Lidovky.cz

V téhle vesnici ještě nikdy neviděli bělocha, auto radši zastaví buvolovi než člověku

Magazín

  6:00
RÁDŽKOT/PRAHA - Redaktorka webu Lidovky.cz Magdaléna Langová je na cestě po Indii, kde se seznamuje v praxi s fungováním systému Fairtrade. Posílá odtamtud své postřehy i bezprostřední dojmy, které najdete v následujících dnech v článcích i na sociálních sítích LN pod hashtagem #smszindie.

Momentka z města Rádžkót ve státě Gudžarát. Sem opravdu moc turistů nejezdí. foto: Magdaléna Langová Lidovky.cz

Z Bombaje odlétáme na sever do města Rádžkót ve státě Gudžarát „Proč zrovna do Rádžkótu? Co tam budete dělat?“ ptají se nevěřícně na letišti. Když projíždíme okolní vesnice, zjišťuji, že jsme vůbec první běloši, které místní na vlastní oči viděli. Toto město a jeho okolí opravdu není turistická destinace, což vidíme na první pohled.

Družstvo Suminter ve městě Rádžkot má přes 5000 členů a pěstupje bavlnu po...
V komunitě družstva Suminter, které má šedesát členů, jsou muži i ženy. Muži se...

Ráno míříme do družstva Suminter, které je pod záštitou mezinárodní asociace Fairtrade. Družstvo pěstuje bavlnu a má přes pět tisíc členů, kteří jsou rozptýleni v různých komunitách po státě.

Při příjezdu do družstva nás vítá celá místní komunita. Z jejích obyvatel je cítit lehká nervozita a nesmělost, po chvíli se nám ovšem otevírají a provádí nás po družstvu. To ale neplatí pro ženy a dívky. Ty nás sice přivítaly, ale pak nám mizí z očí. „Ony se schovávají z respektu k muži, nechtějí se předvádět,“ vysvětluje člen družstva.

Mahesh Sariya a Vijay Makawana jsou dvacetiletí chlapci, kteří se narodili v družstvu. Oba studují v Rádžkotu, do nějž dojíždí dvě hodiny autobusem.

Běloch je v Bombaji za filmovou hvězdu, v zácpě se nejlépe cestuje za sanitkou

Mahesh Sariya a Vijay Makawana jsou dvacetiletí chlapci, kteří se narodili v družstvu. Oba studují v Rádžkotu, do nějž dojíždí dvě hodiny autobusem. Usměvavý Mahesh studuje programování a v budoucnu se chce věnovat počítačům, Vijay se učí, aby mohl být policistou. „Udržujeme se ve formě, po škole pracujeme v družstvu, jsme fitness hoši,“ smějí se kluci. Na otázku, zda chtějí zůstat v družstvu nebo se odstěhovat do města, nechtějí odpovědět. Pozitivně naladění mladíci několikrát vytáhnout z kapes mobil a fotí si se mnou selfie. Zajímají se i o to, do kterých novin píšu.

Slušně vychované děti

Návštěva místní státní školy ve mně zanechala hluboký dojem. Děti sedící na zemi s učebnicí v ruce, často oblepené mouchami, si poslušně jeden po jednom berou z mých rukou bonbón. Nepředhání se, nestrkají. Holčička, která dostala čokoládovou tyčinku Snickers, ji poctivě dělí na několik desítek kousků, aby se dostalo na každého ze třídy.

O přestávce děti divočí, smějí se a pobíhají kolem nás. Že by tomu pomohl i ten cukr? Indové na vás zpočátku nevěřícně koukají, ale pak ztrácí zábrany a jsou neskutečně přátelští a pohostinní.

Návštěva indické státní školy je velkým zážitkem.

„To jsou rodiče, kteří přivezli děti do školy?,“ ptám Amita, člena družstva Suminter, který nás provází celým dnem. „Ne ne, oni se na vás přišli jen podívat,“ vysvětluje mi. Farmáři vysedávají na plastových židlích vedle pitné vody, kterou škola získala díky fairtradovému příspěvku, a s cigaretou v ruce pozorují návštěvu, kterou škola nejspíš nikdy předtím nezažila.

Vzájemná atrakce

Přijíždíme do vesnice, kde místní poprvé ve svém životě vidí bělochy. Chlapec se vrací ze školy a nechápavě na mne kouká, zastavuje se. Nerozumí tomu, kdo jsme ani co tady děláme?

Po chvilce se kolem nás sejde celá vesnice. Ze skupinky místních pozorovatelů se stává obří grupa milých a bezprostředních lidí. Přicházejí ženy, děti i muži a moc mě nabíjí energií. Dívky se předhání, kterou mám vyfotit jako první, smějí se a pózují.

Bůvoli druhu zebu v ulicích hledají zeleň mezi odpadky a prochází se po silnicích, auto chodci nezastaví, ale buvolovi ano.

Lidé ve vesnici sice žijí ve velké chudobě, ale mobil zde není žádnou výjimkou. Mobilní telefon je pro Inda sociální status, i když nemá signál nebo peníze na kredit, má mobil a to je pro něj nejvíc.

Vesničani vytahují telefony a předhání se, kdo se mnou ukořistí lepší selfie. Funguje zde jakási symbióza, stejně jako my jsme atrakcí pro ně, oni jsou atrakcí pro nás. Při odjezdu nám do auta jeden místní natlačí telefon před obličej, abychom přes videohovor pozdravili kamaráda.

Na rozdíl od Bombaje je na vesnicích neskutečné množství volně pohybujících se buvolů druhu Zebu, mylně bych je před svou cestou nazvala krávami. Všudypřítomná asijská plemena skotu s velkým hrbem se používají na mléko a na práci. Kráva je pro hinduisty posvátná, musí mít volnost a svobodu, nesmí se využívat k práci. Zebu v ulicích hledají zeleň mezi odpadky a prochází se po silnicích, auto chodci nezastaví, ale buvolovi ano.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.