Reiner: Cyril Leitgeb

Martin Reiner: Cyril Leitgeb

Když můj praděd Cyril Leitgeb přišel v roce 1914 do Vídně, nebyla tím cizím městem jako dnes. 

Básník Josef Svatopluk Machar zde žil od roku 1899 a pěveckou hvězdou Vídeňské opery byla brněnská rodačka Marie Jedličková Jeritza. Vynikající houslista Otakar Ševčík, když už jsme u muzikantů, působil jako šéf mistrovské školy houslové hry na vídeňské konzervatoři. Kapitola sama pro sebe byl skladatel a dirigent Oskar Nedbal: jako vyhlášený karbaník a nedostižný vypravěč anekdot přímo ztělesňoval vídeňskou lehkost a šarm. 

Právě díky kartám nacházel autor populárních operet občas společnou řeč i s břitkým kritikem poměrů, jičínským rodákem Karlem Krausem či malířem Egonem Schielem. Mimochodem, říká se, že jediný, kdo kdy dokázal obehrát Nedbala v mariáši, byla Schieleho matka Marie Soukupová. Navíc prý poněkud zdecimované táflrundě předvedla několik drobných karetních kouzel... a tím její krátká kariéra v Café Museum nutně skončila. 

Kromě toho ale žily ve Vídni tisíce dalších občanů rakousko uherské monarchie, jejichž rodným jazykem byla čeština. Jak řekl kdysi starosta Lueger: 

"Bez ročního přílivu čtyřiceti tisíc duší z Čech a Moravy by byla Vídeň ztracena." 

Když tedy dorazí Cyril Leitgeb do Vídně, najde tu přátelskou, málem intimní atmosféru a nejrůznější vymoženosti, které dávají stále více lidem možnost ochutnat šlehačku nataženého fin de siecle. 

Zároveň jsou to poslední měsíce před pádem do nejhlubších temnot. 

Provoz opery válka příliš nepoznamená, pěvci pějí a violy trylkují. Ale Café Museum se rychle vyprazdňuje... Schiele – náhle jeden z mnoha – rukuje v červnu 1915 do Prahy, kde v rozlehlé budově bývalého výstaviště ve Stromovce čeká, až se na místě shromáždí dvanáct tisíc odvedenců. Spí na slámě a spolu s ostatními je přísně střežen. 

"Viděl jsem," píše v těch dnech do Vídně, "jak zde jeden voják vrazil do druhého a ten se zhroutil mrtev. Češi bez okolků přeskakují mříže – a jsou jednoduše zastřeleni..." 

Dopis končí temně symbolickou zprávou o "jednom, který čural ze střechy dolů a náhodou zrovna na hlavu oberleutnanta". Jak malíř trpce konstatuje: "Žádný z darebáků se nepřihlásil, a tak jsme dostali kasárenský trest všichni." 

Některým se ovšem vojna vyhnula... a můj praděda patřil k těm šťastným. Kam ho osud v oněch kritických dnech a měsících zašantročil, nebylo dlouho jasné: dnes už se to ale ví! 

Cyril pocházel ze sedláckého rodu, jakkoli nelze pominout, že jeho otec se stal velkým sedlákem až poté, co vyženil státek v Rajhradě. Ten pak zdědil Cyrilův starší bratr Metoděj, řečený Metud, a tak se mladší Leitgeb odchází do Brna vyučit k řeznickému mistru. Lidová moudrost měla za to, že řezník není nikdy hladem! 

V relativním přepychu předválečných let ale hlad nehrozil nikomu... a jediné, co rodinná tradice o těchto letech uchovala, je pár historek svědčících o tom, že Cyril rozhodně nebyl příkladným učněm... Pak už ho potkáváme až v předvečer I. světové války, an se toulá vlahým jarním podvečerem v okolí Kärntnerstrasse. 

Proč právě tady? 

Protože nikde jinde ve Vídni člověk nepotkal tolik zajímavých dívek a dam... 

Cyrilovi už je dvacet osm... a cítí, že by měl založit rodinu. 

Hned po příchodu do hlavního města monarchie se uchází o místo v hradní stráži Franze Josefa I., ale není přijat. Parádní uniforma, která by mu jistě pomohla při hledání nevěsty, se totiž bohužel šila jen v jedné velikosti – a do té pradědovi dost chybělo. 

