LN Kdy jste se s Karlem Krylem poprvé potkali?
Seznámili jsme se asi kolem roku 1966, on byl také z Moravy a jako já dělal výtvarnou školu, takže jsme se oba pohybovali mezi stejnými lidmi. Hlavně ale hrával v Olomouci – v klubu, který vedl Pavel Dostál. Tam jsem se potloukal i já.
LN Jaký byl od počátku mezi vámi vztah?
Mezi námi byl hlavně vztah příslušníků dvou generačních hnutí – Karel patřil k tomu, co vznikalo v klubech a na malých scénách, a já byl beatnik.
LN A kdy se tedy Kryl dostal k protestní tvorbě?
Nejsem si jistý, že to tak původně myslel. Na začátku roku 1968 jsme vystupovali ještě s Vladimírem Veitem na festivalu, který se jmenoval Chceme mír, ne válku. Uváděl to Eda Pergner a byla to vlastně taková protestní akce, kde se to hemžilo vlasatými odbojníky. Ten festival jsme vyhráli s písní Bludičky jsou ve městě, řekla bahenní žena. A Kryl tam vystupoval, ale úplně zapadl, nikoho to neoslovilo, protože vlastně byl žánrově odjinud. Pak se ale objevil s Bratříčkem a najednou celá jeho tvorba vypadala politicky.
LN Znamená to, že jej jako vyhraněného protestního zpěváka vynesla sovětská invaze?
V podstatě ano, my jsme se pak v období 1968–69, než odešel do emigrace, potkávali na mnoha akcích. Dokud všechno neskřípla normalizace, zažívali jsme ohromně uvolněnou, příjemnou dobu. My jsme se vzájemně dobírali a provokovali, vzpomínám, jak jsme jeli někam vlakem, Karel nám v kupé zahrál Bratříčku, zavírej vrátka a my se mu strašně posmívali, že tak blbou písničku mu nikdo nevezme. Taky jsme vůbec netušili, do jaké doby jdeme, byli jsme mladí a život jsme brali uvolněně.
LN Když se po listopadové revoluci vrátil, stal se nakrátko národní modlou. Jaký to mělo posléze vývoj?
Pro něj byl návrat v roce 1990 mnohem složitější než pro mě. Karel emigroval ještě v době, kdy společnost nebyla zlomená, bylo sice jasný, že všechno jde do háje, ale marasmus ještě nenastal. Zůstala v něm vzpomínka na rok 1969, a tak jsme se v emigraci občas párkrát na toto téma pohádali. Říkal, vy jste si tam hráli a já tady trpěl sám. My, kteří jsme odešli později a zažili už tu děsnou změnu a obrat k normalizaci, jsme takový šok při návratu neutrpěli, rozdíly byly minimální. On ani neměl chuť vracet se na sto procent, chtěl ještě mít zázemí venku. Vrátil se do Čech, a přitom si koupil chalupu v Bavorsku, což byla docela bláznivina. Říkal jsem mu – proč to děláš, vždyť tady koupíš hezčí a levnější. Že prý chce taky občas mít samotu. S tím návratem si nevěděl rady a hlavně byl zaskočený láskou publika.
LN Měl představu, jak ho tady několik generací vzývá, že se stal jedním ze symbolů odporu?
Karel i díky své práci ve Svobodné Evropě věděl, že tu nebyl zapomenutý, já měl představu horší. Doufal, že to tak je, ale neuměl si to představit, nevěděl, jak šílené rozdělení světa to bylo. Něco jiného bylo sedět v Mnichově a nechat se unášet představou, že někde mě mají rádi a uznávají, co dělám, a něco jiného bylo pak tu hranici rozděleného světa přejet. A vpadnout do situace, která byla odlišná, ale velmi rychle se měnila. Měl tu velké a natěšené publikum, ale to brzo zmizelo. Na Slovensku tahle proměna trvala déle, takže on pak nadával na Čechy a koncertoval tam. Říkal mi, že Slováci jsou dál a že si požádá o slovenské občanství. Pak hrál v Žilině a byl nadšený, že ho podpořil starosta Slota a koukal nevěřícně, když jsem mu připomněl, že je to nejodpornější slovenský nacionalista a že jim dělá šaška. Karel se pak politicky moc nevyznal, kamarádil se i se Sládkem. Jak byl pořád rozčilený, tak tyhle typy se na něj navěšovaly.
LN Vracel se někdy ke svému vystoupení s Karlem Gottem na balkoně Melantrichu?
Nemohl to vydýchat, hrozně ho to mrzelo a považoval to za zradu. Ona to vlastně zrada byla, protože jakmile se vrátil, hned byl takhle spojený. Způsobil to jednak Václav Havel, který si přál, aby Gott zazpíval, že to revoluci pomůže, a pak Jiří Černý, který má sklon podléhat atmosféře. Pro Kryla to bylo nejblbější přivítání.
LN Do života mu zde vstoupily i zástupy fanynek. To bylo pro něj asi také nečekané...
Měl vztah s jednou mladou holkou, která mu hodně pomáhala v organizaci, a on byl šťastný, protože vždycky měl na ženské smůlu. Pak o tom všem napsala knížku, jak jsem slyšel, hodně naivní. Karel byl vždycky malý a hrozně ho to štvalo a pochopitelně, když pak stárnul, byl trochu zahořklý.
