Tradice pěstování těchto zahradních rostlin je obrovská, v Číně, odkud mnohé z nich pocházejí, je vysazují po více než 2000 let. Do Evropy se nádherné čínské pivoňky dostaly až v druhé polovině 18. století, jenže ještě předtím znal náš kontinent druhy balkánské nebo mediteránní (např. Paeonia officinalis či P. peregrina). Už ve starověku byla pivoňka používána v lékařství a jako každá výjimečná rostlina, byla i ona opředena pověstmi. Byl jí prý léčen samotný vládce podsvětí Pluto – jeho lékařem byl tehdy jistý Paión, od nějž bylo následně odvozeno i latinské jméno téhle rostliny.
Erteple na hrobě. Kde je pokaždé najdete a proč tam leží? |
Dokázala uzdravovat, posilovat mozek, semena se zavěšovala jako amulet dětem na krk, ba dokonce uměla zahánět i noční můry způsobené škádlením nezbedných faunů. A římský učenec Plinius Starší nabádal, aby se vykopávala zásadně v noci, protože ve dne ji měl hlídat černý datel, který byl připraven darebným nenechavcům vyklovat oči.
Pivoňky
V Čechách byla tato rostlina známá už od středověku a s určitostí od 15. století jí Češi také říkávali pivoňka. Kde se toto jméno vzalo, není úplně jasné, „vůni piva“ bych v něm ale nehledal. Nejspíš bylo jen počeštěno tehdejší latinské jméno Pionia, jehož používání u nás máme doloženo z Rostlináře strahovského z poloviny 15. století. O sto let později už tu byla pivoňka nejspíš velmi častá, Tadeáš Hájek z Hájku ji měl v roce 1562 dokonce za rostlinu i u nás rostoucí – měla se vyskytovat na kamenitých místech v horách.
První vyobrazení pivoněk jsou ovšem podstatně starší. Jedno z naprosto nejvěkovitějších najdeme v jedinečném lékařském rukopise ze 7. století, kterému se říkává Neapolský Dioskorides. Nádherně věrně vypodobněné pivoňky krášlily na sklonku středověku rovněž díla ryzích výtvarníků. Příkladem může být obraz Rajské zahrady od neznámého hornorýnského mistra z období kolem roku 1410, anebo oltářní obraz Madony v Růžové zahradě z kostela v alsaském Colmaru, který vytvořil německý grafik Martin Schongauer (zemřel 1491).
Je proto překvapivé, že ilustrace z první české lékařské knihy tištěné se dnešním pivoňkám ani trochu nepodobala; v roce 1517 byla totiž do Herbáře Jana Černého zařazena kresba, která upomíná spíše na něco mezi jitrocelem a prstnatcem. Stejnou ilustraci známe i z německých prvotisků z konce 15. století, zachycovala zcela jinou rostlinu s poněkud podobným jménem.
Můžeme si také povšimnout, že všechny realisticky vyobrazené exempláře měly na přelomu středověku a novověku květ jen jednoduchý, dnes nejrozšířenější plnokvěté pivoňky totiž viděla střední Evropa zřejmě až někdy v polovině 16. století. Jedna z vůbec prvních plnokvětých pivoněk se na nás směje až z knihy vlámského botanika Mathiase Lobelia z roku 1576, dobově slavná byla i rytina od oppenheimského nakladatele Johanna Theodora de Bry z roku 1612.
Čím je pro léto růže a pro podzim chryzantéma, tím je pro jaro pivoňka – říkával na začátku minulého století zahradník Oskar Smrž. Kdo je třeba jen jedinkrát viděl kvést, ví, že pravdivější tvrzení vymyslet nelze.