Práci nakonec našel na jedné vídeňské poště, ale ta hradní epizoda mu možná zachránila život. Na to, že je prcek, měl totiž nyní razítko a glejt, takže u odvodu se jím dlouho nezabývali. Je přitom jasné, že císařsko královská armáda, která potřebovala krmit válečnou obludu stále čerstvým masem, by se s jeho 163 centimetry spokojila. 

A spokojila se s nimi kupodivu i jistá Marie Kubištová, jež sloužila ve Vídni u "pana rady z ministerstva". Přitom to byla kráska, která při nedělní muzice v Prátru neslezla z parketu; její specialitou byly mírně výstřední, široké klobouky, které podtrhovaly štíhlou, dobře tvarovanou postavu. 

I bez toho klobouku byla o půl hlavy vyšší než Cyril, ale něco na tom napoleonkovi asi muselo být, když mu už o rok později povila syna Cyrila a v dubnu 1918 Amálku, mou babičku. 

Pak válka skončila; Egon Schiele umírá na španělskou chřipku a Oskar Nedbal je vyhnán z Vídně lokálními nacionalisty. 

Vznik samostatného Československa měl pro řadu Čechů usazených ve Vídni neblahé důsledky; a ne každý odtud zamířil rovnou do poslanecké lavice jako básník Machar. I Cyril patřil k lidem, kteří se vraceli proti své vůli, a přesunu do provinčního Brna nikdy nepřestal litovat. 

*** Brněnský Bronx byl v 90. letech 20. století místem, kam nebylo radno chodit po setmění. Malá šachovnice ulic mezi Cejlem a Francouzskou měla tu nejhorší pověst, částečně právem; našli jste tu vybydlené domy, mladé Cikány na fetu, špínu a řev. 

Ale když se sem koncem roku 1918 nastěhoval můj praděda, byla to solidní čtvrť nedaleko městského centra, čemuž odpovídaly i poměrně vysoké nájmy. Čtyřčlenná rodina se proto spokojila s jednopokojovým bytem na Marxově ulici... a Cyril tady pak žil až do své smrti v roce 1976. 

Díky vídeňské praxi a doporučení získal v popřevratovém kvasu místo úředníka na brněnské poště. Jako obvykle se nikam nehrnul – a dotáhl to poměrně daleko. Babička, která jinak o svém otci nemluvila příliš ráda, neopomněla nikdy zvednout obočí i prst, když zdůrazňovala, že na poště pracoval "přímo u peněz"! 

S čímž úzce souvisí i hýčkaná rodinná zkazka o přátelství našeho pradědy a slezského básníka Vladimíra Vaška alias Petra Bezruče. 

Cyrilovi přitom bylo sotva co vzdálenější než poezie. 

Jenže Vašek, o dvacet let starší než můj praděd, byl rázovitý a vcelku milý chlapík, takže mezi oběma muži pozvolna vyrostla vzájemná náklonnost plná zdvořilé distinkce, jež k slušným lidem té doby přirozeně patřila. 

Kdysi jsem sám načas pokoušel Múzu... a tohle spojení naší rodiny s národním bardem mě doslova elektrizovalo. Loudil jsem na babičce, aby mi řekla všechno, co ví; ukázalo se však, že toho příliš nabídnout nemůže. 

Pradědovo přátelství s Bezručem bylo totiž mužskou záležitostí – a do té rodině nic nebylo. Cyril nebyl špatný vypravěč, ale doma mluvil jen v nutných případech a zpravidla šlo o věci týkající se provozu domácnosti. Jedno si ovšem babička pamatovala velmi dobře: 

"Ti dva spolu chodili často na houby. V létě si rádi přivstali a vyrazili pěšky od starého řečkovického nádraží směrem na Černou Horu..." 

A není těžké představit si tu idylku: svěží vzduch, ptačí zpěv, svatý klid. Podle babičky patřily ty chvíle "k nejhezčím v otcově životě", ale před ním by to asi nikdy nevyslovila: snažit se proniknout do mysli někoho jiného, bylo totiž podle Cyrila Leitgeba hrubě nezdvořilé, a navíc se dalo vážně pochybovat, zda je něčeho takového člověk vůbec schopen. 

Pokud jde o Bezruče, býval stejně jako Cyril okouzlen tichem jitřního času a očarován vlídnou mocností lesů, jenže už to nedokázal ve svém věku smlčet. A tak prý žvanil a žvanil, až toho měl praděda jednoho dne dost a společné procházky zrušil. 

