Jméno John William Waterhouse nebylo až dosud ani mezi umělci příliš velkým pojmem. Již několik týdnů je ale tento anglický malíř z doby královny Viktorie známý, obzvláště pak jeho dílo Hylás a nymfy (1896). Obraz, který patří manchesterské galerii umění, byl dočasně demonstrativně sejmut.
Obraz zachycuje mladého Hyláse, kterého do tůně lákají svůdné nymfy. Nahé víly vypadají jako třináctileté či čtrnáctileté dívky. Galerie uvedla, že odstraněním obrazu chtěla podnítit debatu. „Nechme tuto viktoriánskou fantazii provokovat!“ vyzvala kurátorka Clare Gannawayová.
Sexismus vs. tradice: Ženy už líbat cyklisty nesmějí. A proč ceny nedávají transsexuálové? |
Debatu to opravdu vyvolalo, a to v měřítku, které galerie v žádném případě nečekala. Návštěvníci na prázdné místo na stěně vylepili velké množství komentářů, další se pak k otázce vyjádřili na webu. Akce vyvolala celosvětovou pozornost, obratem se hovořilo o cenzuře, o útoku na obrazy a o tálibánizaci. „Jsou nahotiny od Tiziana a Picassa další na řadě?“ tázal se britský kulturní sloupkař Jonathan Jones. „Dokonce i starý viktoriánský perverzista má právo malovat soft porno s nymfami.“ Nelze ovšem popřít, že umění dlouho jen jednostranně zprostředkovávalo obraz ženy. Vědci zjistili, že v kulturní historii mají ženy mezi malíři jen pětiprocentní podíl a že 85 procent všech aktů je ženských. I dnes jsou umělkyně v průměru výrazně hůře placené než muži.
Je v umění šovinismus? Když Peter Paul Rubens v roce 1607 oznámil, že namaluje koupající se biblickou Zuzanu, povzbudil ho anglický diplomat Dudley Carlton slovy, že doufá, že jeho Zuzana bude natolik omamná, že rozproudí krev i tak starého člověka, jak je on sám.
Hnutí #MeToo přetváří firemní kulturu. Zaměstnanci se budou školit, jak neobtěžovat |
Takovéto chlapácké postoje jsou často hájeny argumenty, že takto se tehdy chovali všichni muži. To ale není tak úplná pravda. Ve stejné době jako Rubens namaloval Zuzanu i Rembrandt a nestvořil ji jako objekt touhy, ale oběť sexuálního zneužití. Rembrandtova Zuzana, když ji dvojice možných násilníků zaskočí, se instinktivně schoulí a pokouší se rychle zakrýt suknem. I tehdy ne všichni muži smýšleli stejně.
Fakt, že stovky let staré obrazy dnes mohou vyvolávat kontroverze, není nijak nový. V roce 2008 londýnské metro odmítlo vyvěsit plakát s nahou Venuší od Lucase Cranacha staršího. Královská akademie tento plakát vybrala jako reklamu na velkou výstavu německých malířů. Správa metra tehdy uvedla, že nepřijímá žádné plakáty, na kterých jsou muži, ženy či děti v sexuálních pózách či nazí nebo polonazí s očividně sexuálním podtextem. U téměř 500 let starého díla, které namaloval přítel cudného reformátora Martina Luthera, to ale působí docela legračně.
Z marketingového hlediska byla akce manchesterské galerie jistě úspěšná. Protože reakce byly vesměs odmítavé, byl brzy obraz navrácen na své místo. Také šéf bonnského muzea umění Stephan Berg se na záležitost dívá kriticky. Vnímá to jako poplatnost rychle naskočit na vlak kampaně proti sexuálnímu násilí #MeToo, které se během chvíle rozjelo špatným směrem neuvěřitelnou rychlostí. Galerie si navíc vybrala špatný obraz. I když uspokojuje mužský voyeurismus, ženy v tomto případě nejsou obětí, tou je naopak muž. Toho totiž nymfy stáhly pod hladinu.
K nejsilnějším Bergovým námitkám patří to, že takovýto kritický přístup k umění zcela opomíjí dobové chápání. „Něco, co se v 19. století jevilo jako skandální, může dnes být normální. A obráceně, něco jiného, co v 19. století bylo považováno za normální, nám dnes přijde udivující nebo dokonce skandální. V otázce umění a muzeí jde o to, aby v případě obrazové paměti, která je ve sbírkách, bylo možné právě takové srovnání a abychom vše jen nedávali na úroveň dneška.“ Útoku na obrazy se proto Berg ještě dlouho nebude obávat. Proti takovému postupu existuje podle něj ve společnosti seberegulace, rovněž ochota k otevřenosti je dostatečná. „Doufám, že tyto vlny výkřiků hysterie brzy překonáme.“
