LN Proč levicoví vůdci včetně řady radikálů letos ve volbách v Latinské Americe uspěli?
Pro Jižní Ameriku jsou stále velmi přitažlivá témata jako pozemková reforma, navrácení přírodních zdrojů státu a protiamerická rétorika. Podívejme se například na Mexiko, kde sice vyhrál pravicový Calderón, ale jen o necelé procento. Levice tu nikdy nezaznamenala takový úspěch. Každý mexický prezident prohlašoval a prohlašuje, že pozemková reforma byla nedokončena a je třeba v ní pokračovat. Jižní Amerika rovněž napodobuje mexický vzor se znárodněním ropy. Státní mexická ropná společnost Pemex je ale dnes symbolem korupce na tomto kontinentu. Je tu prostě vidět setrvačnost uvedených témat. I proto levice získala tolik.
Mluvíte o protiamerické rétorice. Levicoví vůdci se také stavěli proti zóně volného obchodu, kterou prosazují USA. Mohla by zóna, jak Američané tvrdí, vyřešit chudobu Latinské Ameriky?
Obávám se, že ne. Opět si vezmu za příklad Mexiko, které je součástí NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu, kam patří USA, Kanada a Mexiko - pozn. red.). V této instituci viděli mnozí šanci na lepší budoucnost, již tehdy se hovořilo o bezcelní zóně, která by zahrnovala celý kontinent včetně USA. Po dvanácti letech existence NAFTA je ale Mexiko z devadesáti procent svého exportu závislé na Spojených státech, v oblasti importu zhruba z padesáti procent. Po dvanácti letech navíc Američané staví na americko-mexické hranici plot, aby se bránili před ekonomickou migrací. To je svým způsobem přiznání neúspěchu. Po tak dlouhé době by snad Mexiko mělo být v tak dobré hospodářské situaci, aby se Mexičané do USA tak nehrnuli.
USA se dnes potýkají se třetí velkou imigrační vlnou. Do Ameriky v největším počtu utíkají právě Latinos. Nemohou USA v budoucnu ztratit část území, kde již dnes dominují hispánci?
Problém je skutečně v tom, že se Latinoameričané seskupují v jistých regionech, kde pak tvoří dokonce většinu populace. Na Floridě je poprvé v historii USA nutné umět, pokud se tedy chcete dostat do nejvyšší příjmové skupiny, nejen angličtinu, ale i jiný jazyk, v tomto případě španělštinu. To se týká i úspěšné politické dráhy. V tom vidím nebezpečí pro anglosaskou komunitu.
Vraťme se ještě k jihoamerickým volbám. Největšího úspěchu dosáhl ve Venezuele Hugo Chávez. Neobáváte se příchodu nového diktátora?
Obviňování Cháveze zatím možná spíš z populistických než diktátorských praktik je na místě, ale situace zde není tak tragická, protože země žije z třicetileté tradice demokracie, kterou většina ostatních zemí v té době nepoznala. Nebezpečné ale je, že velkou část venezuelské populace dnes Chávez uplácí z ropných výnosů, nijak neinvestuje do budoucnosti. Oni tu ropu doslova projídají. To byl ale problém i režimu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ale co bude, až ta ropa dojde?
Když už hovoříme o ropě, Chávez stejně jako třeba prezident Bolívie Evo Morales chce znárodnit přírodní zdroje. Oba dva se ale bez západních technologií neobejdou...
Cestu z toho ven opravdu nevidím. Chtěl bych ale poznamenat, že tak jako Chávez nebo Morales hovoří o zneužívání Evropanů, ti samí vůdci dávají možnost k těžbě Číňanům. Ti se přitom staví do pozice: "my jsme na tom byli jako vy, Evropa nás také využívala." Čínské investice ale paradoxně míří do stejných odvětví jako kdysi například investice britské, tedy do nerostných surovin. Ani Číňané v Latinské Americe nestavějí konkurence schopný průmysl.
Historik-amerikanista, specializuje se na problematiku 19. a 20. století, vztahy Spojených států a Latinské Ameriky a obraz Ameriky v české společnosti. Autor dvaceti knižních publikací a desítek odborných studií v českých i zahraničních časopisech a sbornících. Např. Amerika v proměnách století (1998), Stát osamělé hvězdy a mexicko-americká válka (2002), Velká siouxská válka (2005). V roce 2003 vyznamenán španělským králem řádem Isabely Katolické.
Před týdnem zemřel Augusto Pinochet, jehož osobnost opět rozjitřila chilskou i světovou veřejnost. Jak generála hodnotíte?
Josef Opatrný (61)
Pinochet je nepochybně jednou z nejkontroverznějších osobností latinskoamerického kontinentu. Je pravda, že je zodpovědný za život tří tisíc lidí, jiné diktátorské režimy v Americe i jinde ve světě mají však na svém kontě někdy i řádově více obětí, a přesto je Pinochet například v porovnání se zločiny argentinských generálů líčen v podstatně horších barvách. Pravda také je, že Pinochet "zrušil" na téměř dvacet let v Chile demokracii. Na konci osmdesátých let ale bez velkého vnitřního tlaku vypsal referendum o svém setrvání u moci. Po neúspěchu z čela státu odešel. Všechny tyto faktory je třeba brát v úvahu, pokud chcete Pinocheta soudit. Jeho stoupenci uvádějí další nezpochybnitelnou skutečnost. Pinochetův režim byla jediná diktatura v Americe, která odevzdávala svým nástupcům stát v neporovnatelně lepší hospodářské situaci, než ho přebírala.
Těžce nemocný je i další diktátor, Fidel Castro. Co se může na Kubě stát po jeho smrti?
Myslím si, že už se k moci nevrátí. Naděje proticastrovské opozice na změnu ale může být zmařena tím, že vláda opět jako mnohokrát v minulosti řekne: "Když se vám tady nelíbí, jděte." Jedním z důvodů Castrova setrvání u moci byl totiž fakt, že takříkajíc rytmicky umožňoval ze země odchod těm Kubáncům, kteří svou nespokojeností mohli jeho režim rozkládat zevnitř. Samozřejmě mnohým pohrozili vězením, a ono dostat na Kubě deset nebo patnáct let, to se prakticky rovná doživotí. Jinak existují zřejmě čtyři možné varianty pocastrovské Kuby: čínský model, vojenská junta, Kuba jako výkladní skříň Karibiku z období před diktátorem Batistou, nebo osud Haiti, tedy nestabilita, povstání, převraty. Nechci malovat čerta na zeď, ale poslední scénář se mi zdá velmi pravděpodobný.
Může Kuba odchodem Fidela Castra něco ztratit?
Často se říká, že se lidé dnes jezdí na ostrov dívat na tropický komunismus. Vidím velké nebezpečí v tom, že se z Kuby po Castrově odchodu stane "obyčejná země", na kterou se postupem času zapomene. Vezměte si jiný stát, který má jen deset milionů obyvatel, nenajdete takový, aby se o něm mluvilo tak často. Tuto pozici si nemůže pocastrovská Kuba dále udržet.