zpět na začátek / poslední část
Jonas Anderberg se znovu soustředěně pohroužil do kamerových záznamů.
„Ale možná… řekl bych… ne, na takové spekulace je ještě brzy,“ pokračoval.
„Prosím, klidně spekulujte. Potřebuju slyšet něco konkrétního, aspoň z psychoterapeutických důvodů.“
„Fajn, teoreticky by se dalo říct, že je tu přinejmenším jedna uklidňující okolnost.“
„A jaká?“
„Jeho chůze. Ten chlap chodí jako narkoman, jako by se zrovna dostal do rauše, dělá zvláštní, stylizované a přehnané pohyby, což by mohlo naznačovat, že je to obyčejný feťák a zloděj. Ale na druhou stranu…“
„Ano?“
„… si zakrývá obličej, což se mi moc nelíbí…“
Jonas se znovu zarazil.
„Pokračujte!“
„Počkejte chvilku.“
„Copak nechápete, že mi tím brnkáte na nervy?“
„To jsem nechtěl. Ale poslyšte…“
Balder ztuhl, jako by ho zasáhl blesk. Na příjezdové cestě do garáže zavrčel motor.
„… budete mít návštěvu.“
„Co mám dělat?“
„Zůstaňte tam, kde jste.“
„Dobře,“ odpověděl Frans a ochromeně zůstal stát, byť na zcela jiném místě, než kde by se podle pokynů Jonase Anderberga měl nacházet.
Mikaelu Blomkvistovi zazvonil dvě minuty před druhou hodinou v noci telefon. Byl ještě vzhůru, ale mobil zapomněl v džínách na podlaze, takže hovor nestačil včas přijmout. Navíc mu někdo volal ze skrytého čísla. Mikael zaklel, zalezl zpátky do postele a zavřel oči.
Nesmí probdít další noc. Erika usnula těsně před půlnocí a Mikael se od té doby převaloval v posteli, rozjímal nad vlastním životem i nad vztahem s Erikou, ale nic zvlášť pozitivního v tom nenacházel. Miloval Eriku už několik desetiletí a ona jeho city nepochybně opětovala.
Dnes už to však nebylo tak snadné jako dřív a Mikael začal pociťovat jisté sympatie ke Gregerovi. Greger Beckman byl umělec a Eričin manžel a nikdo ho nemohl vinit z nepřejícnosti nebo úzkoprsosti. Naopak, Greger správně odhadl, že Erika se Mikaela nikdy nevzdá a nebude schopna se ovládnout, aby s ním neskočila do postele, kdykoli se jí zamane, ale nedělal kvůli tomu scény ani nevyhrožoval, že sebere manželku a odstěhuje se s ní do Číny. Uzavřel s Erikou dohodu: „Klidně si s ním buď — jen když se ke mně pokaždé vrátíš“, a tak to také fungovalo.
Vznikl tak jejich dlouhodobý ménage à trois, zvláštní konstelace, přičemž Erika nejčastěji spávala na Saltsjöbadenu s Gregerem, ale občas přenocovala také na Bellmanově ulici. Mikael Blomkvist se po mnoho let skutečně domníval, že je to úžasné řešení, které by prospělo mnoha dvojicím žijícím pod párovou diktaturou. Vždycky když mu Erika řekla: „Miluju svého manžela a tebe musím mít taky“, nebo když ho Greger na nějakém večírku bratrsky objal kolem ramen, děkoval Mikael své šťastné hvězdě.
V poslední době však začal pochybovat, jestli je to opravdu tak skvělé uspořádání, snad proto, že stále častěji bilancoval svůj život, a kromě toho v něm hlodalo podezření, že se vlastně o žádnou dohodu nejedná.
Naopak, pod záštitou vzájemné domluvy může některá ze stran svévolně prosazovat své vlastní zájmy a teprve s odstupem času vyjde najevo, že navzdory veškerým ujištěním o opaku byla ona dohoda pro někoho utrpením. Upřímně řečeno, Eričin pozdní noční telefonát se u Gregera nesetkal s bouřlivým nadšením. Kdoví, možná ani Greger nemůže v tuhle chvíli usnout.
Mikael se usilovně snažil myslet na něco jiného. Na chviličku se dokonce pokoušel snít, ale k ničemu to nebylo. Nakonec vstal a umínil si, že se bude věnovat něčemu rozumnějšímu: mohl by si přečíst něco o průmyslové špionáži nebo ještě lépe nastínit případnou finanční rozvahu Milénia. Oblékl se, zapnul počítač a prošel si elektronickou poštu.
Většina e-mailů se týkala obvyklých hovadin, ale některé z nich mu vlily do žil trošku elánu: byly to povzbuzující zprávy od Christera, Malin a Andreje Zandera před nastávající bitvou se Sernerem. Mikael na ně odpověděl s mnohem větší bojovností, než jakou ve skutečnosti cítil. Pak si prošel Lisbetinu složku, a přestože si od toho moc nesliboval, vzápětí se rozzářil. Lisbeth mu odpověděla. Poprvé za celou věčnost o sobě dala vědět.
Balderova inteligence není ani v nejmenším umělá. A co dělá tvoje vlastní?
Co se stane, Blomkviste, když sestrojíme mašinu, která bude chytřejší než my?
