných vagónků. Jen několik z nich má ještě šanci se zachránit, pokud si je koupí spolky nadšenců či vyžádá některé z muzeí do sbírek nebo některá firem na náhradní díly. Drtivá většina zamíří na skutečně poslední cestu, převezme je specializovaná firma a rozebere a rozřeže do posledního šroubku.
Pro mnoho železničářů byly ty vlaky druhým domovem, jsou tu takové, které měly stejné strojvedoucí třeba dvacet let. Ti se se svými Máničkami, Irenkami a dalšími vozy, pojmenovanými podle manželek, přítelkyň či milenek, loučili se slzami v očích. Kytky jim sem ale nenosí, život jde dál.
Lze tu vidět pražské žabotlamy, elektrické jednotky ještě stále vozící cestující na Masarykovo nádraží, dva slavné krakeny, pokus o moderní elektrické jednotky, který se nikdy nedočkal sériové výroby. O kus dál se rozpadá žehlička, která svoji přezdívku dostala podle typického tvaru, i krokodýl, motorový vůz s typicky usazenými světlomety. Ten absolvoval test na železničním okruhu v podobě srážky s autem - dopadl však tak dobře, že do Třebové dojel po svých. Ani to ho však nezachrání.
ČTĚTE DÁLE: |
České dráhy se tu snaží využít z vozidel maximum součástek pro ty ostatní - a některé lokomotivy či vagóny tu také čekají na účetní odpis. U některých váha ukazuje úctyhodných 60 tun, u jiných mnohem méně, i podle toho se projevuje zájem odkupujících firem.
Vstup na hřbitov je zakázán. "Hrozí tu nebezpečí, vozy jsou ve špatném stavu, posunuje se tu, není to místo k návštěvám," dodává vrchní přednosta místního depa Jiří Slezák. Na rozdíl třeba od bolivijského města Uyuni, kde je z vlaků turistická atrakce, tak tady jen část souprav uvidí lidé díky naším snímkům - a při troše štěstí také ze souběžné trati. Z vlaků, které tu většinou (pokud jezdí pod hlavičkou ČD) také skončí. Za pár let či třeba desítek let. Lhostejno, kolik lidí a jak rychle vozily.
