Lidovky.cz

Jak Sokolové dopadli zloděje

Česko

  15:21
PRAHA - Jaroslav Grosman se narodil v srpnu 1924 v Roztokách u Jilemnice a žije tam celý život. Vzhledem k jeho příběhu je to ale poněkud nevýstižné konstatování: bydlel v tom drsně krásném místě pod horami, pokud zrovna nebyl na útěku, v zajetí, ve válce, v emigraci nebo v komunistickém kriminále.

Za Československo nasazoval Jaroslav Grosman život za nacistů i za komunistů foto:  Viktor Chlad, Lidové noviny

Prožil toho tolik, že by to vydalo na několik osobních historií a sepsáno jako román by to působilo nadneseně, přehnaně, nevěrohodně. Jaroslava Grosmana přitom širší veřejnost nezná: nevyšla o něm kniha, nejezdí za ním novináři, nevysílají se o něm reportáže. Hledal jsem v internetových archivech, když jsme jeho osudy před časem zpracovávali pro dokumentární cyklus Českého rozhlasu Příběhy 20. století - a našel jsem pouhé dva texty, jeden z novopackých novin a druhý z panelu jakési výstavy... Dnes už je vážně nemocný, vypráví a vzpomíná ztěžka, pomáhá mu jeho obětavá žena. Ale nešetří se, není na to zvyklý: kouří cigáro za cigárem a na konci jedné návštěvy mne jde vyprovodit před dům. Říkám, ať se neobtěžuje, on se opře o hůl a nechápavě se na mě podívá: "Já přece chodím ven. A na pivo taky zajdu!"

Tyhle věci ovšem patří na konec - dobrodružství začíná v posledních letech druhé světové války. Dvacetiletý Jarka Grosman, syn drobného obchodníka z české rodiny v pohraničí, vyučený strojní zámečník a automechanik, je totálně nasazen do továrny ve Stutgartu a brzy nato převelen do pobočky firmy Daimler Benz v Nové Pace. Nacistů má plné zuby a s kamarády začnou dělat drobné sabotáže: ze strojů, které putují do Německa, odmontovávají důležité součástky a házejí je do rybníka. Na jaře 1944 si řeknou, že to je paběrkování, že je třeba provést něco většího - poradí se s elektrikářem, načež přeseknou kabely vysokého napětí, způsobí zkrat a podaří se jim vyřadit z provozu půl fabriky. To už je slušný malér - a taky ho vyšetřuje gestapo. Předvolává všechny, kdo mají s továrnou co do činění, mladíci dostanou pár facek na uvítanou před výslechem a pochopí, že jde do tuhého. Mají pocit, že policie na ně musí přijít každou chvíli, protože o akci ví dost lidí. Rozhodnou se, že bude nejlepší, když se ztratí, a protože na Západ zdrhnout nejde, zbývá jediná možnost: vlakem na Slovensko. Co bude dál, to se uvidí. Nakonec najdou odvahu k útěku jen dva: Grosman a jeho kamarád Jan Horáček, syn legionáře, toho času zavřeného v koncentráku. Vyrazí z města, předstírají, že se vydali na dvoudenní výlet, cesta je plná nástrah, ale na Slovensko šťastně doputují. Mají obrovskou kliku, která je - jak uvidíme - naštěstí neopustí.

"Agenti-chodci"

O lidech, kteří odešli před komunismem z Československa na Západ a pak se rozhodli působit jako "agenti-chodci", neexistuje mnoho souhrnných informací. Kurýry pro tajné operace začala po převratu roku 1948 připravovat především čs. sekce americké zpravodajské služby, vedená Františkem Moravcem. Přecházeli ilegálně hranice a měli v první řadě získávat splupracovníky, kteří by na Západ předávali informace z vojenské, politické a hospodářské oblasti.

