REAKCE ČTENÁŘE na Není doktor jako doktor, LN 3. června 2014
Debat o poněkud nepřehledném stavu v udělování doktorských titulů jsem za uplynulých dvacet let četl dost, ale v žádné nebyla uvedena základní příčina těchto zmatků: titul RNDr. (tedy Rerum Naturalis Doktor) zavedla první republika s novými přírodovědeckými fakultami, aby stále se rozšiřující přírodovědné obory oddělila od filozofie, na kteréžto fakultě byly všechny přírodní vědy přednášeny po staletí předtím.
I můj nepokrevní prastrýc profesor František Záviška, teoretický fyzik, získal svůj doktorský titul obhájením disertační práce na Univerzitě Karlově v roce 1903 a byl to titul PhDr.
Postup udělování titulů MUDr. a později MVDr. byl v podstatě shodný a i s ohledem na náročnost medicínského studia byl udělován automaticky s jeho ukončením. Tituly RNDr. a PhDr. ovšem označovaly plnohodnotné doktoráty navázané na úspěšnou disertaci. Po roce 1945 k nim přibyly ještě tituly PaeDr. a RSDr., v plném znění doktor pedagogických, potažmo sociálních věd. Že si potom ten druhý uzurpovalo stranické vysoké školství pro sebe s lidovými výklady buď "Rozhodnutím Strany Doktor", anebo "Rychle a Snadno Doktorem" je už druhá věc.
Titul JUDr. byl už i v časech monarchie, tedy dávno před vznikem republiky podmiňován rigorózní zkouškou a byl povinný pro uchazeče o získání licence k výkonu advokátní praxe, potažmo členství v advokátní komoře. Na rozdíl od státní služby v politické správě nebo v soudnictví. Můj děd, vládní rada Karel Michalica, byl absolventem Právnické fakulty UK z roku 1903, ale protože jeho cílem byla státní služba (byl dvacet let okresním hejtmanem), o doktorát neusiloval už jenom z důvodu v té době nemalých poplatků.
Za zmínku stojí epizoda ze života známého politika Aloise Rašína. Poté, co byl tento odsouzenec na smrt v roce 1917 novým císařem Karlem spolu s Karlem Kramářem omilostněn a propuštěn, ocitl se zpět v Praze. Milost se však nevztahovala na ztrátu občanských práv, a tedy i titulu JUDr., který nezbytně jako renomovaný advokát k výkonu svého povolání, a tím tedy k obživě potřeboval. A tak musel v létě 1917 absolvovat rigorózní zkoušku na právnické fakultě podruhé. Asi tak po pětadvaceti letech. (Mimochodem, bylo by toto vůbec představitelné za komunistické totality?) Rychle, abychom to ještě stihli Toto vše bylo obráceno zcela naruby od 1. ledna 1954. V letech bezhlavé sovětizace čehokoliv byly zrušeny všechny tradiční tituly, absolventi byli označováni jako promovaný fyzik, lékař, pedagog atd. A podle sovětského vzoru byly zavedeny dva stupně vědeckých hodností kandidáta věd CSc. a doktora věd DrSc.
Můj o šestnáct let starší vzdálený bratranec končil koncem roku 1953 studium lékařství a byl promován ještě před Vánoci toho roku. Pamatuji si, jak byl na dokončení studia tehdy obrovský nával a promoční auly praskaly ve švech, aby absolventi dosáhli na tradiční české tituly ještě před jejich zrušením.
Nikde jsem se zatím nedočetl a nikde to nebylo zdůrazněno, že současná vícekolejnost titulů byla způsobena vysokoškolským zákonem z roku 1966. Tento zákon vrátil tradiční české tituly v podstatě v plném rozsahu, ale zároveň ponechal jako vědecké hodnosti ty dva sovětské tituly. A hlavně snížil laťku u titulů RNDr. a PhDr. požadavkem na pouze rigorózní zkoušku, která má z tradice i praxe zjevně své místo v právech. Navíc byl tento "malý" doktorát vedle politické způsobilosti podmínkou pro přijetí do aspirantury. Později, v osmdesátých letech, přibyla možnost, že studentům s červeným diplomem bylo například na přírodovědeckých a filozofických fakultách umožněno diplomovou práci rozšířit na rigorózní stejně jako následnou státní zkoušku.
Železnému doktora neupírají. Před dvaceti lety jsem se mylně domníval, že nastane návrat k té prvorepublikové titulatuře, tedy že tituly PhDr. a RNDr. se stanou opět vědeckými hodnostmi pro úspěšné absolventy disertací. Bohužel sovětizace byla zrovna v tomto nahrazena amerikanizací.
Jen nebesa vědí, proč nemůžeme být čeští a tradiční, když Italové používají stále Dott. Ing., Němci Dr. Ing. Rakušané Dr. techn. či Nizozemci a Belgičané Dr. Ir. Samozřejmě si řada z nich ke jménu přidává i PhD., ale to tehdy, pokud titul získali opravdu na anglosaské univerzitě, což dnes není až tak výjimečné. Stejně jako onen Japonec, jehož pro nás nečitelná domácí vizitka s takzvaným rozsypaným čajem místo písmen byla otištěna v tehdejším Mladém světě. Obsahovala pouhá tři písmena latinkou, a to kupodivu CSc. Titul, který získal a obhájil během svého studijního pobytu v Praze. Obecně zkrácený titul Dr., a nikoliv PhD. používají i Američané. Hovořili vždy o Dr. Oppenheimerovi, Dr. Tellerovi či Dr. Werneru von Braunovi. A kupodivu ve zprávách CNN hovořili o Dr. Železném také důsledně s titulem. A aby to české zákonodárné neumětelství bylo opravdu dokonalé, tak se ještě do titulu Ph. D. vloudila nikde jinde ve světě používaná tečka.
Zmínil li jsem profesora Závišku, tak si na závěr dovolím citovat prvorepublikovou vzpomínku jednoho z jeho žáků a doktorandů profesora Otakara Zicha: Krátce poté co dokončil u profesora Závišky svoji disertaci, publikoval nějakou další práci a podepsal ji skromně "Otakar Zich". Profesor Záviška mu řekl: "Jen si tam pěkně to RNDr. napište, zasloužíte si to!" Zich opáčil: "Vždyť profesor Petr také nepodepisuje své práce s titulem." Ale profesor Záviška ho uzemnil: "Až budete mít zásluhy o vědu jako profesor Petr, pak si budete moci dovolit podepisovat své práce bez titulu!"
Článek reaguje na text Radky Kvačkové z 3. června "Není doktor jako doktor", její text si můžete přečíst kliknutím na šipku.
VÁCLAV KŘEPELKA, autor je absolvent Elektrotechnické fakulty VUT v Brně, působí ve Federaci telekomunikačních inženýrů evropských společenství.