Mikael se usmál a vzpomínal na jejich poslední setkání v Kaffebaru na ulici Svatého Pavla, a proto mu chvilku trvalo, než si uvědomil, že se její vzkaz skládá ze dvou otázek. První představovala spíš takové přátelské rýpnutí, na němž bylo mnoho pravdy: jeho reportáže v poslední době skutečně nepřekypovaly pronikavým intelektem ani originalitou. Stejně jako u mnoha dalších kolegů se jeho psaní stalo rutinou, ve svých článcích používal otřepané výrazy a floskule. Jenže s tím toho v tuhle chvíli moc nenadělá. Pobaveně zauvažoval o Lisbetině druhé otázce, o jejím skrytém hlavolamu. Téma samo o sobě ho sice nijak zvlášť nezajímalo, ale chtěl vymyslet nějakou duchovně laděnou odpověď.
Co se stane, když vytvoříme stroj, který bude chytřejší než my? dumal Mikael. Odešel do kuchyně, otevřel si láhev minerálky a posadil se ke stolu. O patro níž ošklivě kašlala paní Gemerová a kdesi daleko v ruchu velkoměsta ječela sanitka. Jo, odpověděl si Mikael, když stvoříme robota, který dovede myslet jako my, vlastně ještě o trochu líp, například… Náhle pochopil smysl otázky a hlasitě se rozchechtal. Takový robot by musel být schopen vytvořit něco inteligentnějšího, než je sám, protože stejně tak to bylo i s námi, když jsme vytvářeli jeho. A co bude pak?
Každý nový robot se samozřejmě stane stvořitelem ještě dokonalejšího potomka, zatímco původce toho všeho, sám člověk, pro něj nebude o nic zajímavější, než jsou pro nás laboratorní bílé myšky. Pokud se inteligenční exploze vymkne naší kontrole, bude to jako v Matrixu. Mikael se ušklíbl a napsal:
Pokud takovou mašinu opravdu dokážeme sestrojit, ta pak stvoří svět, ve kterém bude Lisbeth Salanderová o trochu snesitelnější.
Pak nějakou dobu seděl a civěl z okna, i když toho v chumelenici moc vidět nebylo, a občas vrhl otevřenými dveřmi pohled do ložnice, kde tvrdě spala Erika, jež neměla sebemenší tušení o robotech, které svou inteligencí předčí tu lidskou, tedy přinejmenším v tuto chvíli se podobnými úvahami neznepokojovala. Poté vytáhl telefon.
Měl pocit, že zaslechl pípnutí, a skutečně: v hlasové schránce mu někdo zanechal vzkaz. Mikael zneklidněl. Kromě nabídek od bývalých milenek, které se někde přiopily a přišly na ně sexuální choutky, mu v noci žádné dobré zprávy nechodily, a proto si vzkaz okamžitě poslechl:
Jmenuju se Frans Balder. Vím, že volat neznámému člověku takhle pozdě v noci je velká drzost, a hluboce se omlouvám. Dostal jsem se však do krizové situace, tedy aspoň mně to tak připadá, a kromě toho jsem se právě dozvěděl, že jste mě sháněl, což je opravdu pozoruhodná náhoda. Měl bych pro vás několik zajímavých informací. Budu moc rád, když se mi co nejdřív ozvete. Obávám se, že to spěchá.
Pak Frans Balder uvedl své telefonní číslo a e-mailovou adresu. Mikael si údaje zaznamenal a chvíli jen tak seděl a bubnoval prsty do stolu. Pak na číslo zavolal.
Frans Balder ležel v posteli. Byl otřesený a vyděšený, ale přesto se mu trošku ulevilo: vůz, jenž se objevil před jeho garáží, byla ona slibovaná policejní ochranka, sestávající z dvojice mužů kolem čtyřicítky. Jeden byl nápadně vysoký, druhý malý, oba měli frajerský krátký účes, tvářili se sebejistě a cílevědomě, ale jinak se chovali vcelku zdvořile a uctivě se mu omluvili za zpoždění.
„Milton Security a Gabriella Graneová z tajné služby nám už popsali situaci,“ vyložili mu.
Také už věděli, že se na pozemku potloukal nezvaný návštěvník v kšiltovce a černých brýlích, takže budou mít oči na stopkách. Odmítli šálek teplého čaje a ihned se chtěli vydat na obhlídku. Fransovi jejich rozhodnutí připadalo moudré a profesionální, ale jinak na něj žádný zvláštní dojem neudělali — v dobrém ani ve zlém. Vzal si jejich telefonní čísla a vrátil se do postele k spícímu Augustovi se zelenými špunty v uších.
Pochopitelně však nedokázal znovu usnout. Naslouchal hučení bouře a pokoušel se v něm rozeznat i jiné zvuky. Nakonec se posadil. Musí něco podniknout, jinak se z toho zblázní. Přehrál si vzkazy v hlasové schránce: první zpráva od Linuse Brandella byla směsicí jedovatosti a rezignace a Frans měl chuť ji rovnou zamáčknout. Na Linusovy kecy opravdu neměl sílu.
Přesto v jeho zprávě postřehl několik zajímavých informací: Linus mluvil o Mikaelu Blomkvistovi z časopisu Milénium, který by se s Fransem rád spojil. Frans začal přemýšlet o Blomkvistovi a nakonec zamumlal: „Co kdybych ho využil jako spojku s okolním světem?“
Fransovo povědomí o tuzemském novinářském prostředí bylo velice mlhavé, ale Mikaela Blomkvista znal a věděl, že je to člověk, který píše investigativní reportáže a nikdy nepodlehl žádnému nátlaku. To však stále ještě neznamená, že je tím pravým člověkem, kterého hledá: Frans o Blomkvistovi slyšel i jiné, mnohem méně lichotivé věci. Vstal z postele a zavolal Gabrielle Graneové, která měla o mediální scéně dokonalý přehled, a navíc se mu zmínila, že bude celou noc pracovat.