Jeden z bývalých politických vězňů Miloslav Čapek ve svém pozoruhodném textu Protikomunistický odboj připomíná, že přes veškeré čistky zůstávalo tehdy v zemi ještě mnoho lidí v důležitých funkcích, lidí, kteří s gottwaldovským režimem nesouhlasili a byli ochotni proti němu něco podnikat. Čapek pokračuje o "agentech-chodcích": "Je samozřejmé, že pro jejich účely byl dostatek finančních prostředků... Na různých místech republiky byly budovány ´mrtvé schránky´ pro ukládání informací, které se potom dostaly do zahraničí. V době izolace to byla jediná možnost, jak udržovat styk s Československem. Pro pobyt v republice byli kurýři vybaveni falešnými doklady. Museli dokonale ovládat falešné nacionále a údaje o bydlišti a pracovišti. Bylo to nutné, aby se při náhodné kontrole nepodřekli. Na každý přechod, podle jeho charakteru, byli předem připraveni. Byli instruováni, aby se při navazování kontaktů nevydávali za přímé agenty, ale jen za jejich prostředníky. Další část výcviku byl pohyb v neznámém terénu bez finančních prostředků. Museli být fyzicky zdatní a bylo na jejich volbě, jestli chodili do republiky ozbrojeni. Moravcovou zásadou bylo vyhýbat se ozbrojeným střetům s policií. Zároveň byli instruováni, jak se chovat při zatčení. Věděli, že proti nim budou použity ty největší násilné prostředky a mohou se dostat až na hranici smrti."

Kurýři měli přísný zákaz styku s osobami, které dříve v Československu znali a s rodinnými příslušníky. Měli zákaz zakládat ilegální skupiny, protože z doby protektorátu Moravec věděl, jak snadno do nich pronikají konfidenti. Agenty z řad exulantů posílali do Československa vedle Američanů také Britové a Francouzi, později i Němci. V době, kdy už byla naplno spuštěna železná opona a přes "čáru" se prakticky nedalo projít, procházeli kurýři přes méně střeženou východoněmeckou hranici.

Miloslav Čapek uzavírá: "Přesné údaje, kolik našich lidí provádělo tuto činnost, se asi nikdy nedozvíme. Je ale jisté, že to byli naši první vojáci studené války, kteří bojovali za vítězství demokracie nad komunismem. Osudy těchto lidí byly velmi pohnuté, protože vyměnili možnost žít a pracovat ve svobodném státě za dlouholeté vězení a vše ostatní, co s tím souvisí... Nebyli vojáky v pravém slova smyslu. Nestál za nimi žádný stát, ani ozbrojená složka, jak tomu bylo za prvního a druhého odboje. Z hlediska vlastního národa ovládaného komunisty to byli psanci, kriminálníci a zločinci. Všechna rizika a důsledky jejich činnosti byly pouze věcí jich samých. Na obzoru se nerýsoval žádný ozbrojený konflikt, který by jim dával naději na osvobození. Byli vojáky vlastního svědomí."

V Liptovském Mikuláši jsou kamarádi bezradní. Schází jim peníze, potřebné doklady i jídlo. Grosman chce za poslední drobné koupit v trafice korespondenční lístek a napsat do Čech známým, mimo jiné proto, aby šikovnými formulacemi ochránil rodiče před persekucí. Prodavač ale pozná, že mladíci jsou Češi - a zase mají štěstí, jeho žena je totiž taky Češka, pomůže jim, syn trafikanta Macury je odvede do lovecké chaty v horách. Spřátelí se tam se skupinou tábořících studentů, chvíli žijí jako na prázdninách, jenže jeden mladík z Bratislavy je konfident gestapa, který uprchlíky udá. Pár četníků si pro Grosmana s Horáčkem vyšlápne do kopců, ale unikají, protože varování od dobrých lidí bylo zase jednou rychlejší než policejní aparát. Vydávají se na další pouť - a potkají Rusa jménem Antoňuk, prchajícího ze zajetí. Pokračují ve třech, přes slovensko-polskou hranici směrem na Zakopané, vyhýbají se větším vesnicím, ale stejně si jich všimne německá hlídka a začne střílet. Aby vojáky setřásli, musí se dostat na druhý břeh řeky Dunajec. Plavat umí jen Jarka Grosman - a tak kamarády přetáhne přes vodní tok jako koťata, což se opakuje ještě několikrát. V Polsku se zdá, že se jim smůla přilepila na paty - jsou vyčerpaní, jejich pozornost ochabuje a ani je moc nepřekvapí, když se za nimi ozve "Hande Hoch!". Za chvíli už Grosmana a Horáčka vede voják v německé uniformě, leč není to Němec, nýbrž přestrojený polský partyzán. Grosman, Horáček i Antoňuk, kterého partyzáni taky sebrali, absolvují výslech s děsivým zakončením. Partyzáni je odvedou k boudě, v níž drží německé zajatce - a žádají důkaz, že "nováčci" opravdu stojí proti nacismu. Grosman vzpomíná: "Dali nám zbraně a řekli, ať zastřelíme nějakého muže, jen tak si prý získáme důvěru. Já jsem zabít nedokázal - a jestli to udělal Honza nebo ten Rus, to si nechám pro sebe."