Tenhle příběh jsem si zamiloval. Jen si to představte: komunisti udělali z bezbranného Bezruče národního umělce, ale na mýho pradědu si nepřišel! Když ho měl dost, dostal od něj Bezruč kvinde. 

Pravda je samozřejmě méně barvitá a všechno nasvědčuje tomu, že jejich přátelství – a nejspíš i ta houbařina – vydržely až do roku 1927, kdy Bezruč na brněnské poště skončil a odešel do výslužby. 

Cyril Leitgeb sice pocházel ze "starých dobrých časů", ale také mu nejspíš došlo, že přátelství s Bezručem, který dělal v posledních letech na poště ředitele, může mít pozitivní vliv na jeho kariéru. A zdá se, že tomu tak skutečně bylo. 

*** Nepříznivé okolnosti občas donutí člověka ke změnám – ach, kde je ti konec, sladká Vídni! – ale jen šílenec a tvor krajně nezodpovědný se po novotách sápe o své vůli. 

Tak uvažoval Cyril Leitgeb... muž, který sám sebe považoval za představitele tradičních hodnot, tedy všeho, co pocházelo z Rakouska Uherska, a první republiku považoval za dobu velkého úpadku. 

Také proto chodil celý život pěšky, jak se v mládí naučil. 

Do šaliny by nevlezl za živýho boha a pevným kotníčkovým botám zvaným komisňáky přisuzoval magické vlastnosti. 

Jednou na konci 60. let, to už mu bylo dobře osmdesát, vytáhl před svou vnučkou nohavice až ke kolenům a pronesl hrdě: "Vidíš! Pan doktor říká, že mám nohy jako slečinka." A přesně v téhle době vstoupil konečně i do mého života. 

Bylo to v neděli, to vím s jistotou, protože v neděli k nám chodil na oběd mnoho dlouhých let bez jediné výjimky. Zásadně nezvonil, ale klepal. Jelikož jsem jeho příchod očekával, vyřítil jsem se ke dveřím, abych tam byl dřív než mladší bratr. Cyril tak musel nejprve utišit bratrův pláč; teprve pak si odložil klobouk na háček na zdi. Nato vždy otevřel svou malou aktovku, předal nám sáček kulatých piškotů, který jsem okamžitě uchvátil do své moci, a přesunul se do kuchyně, kde se ještě pořád odehrávala většina společenského života. 

Do jisté doby mě ty piškoty – a ovšem také možnost potrápit bratra – zajímaly víc, než co jiného, ale později jsem už rád vysedával na bíle natřené lavici v rohu kuchyně a naslouchal jeho vyprávění. Cyril měl mámu rád; možná že náklonností, kterou jí projevoval, tak trochu doháněl, co dlužil vlastním dětem. Občas jí drobně přispěl na domácnost, což se zpravidla neobešlo bez toho, aby zanadával na poměry. Když začal vzpomínat, nevracel se téměř nikdy do časů svého mládí, ale mluvil hodně o letech druhé světové, kdy se narodila moje máma. 

Jednu historku přitom miloval víc než jiné. 

Týkala se dne, na který nezapomene žádný z Brňanů, a tím dnem byl 20. listopad 1944. Američané tehdy shodili na město náklad bomb, který měli původně připravený pro chemičku Blechhammer Süd ve Slezsku. 

Následky byly strašné; jedna bomba zcela zničila i městské lázně na Marxově ulici, na které se praděda normálně díval z okna svého pokoje. 

Nejhůř ale dopadl střed města, kde lidi, dle dědova vyprávění "kapaly jak muchy". 

*** Několik bomb tehdy zasáhlo i policejní ředitelství na Orlí... 

Sklepy zasypány a zčásti pobořeny; jedna z bomb navíc otevřela bok domu jako konzervu, takže odsouzení, kteří se mačkali uvnitř jako sardinky, měli náhle volný výhled i vstup do dlouho odpíraného světa. 

Prvotní zděšení vystřídalo nadšení; jen pár kroků a jsou v ulicích zahalených prachem, v ulicích, kde panuje takový zmatek, že útěk bude hračkou. Kdosi křikne: "Jdeme!" A cela, zbavená teď jedné z tarasících stěn, je během pěti vteřin prázdná. Jen jeden muž se nezvedne s ostatními a zůstává, kde nemusí. Jmenuje se Anton Kánský. 

