Dodnes má paní Šudáková ve složce dokumenty k tragédii z neděle 15. února 1976. „Byla olympiáda, jako dnes, a manžel jel do nemocnice, kde jsem ležela. Autobus měl poruchu, a tak musel tramvají. Když z ní vystoupil, otevřela se mu země pod nohama,“ svěřila se LN. Ve studené vodě a písku bojoval o život, tři metry pod povrchem, z něhož odpadávaly další obrubníky.
„Paní, která potom v podzemí zahynula, na něj prý volala, ať se drží, snad se mu snažila pomoci. Její pád ale neviděl, měl sám co dělat,“ dodává manželka. Její choť je sice již třináct let po smrti, přesto má schovaný jím sepsaný průběh události. „Stál jsem ve vířící kalné a studené vodě po pás, opíral se rukama o vyhloubenou stěnu,“ popsal tehdy.
Hluchoněmý obyvatel sousedního domu prý přinesl žebřík, který mu zajistil pevnější půdu pod nohama, ale až hasiči se třemi dalšími žebříky ho vytáhli. „Mně volal až z Hybešovy nemocnice. Nevím, proč ho vezli tam, a ne přes ulici ke svaté Anně,“ vzpomíná žena.
Pětačtyřicetiletá květinářka Marie Bartošová tenkrát takové štěstí neměla. Zmizela ve víru na dně jámy a pátrání po těle nepřineslo úspěch. Jeho části našli až v roce 1992 při odstraňování skládky u kanalizační výpusti poblíž řeky na Kšírově ulici. Ostatky policisté identifikovali podle zachovalé části kalhot s atypicky tvarovaným všitým klínem.
Může se podobná tragédie opakovat? Generální ředitel Brněnských vodáren a kanalizací Miroslav Nováček je přesvědčen, že v takovém rozsahu ne. „Vybavení vodovodní sítě měřícími místy umožňuje rychle zjistit místa úniku a okamžitě je uzavřít,“ řekl. Za tragédii v Pekařské podle policie mohlo prasklé šestnáctipalcové potrubí z roku 1872.
Voda z něj vymlela téměř tři sta metrů krychlových hlíny a probourala se i do tehdy neznámých podzemních prostor. Tam se pak povrch propadl. „Pokud by dnes podobně prasklo potrubí, můžeme místo rychle zaměřit,“ vysvětluje Nováček. Podobná „časovaná bomba“ je tak prý málo pravděpodobná. „Peníze vložené za třicet let do sítí jsou hodně vidět. Zabezpečené jsou i podzemní prostory,“ dodal. Znalec podzemí Aleš Svoboda souhlasí, ale připomíná, že nevýhodou Brna je sprašové podloží: „To se může vymílat velmi rychle, i proto je nutné rychlé zaměření.“
Tečkou za tragédií je nyní pamětní deska Marii Bartošové z roku 1993. Její rodina se omluvy města dočkala až po roce 1989. Miroslav Šudák dostal po tragédii 4315 korun a 50 haléřů za poškozené věci, ušlý výdělek a jako odškodné. Dopis, v němž by se mu úřady omluvily, jeho choť ve své složce nemá.