S partyzány mladíci absolvují několik akcí, přepadnou vlak a po několikadenním pochodu na Východ se dostanou do bezprostřední blízkosti frontové linie. Velitel jim napíše potvrzení pro Rusy, že byli prověřeni a jsou součástí jeho oddílu. Záhy je skupina rozprášena, jednotlivci se motají v těžké palbě mezi dvěma armádami, Grosman shromáždí pár mužů a jdou směrem k rudým. Najdou polní štáb, vzdají se, ale zase jsou podezřelí ze špionáže, i když na mapách sovětským důstojníkům ochotně ukazují rozmístění německých jednotek. Doklady od partyzánů nikoho nezajímají, náhle je to jen cár papíru, Rus Antoňuk mizí a kamarádi už ho nikdy nespatří. Přebírá je do péče tajná policie NKVD a Grosman s Horáčkem se brzy dozvědí, co je pravděpodobně čeká: transport na východ a život v gulagu. A znovu mají kliku. Využijí chvíle, kdy ve zmatku za frontou ochabne pozornost strážných, prolezou okýnkem u záchodu, prchají neznámou krajinou, až potkají důstojníka na motorce, označené barvami čs. vlajky. Muž je z podkarpatské Rusi - a za úplatu (padnou na to Grosmanovy hodinky) odveze hladové a zmatené uprchlíky ke Svobodově armádě. Projdou prověrkami a odešlou je do Černovic v Besarábii k výcviku. Pak se z kamarádů stanou řádní vojáci - a jsou nemilosrdně rozděleni. Grosman jde k pěchotě, Horáček k dělostřelectvu. V září 1944 jsou nasazeni do bojů na Dukle.

Jaroslav Grosman na to vzpomíná jako na peklo, zvlášť pro nechráněné pěšáky, ocitající  se každou chvíli v dělostřelecké palbě z obou stran. Ptám se ho, jak moc na něj na frontě působil strach: "Zvyknete si a jednáte trochu jako stroj, navíc nám dávali vodku, abychom se nebáli. Ale strach jsem stejně měl. Vzpomínám si, jak jsem jednou zůstal trčet v zákopu s židovským vojákem. Nemohli jsme nic dělat. Já se modlil po svém a on taky, seděli jsme vedle sebe, já drmolil otčenáš a on se kýval ze strany na stranu." Při útoku na Komárník se Grosman pokouší odnést raněného kamaráda a do nohy se mu zasekne kus granátu. Měsíc stráví ve vojenské nemocnici v Krosně, pak je přidělen ke spojařům. Není to o moc klidnější profese: v zimě a ve vánici ho pošlou prověřit poškozené dráty, musí urazit kilometry - a je tak na dně, že mu povolí nervy a uvažuje o sebevraždě. Na Slovensko se probojovává jako šofér, ve Vrůtkách najede s džípem na minu, jeho spolucestující zahyne, Grosman jako zázrakem vyvázne. Do Čech se vrací jako hrdina, z války má řadu vyznamenání, ale není povýšen - má k tomu dojít po osvobození Prahy, ale Grosman si to pokazí, protože ujede domů, do Roztok. Nikdo ho nevítá a tak vytáhne granát a hodí ho na pole za dům. Výbuch splaší všechny psy i krávy, maminka vyběhne na zápraží a málem padne do mdlob, je to asi nejšťastnější shledání v Jarkově životě. Vrátil se skoro přesně po roce od útěku, válku bez úhony přestál i kamarád Jan Horáček. Příběh Jaroslava Grosmana ale ani zdaleka nekončí.