Tady praděda vždycky udělal dramatickou pauzu a najednou měl cosi hrozně důležitého na práci... Než znovu začal, dobře si mě prohlédl a vida, že mě má v hrsti, pokračoval. 

Kánský byl oblíbený podvodník. Měl na kontě sérii vloupaček z druhé poloviny 30. let a byl jednou z nejjasnějších hvězd předválečné galerky. První ránu udělal v třicátém šestém; byla to slavná krádež v klenotnictví na Minské, kde hrála důležitou roli vysoká dřevěná bedna na nářadí přistavená k výloze o polední přestávce. Kánský se tam v montérkách s cigárem v hubě o tu kisnu opíral, zatímco jeho kumpán vybral ze zakryté výlohy vše, na co bezpečně dosáhl. 

U některých z pozdějších rafinovaných krádeží nebyla osobní účast Kánského prokázána; bylo ovšem jasné, že právě on je tím hodinářsky přesným mozkem, který loupeže vymýšlí i do detailu plánuje. 

Pak byl při jedné vloupačce zabit policista. Kánský je brzy zatčen a nakonec vyfásne devět let natvrdo, ačkoli neexistuje jediný přímý důkaz, že mu ten nůž do břicha vrazil právě on. Kdosi z podsvětí, možná sám vrah, svědčil tajně proti Kánskému. Nejeden policajt, ba dokonce sám vrchní policejní rada, doufali, že Kánský promluví na svou obhajobu a odkryje některé tváře z galerky. To ovšem neudělal. 

V listopadu 1944 trávil ve vězení už sedmý rok a po atentátu na Heydricha se tu údajně cítil bezpečněji než venku. Když pak zůstal sedět v rozbité cele, projevil tak mimo jiné vděčnost těm, kteří ho zachránili před odsunem do koncentráku. Také si ovšem, jak nikdy neopomněl zdůraznit Cyril Leitgeb, nechtěl pouhé dva roky před koncem trestu pokazit pověst lupiče gentlemana. 

Svého gesta nemusel litovat. 

Jeho čin totiž udělal na vrchního státního zastupitele v Brně, Dr. Heinricha Kuhna, takový dojem, že ho nechal o dva dny později propustit na svobodu. "Byl to přece jen Germán," končíval Cyril svou historku a to slovo, kterému jsem nerozuměl, v jeho ústech znělo trochu jako "hrdina". 

*** Když praděda umřel, bylo mu osmdesát devět a mně jedenáct. 

A trvalo mi řadu let, než jsem pochopil, proč se k té historce tak často vracel. Ta situace potvrzovala jednak jeho obdiv k Němcům jako národu spořádanému, se smyslem pro spravedlnost a čest, jednak mu imponovalo Kánského chování. Jeho čin byl totiž ukázkovou metaforou starosvětské solidnosti. 

Jenže někdy v té době – to už jsem byl dospělý – mi celá ta leitgebovská legenda začala čímsi zavánět. Všechny ty příběhy – od vídeňských počátků až po Heinricha Kuhna – vypadaly jako boty naražené na stejné kopyto. Spolehlivost, poctivost, zodpovědnost... to všechno znělo v letech reálného socialismu moc hezky, ale když jsem se díval na fotografii z rodinného alba, kde drží Cyril na koleni mou pětiletou mámu, napadalo mě spíš, jestli to, čím dokázal tenkrát ve Vídni uhranout o půl hlavy větší krasavici, byl skutečně smysl pro pořádek a dochvilnost. Ostatně, co Marie Kubištová, která tak milovala široké klobouky a pak prožila čtyřicet let u plotny a dětí v malém brněnském bytě? Praděda ji přežil o sedmnáct let. A co vím, zlobíval ji žaludek a zažívání. Nebylo to tím, co všechno musela za života polknout? 

A co asi dělal po únoru 48 Anton Kánský? Byl to ještě pořád ten starý gentleman, nebo ho komunisti zmáčkli a stal se z něj práskač a konfident? 

Kánského "velmi pozdní odpoledne" už zůstane provždy záhadou, ale pokud jde o pradědečka... jisté možnosti tu stále byly. 

A tak jsem zavolal Cyrilově oblíbené vnučce a pozval ji na pivo. 

