Pro nejvyšší představitele české katolické církve je to i sedmnáct let po roce 1989 mimořádně citlivá záležitost. Svědčí o tom ostatně i reakce kardinála Miloslava Vlka, který odmítl včera odpovědět na všechny otázky, jež mu v této souvislosti LN položily. „Můžete říct, že jste nám dali prostor, ale že jsme ten prostor nevyužili,“ řekl pouze Vlk.
Na rozdíl například od Polska česká katolická církev nikdy nezřídila žádnou oficiální komisi, která by se spoluprací svých duchovních s StB zabývala, a problém řešila jen v osobní rovině. „Pro život v katolické církvi je typické, že člověk otázky svého svědomí neřeší veřejně, ale osobně. Což znamená, že v naší diecézi byli kněží vyzváni, aby se svým biskupem mluvili o svých věcech a svých vinách. To se dělo,“ vysvětluje Aleš Opatrný, který vyučuje na pražské katolické teologické fakultě.
To ovšem považuje historik Petr Blažek za nedostatečné. „Ano, je to dobré pro odpuštění, ale k poznání skutečných událostí to nepřineslo vůbec nic,“ tvrdí Blažek. Kvůli tomuto přístupu církve není dnes znám ani přesný počet kolaborantů v jejích řadách. „Číslo vám neřeknu, ale polský historik Grajewski v knize Jidášův komplex tvrdí, že mohlo jít o každého dvanáctého duchovního. Myslím, že u nás může být to procento aktivních spolupracovníků obdobné,“ tvrdí Blažek.
Pokud budeme vycházet z neoficiálních údajů, že duchovních na konci 70. let bylo sedm tisíc, znamená to, že spolupracovníků by mohlo být v Československu zhruba šest set. Opatrný je skromnější a počet duchovních, kteří aktivně spolupracovali s StB, odhaduje na zhruba 150 kněží. Další stovky duchovních podle něj byly StB obtěžovány, ale s režimem se nezapletly. I kvůli pasivitě katolické církve je dodnes mnoho lidí, kteří jsou v seznamech StB, v církvi na vysokých postech. Příkladem je biskup ostravskoopavský František Lobkowicz.
Více v dnešních LN na straně 3 !!!