Kolem Nové Paky se po květnu 1945 najednou objevuje spousta lidí s rudými hvězdami na klopách sak a kabátů. Grosmana to rozčiluje: komunisté by se prý za války dali na novopacku spočítat na prstech, tak kde se ten dav vyznavačů Lenina a Stalina najednou vzal? Kolik z nich jsou obyčejní rabovači majetku po vyhnaných Němcích, prospěcháři, kteří vždycky včas poznají, ke komu se přimknout? K Sovětskému svazu Grosman taky zrovna nevzhlíží: má svoje zkušenosti z Východu a žádné iluze, navíc bojoval za demokratické Československo, ne za novou totalitu. Když se v únoru 1948 KSČ chopí moci, Grosman tuší, že život doma znamená život v kleci - a k tomu nemá sebermenší chuť ani předpoklady. Dohodne se s kamarádem z války, který slouží u finanční stráže a u Aše přejede autem hranice do Německa, kde zakotví v řezenském utečeneckém táboře. Projeví se však jeho neklidná povaha: když už za Československo válčil za nacistů, nechce se mu teď, za nastupujícího komunismu sedět, čekat, až ho prověří a pak si spokojeně budovat novou existenci, jako by se nic nedělo. Když mu americká CIC nabídne spolupráci, dlouho neváhá. Vstoupí do služeb "ničemných imperialistů", stává se z něj agent číslo 005, přesně agent-chodec. Nejdřív ho začnou posílat do vlasti, aby převáděl lidi přes hranice. Dostane jich ven asi patnáct, mezi nimi jistého Soukupa. Všechno se daří, Grosman je pořád "klikař". A potom přijde zvláštní úkol: před sokolským sletem v roce 1948 mu navrhnou, aby se podílel na únosu bývalého ministra spravedlnosti a jednoho z nejbližších prezidentových spolupracovníků Prokopa Drtiny. Grosman přijímá.

Nejdřív jde všechno hladce. Dostane se do Prahy, má k dispozici auto i zbraně, naváže potřebné styky. Prokop Drtina se krátce po převratu pokusil o protestní dobrovolný odchod ze života - vyskočil z okna, ale nezemřel, skončil v nemocnici na Bulovce v sádrovém krunýři. Je hlídán policií a nikdo neví, jaké s ním má StB záměry. Grosmanovi - potažmo CIC - nicméně jeho zdravotní stav hraje do karet: kdo si dovede představit pokus o únos těžce nemocného a nepohyblivého člověka z hlavního města policejního státu? Grosman je také vybaven kontakty na demokraticky smýšlející policisty i lékaře, kteří by se na únosu mohli podílet - ještě je takových lidí dost, ještě se komunistům nepodařilo vyčistit státní aparát dokonale. Aby toho nebylo málo, je předjednané i letadlo, které načerno přeletí hranice a má Drtinu naložit na palubu. Jenže právě při téhle akci Jaroslava Grosmana opustí pověstná klika. Krátce před začátkem operace se má setkat s již zmíněným komplicem Soukupem, který je rovněž vyslán do Československa. Netuší, že Soukup se dopustil velké chyby: vydal se "na vlastní triko" navštívit manželku, StB ho chytla a donutila ke spolupráci. Stal se z něj práskač - a o Grosmanových aktivitách bohužel věděl dost. Oba muži se mají sejít v pražské vinárně U kupců. Grosman přichází, Soukup už je vevnitř a natahuje ruku na pozdrav. V tu chvílí ucítí Grosman v zádech hlaveň pistole a obklopí ho estébáci. Neztrácí hlavu. Vedou ho jen tak, za kabát, v příhodné chvíli se jim vytrhne, rozdá pár ran a utíká pasáží. Tajní začnou křičet: "Zloděj, chyťte zloděje!" A když už to vypadá, že se Grosman ztratí, postaví se mu do cesty několik Sokolů, chytnou ho a předají estébákům... Pak už dostane pouta a s utíkáním je konec. Je to skutečná ironie osudu: operace se totiž plánovala na dobu sokolského sletu, neboť  se počítalo s tím, že účastníci zaměstnají pozornost většiny policejnéhoo sboru...