Máma měla čas a souhlasila, že se sejdeme za hodinu v kavárně Seagram’s v Oltecu. Má to z domu kousek, a navíc je to místo, odkud kdysi roznášel mladý řeznický učeň Leitgeb na opálce čerstvé hovězí kýty do vil pisáreckých paniček. 

Objednáme si malou plzeň, přeskočíme obligátní informace o vnoučatech a dalších, méně významných členech rodiny... a potom máma řekne: 

"Tak to tě asi zklamu, ale o tom, že by byl děda někdy babičce nevěrný, jsem nikdy neslyšela. Ale i kdyby byl... babička by to nikdy nikomu neřekla. Byla to taková tichá nenápadná paní, víš, řekla bych, až taková puťka že to byla... a pokud si vzpomínám,měla taky odjakživa problémy se zdravím. Na rozdíl od dědy; ten byl zdravej až do konce. Babička, co si jako dítě pamatuju, měla bércový vřed. Jednou mi ho ukázala, byla to taková otevřená rána, fuj! Říkala jsem si, že mi to taky ukazovala... já bych se s něčím takovým dětem nechlubila." "Mami..." "V kuchyni nad stolem měla takovou tu velkou hadru, jaká byla tehdy v každý domácnosti, byl tam vždycky nápis jako "Útulný domov jediné štěstí" nebo "Kdo chutně vaří, tomu se daří" a babička, myslím, byla celkem dobrá kuchařka. Malči, teda moje máma, ale stejně nechtěla jíst a děda se jednou hrozně rozčílil a pak byl celej stůl a ten nápis úplně zacákanej od koprovky..." "Mami!" "No, co chceš, Martínku? Dáme si eště jedno to pivo, je moc dobré, viď?" 

Tak si ho dáme... a je to dobře, protože ta druhá plzeň už mámě rozváže nejen jazyk, ale taky paměť: 

"Vidíš," řekne vesele, "tak přece jsem si vzpomněla! Myslím, že na ženský děda asi opravdu nebyl. Ale mám pocit, že se sem tam podíval skleničce na dno. Nebyl to žádnej opilec! Ale stejně..." "No a?" "No a to je zvláštní, a vím to od máti, že jednou se babička prý vzepřela..." Nedočkavě poposednu na židli. 

"Byla to vždycky taková tichá, nenápadná žena..." "To už jsi říkala, mami." "No a někdy, tak ve 30. letech to muselo být, se stalo, že se děda chytil, jak se tehdy říkalo, ‚špatné party‘. Začalo to nenápadně, občas přišel později domů v povznesené náladě a babička se mu snažila domluvit." "Aha..." "Ne, že by domů chodil opilej... ale najednou to bylo tak dvakrát třikrát do týdne a babička začala mít starost hlavně kvůli penězům. To víš, žili z jednoho platu, i když ne špatnýho. Jenže děda si prý nedal říct. A pak babička zjistila, že má v té velké skříni, co měli v předsíni, ulitý nějaký peníze." "To začíná znít dramaticky," řeknu s úsměvem. 

"No, a tak se naštvala," nevnímá mě máma, "oblíkla si hezký šaty a šla na tu poštu a tam to všechno řekla dědovu nadřízenýmu." "No počkej... ale to byl přece Bezruč, ne?" "Ale ne! To už tam Bezruč dávno nebyl." "A co mu, prosím tě, udělali?" "No nic. Zavolali si ho na kobereček... a děda toho nechal." *** A tak jsem toho nechal i já. 

Zaplatil jsem čtyři malá piva, doprovodil mámu před dům... a pak se definitivně a celkem spokojeně vrátil do roku 2013. 

Podívejte... opravdu jsem nečekal, že můj pradědeček tajně obcoval s hospodářskými zvířaty. Ale jestli byl tohle největší a jediný poklesek jeho života, tak jsme asi žánru neprospěli a silnou pointu si nevymodlili. 

Zdá se, že ten chlap se svým smyslem pro míru věcí a pečlivě střiženým hitler knírkem opravdu byl člověk své doby... a dramata, která jeho pevný a jistý krok životem provázela, zůstávala skryta možná i jemu samotnému. A tak zvedám svůj imaginární klobouček a mávám... Mávám Vídni, kynu generálnímu inspektorovi československé armády básníku Macharovi i operním divám; výskám nadšením na velkém kole v Prátru, které se ještě pořád točí... 

Cyrila Leitgeba zdravím jen lehkou úklonou. Mužům velké emoce nesluší.

KONEC