„Jedním ze způsobů, jak toho docílit, je mírné a opatrné pootevření dvířek do naší kuchyně,“ říká Jirounek.
Nová informační strategie českých zednářů přichází shodou okolností v době, kdy se první veřejně známý zednář - herec Martin Štěpánek - stal ministrem kultury.
Větší otevřenost vůči veřejnosti nevadí ani dalším v Česku působícím zednářským směrům. Lidové noviny získaly od představitelů všech pěti zednářských obediencí, které tu pracují, základní informace o počtu jejich členů či praktikovaném ritu.
Z těchto informací vyplývá, že v současné době v Česku vykonává aktivní činnost 23 lóží, které mají dohromady asi 570 - 590 členů. Patnáct lóží je v Praze, ostatní sídlí v dalších městech, zejména v Brně, Plzni, Českých Budějovicích, Ostravě, ale také v Mariánských Lázních či Litoměřicích.
Členy lóží jsou u nás především vysokoškolsky vzdělaní lidé středního a vyššího věku z Prahy a dalších velkých měst. Z hlediska profesí jsou často zastoupeni lékaři, umělci, stavaři a architekti, vysokoškolští učitelé, právníci, podnikatelé a novináři. Zednářství není uzavřeno ani ženám, dvě z pěti obediencí jsou smíšené. Čistě ženská lóže u nás existovala v letech 2001 - 2003, ale rozpadla se pro vnitřní neshody.
Svobodní zednáři bývají často směšováni s mnoha dalšími tajnými společnostmi a obviňováni z politických spiknutí. Ve skutečnosti tento řád vznikl na počátku 18. století v Anglii a navázal pravděpodobně na společenství středověkých řemeslníků a stavitelů.
Řád od počátku vyznával osvícenské hodnoty jako toleranci a za úkol si dal pracovat na duchovním a hmotném povznesení lidstva. Vzhledem k tomu, že narušoval ideovou homogenitu církve, pracoval od počátku v utajení. Zejména v katolických zemích byl v 19. století pronásledován, stejně jako o století později fašisty, nacisty a komunisty.
Zlatým věkem svobodného zednářství u nás bylo období první republiky. Po jejím vzniku bylo rychle založeno několik českých lóží, jejichž členy byli také významní politici (Edvard Beneš, Alois Rašín, Kamil Krofta), spisovatelé (Viktor Dyk, Josef Svatopluk Machar, nějaký čas i bratři Čapkové), výtvarní umělci (Alfons Mucha, Ladislav Machoň), novináři (František Sís) či univerzitní profesoři (Jak Kapras).
Podle historičky Jany Čechurové však ani v této době nezískali zednáři žádný politický vliv. Zednáři se sami rozpustili na sklonku roku 1938 a po válce se jim podařilo obnovit svou činnost až na podzim roku 1947.
Po komunistickém převratu se snažili několik měsíců najít modus vivendi s novým režimem, ale již v roce 1951 se znovu rozpustili. Na 200 zednářů odešlo do exilu a někteří z nich založili v Německu dvě lóže (v Mannheimu a Mnichově).
Po roce 1989 došlo k rychlé obnově lóží, na němž se podíleli zednáři z exilu a také tři desítky zednářů zasvěcených za první republiky, kteří se dožili pádu komunismu. V současné době jsou zednáři u nás rozděleni do pěti směrů (obediencí), které se liší zejména tím, zda přijímají ženy a zda používají při rituálech svatou knihu.
Dominantní tzv. regulérní zednáře reprezentuje Veliká lóže České republiky, která má 300 členů v Česku a pět desítek na Slovensku. Menší Velký Orient český má asi sto členů, další tři menší obedience (Velká lóže zemí českých, Humanitas Bohemia a Lóže Řetěz spojení, která spadá pod mezinárodní Droit humaine) mají každá 50-60 členů.
Podle velmistra Veliké lóže České republiky Petra Jirounka je členem řádu několik politiků, zednáři však o žádný politický vliv neusilují. Většina zednářů nicnméně přiznává, že kontakty z lóží využívá i v běžném životě.
„Když já třeba budu mít nějaké zdravotní potíže, a budu vědět o nějakém bratrovi, který je na to odborník, tak samozřejmě půjdu nejdříve za ním. Ale takhle to asi chodí ve všech spolcích, kde pracují lidé různých profesí,“ říká zednář Ivan Odilo Štampach