Jaroslav Grosman je odveden do Bartolomějské a jen zajde eskorta z ulice do budovy, začne první kolo pomsty - do vyšetřovací místnosti ho estébáci domlátí a dokopou: "Lítal jsem z ruky na ruku, z nohy na nohu, jak jsem se dostal do čtvrtého patra si vůbec nepamatuju. Když jsem se probral, chyběly mi peníze, čtyři zuby a tělo jsem měl plné podlitin. V protokolu pak stálo, že jsem spadnul ze schodů." V příštích týdnech si užije široký rejstřík estébáckých vyšetřovacích metod: je mlácen do hlavy a do ledvin, pálí ho cigaretami, bijí přes chodidla i v rozkroku. Všechno vydrží, nikoho neshodí, nikoho nejmenuje. Ve vyšetřovací vazbě zůstane jedenáct měsíců, prokurátor mu navrhne trest smrti, ale jako frontový voják odejde od Nejvyššího vojenského soudu s mírnější "náloží": dvacet let vězení, ztráta majetku, peněžitá pokuta, ztráta občanských práv na deset let. Následuje obvyklá pouť po lágrech a věznicích: Plzeň-Bory, Ilava, Leopoldov, Jáchymov, Vojna u Příbrami, Bytíz, Valdice. I v kriminále si Grosmana "najdou dějiny". Tak třeba na Borech dělá zámečníka, když do dílny přinesou bachaři trám a nařídí vězňům, aby ho opatřili železnou objímkou a kladkou. Muklové to udělají, může jít o cokoli, kus nějakého zařízení na stěhování těžkých věcí... Jenže komunisti jsou cyničtější, než si vězni umí představit: o pár dní později se dozvědí, že vyrobili součást šibenice pro generála Heliodora Píku. V roce 1960 je vyhlášena amnestie, spousta muklů jde domů, ale Grosman ne. Pustí ho až o tři roky později - 18. dubna 1963.

A pořád ještě to není konec. Když sedíme na jaře 2006 v Roztokách v kuchyni, Grosman vypráví, že mu Státní bezpečnost nedala pokoj až do osmdesátých let - pracoval v JZD, zatýkali ho třikrát, čtyřikrát do roka. Paní Grosmanové, statečné ženě, která si ho po propuštění z kriminálu vzala a snášela s ním všechno zlé, se zlomí hlas jen jednou: "Vy to asi nepochopíte, spíš tomu porozumí ženská. Nikdy nezapomenu, jak jsem měla malé děti, policajti přišli a rozházeli mi všechno prádlo, vyprané a vyžehlené pleny. Co bychom tam asi skrývali? Dělali to jen proto, aby nám ublížili - a povedlo se." Říká se, že "koho jednou mučili, zůstane mučený" - Jaroslav Grosman v sobě přesto našel sílu a po roce 1990 (to už byl plně rehabilitován) veřejně vyzval ty, kdo ho udávali a týrali jeho rodinu, aby si přišli všechno vyříkat, odlehčit svému svědomí. Tušil, že se to týká i řady sousedů z Roztok - a zdůraznil, že mu nejde o pomstu. Na výzvu zareagoval jeden jediný estébák.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.