LN Jak vnímáte to, že Krylovy písničky jsou dnes pro mladší generaci spojené daleko víc s Danem Landou, který si je vzal do repertoáru?
To je katastrofa. Je hnusné, že si ho vybral pro ten svůj „pochod nadřazené rasy“. Dobře, Landa tohle dělá, ale vůbec nechápu, proč třeba nablblý Radiožurnál hraje Landu, ale Kryla ne. Oni tam jsou na úrovni kulturního střediska z dob bolševika – prostě nemůžou pustit Kryla jen se „suchou“ kytarou, ačkoliv zahraniční stanice to dělají běžně.
LN Co hlavně přispělo ke Krylově předčasné smrti?
V té době jsme všichni fungovali velmi hekticky a on zvlášť. Také stále pendloval mezi Německem a Českem. Kromě toho se rád napil, hlavně tvrdýho. Po koncertě do sebe nalil alkohol, pak ještě celou noc někde mlátil do kytary. Druhý den se brzo vstávalo a jelo se dál. To se nedalo dlouho vydržet.
LN A jak žil předtím v emigraci?
Karel byl především zaměstnaný ve Svobodné Evropě jako sportovní komentátor, což mně připadalo hodně urážlivé, ale chtěl definitivu. Také občas koncertoval, jezdil po štacích za krajany v Evropě, ale i do Spojených států a do Kanady.
LN Estébáci ho neotravovali?
Ani ne, když někdo byl estébák, poměrně brzo se to profláklo.
| Jaromír Nohavica o Krylovi |
 faksimile spisu StBstrana 1 strana 2 strana 3 strana 4 strana 5 strana 6 strana 7 |
V Holandsku, kde jsem byl já, by si to ani nelajsli, tamější státní policie je hodně ostrá. V Německu by to asi bylo snazší, ale v sedmdesátých letech se nějakými únosy a podobně nezabývali. Udavači se objevili, třeba Škutina, to bylo velké překvapení. Když o tom ale mluvíme, tak nejlepší portrét Kryla je v udání od Jaromíra Nohavici, který byl ve Vídní z pověření StB. Chudák Kryl tam za ním přijel jako za člověkem z domova a vylil si mu srdce tak, jak by to žádnému emigrantovi neudělal. Nohavica to hezky všechno napsal do protokolu, to je úplně čítanková věc, to by vážně mělo jít do učebnic jako svědectví o době. A tohle je podle mě jen první věc, ještě vyplují další, ten Nohavicův spis byl zřejmě skartovaný, ale jeho hlášení zůstala ve svazcích osob, které udával.
LN Jak to estébáci zkoušeli na vás?
Na konci skoro každého výslechu a za každých okolností mě opakovaně vyzývali ke spolupráci. Já jsem pak měl připravenou otázku „A to jako mám udávat?“, a to se jim nelíbilo, tak mi zase dali chvíli pokoj.
LN Proč si myslíte, že lidé nakonec podlehli?
Vidím to jako charakterovou vadu, protože v takové situaci je člověk odpovědný jen sám sobě. Jediný, co ho drží, je, jestli sám sebe unese. Když nemá sebeúctu a začne přemýšlet o výhodách a nevýhodách a bojí se o malé věci, je konec.
LN Když jste se seznámil se svazkem, který na vás StB vedla, zažil jste nějaké nemilé překvapení?
Ani ne. Byl tam jeden udavač – Karel Srp z Jazzové sekce – a ten mě tedy nakrknul. Prásknul estébákům, že jsem se rozhodl emigrovat. Přísahal jsem totiž, že se to dozvědí až poslední a oni takhle byli první a pochopitelně se zaradovali.
LN Uváděl jste televizní dokumentární seriál Příběhy železné opony, který nyní skončil, ale chystá se další varianta. Jak jste se k projektu dostal?
Jako slepý k houslím. Vymysleli jej v Ostravě a režisér Navara s dramaturgem Novákem přemýšleli, jak celý útvar dát dohromady a přišli na to, že by jej měl někdo osobně uvádět. A oslovili mě a já byl rád, protože to bylo zajímavé téma a oni zase říkali, že jsem jediný důvěryhodný.
LN Co jste si z toho pro sebe odnesl?
Takové téma nekončí, člověk se do něj ponořuje jako do moře. Nikdy mně to nebylo lhostejné, ale příliš jsem se tím nezabýval. V dětství jsem dobu po únoru vnímal jako šedivou dobu, kdy bolševici spoustu mých příbuzných pozavírala a sebrali jim majetky. Nechtělo se mi do té doby vracet, ale teď mě to chytlo jako příběhy. Všechno objevuju jinýma očima, osobní pocity ustupují do pozadí.
LN Ohromil nebo zarazil vás některý případ?
Vždycky mě oslovilo, když jsem narazil na statečné lidi, kteří byli trápeni, a nezlomili se. Samozřejmě, že na tom byli hůř a dostávali větší tresty.
LN Jaké bude pokračování?
Bude se především týkat komunistických kriminálů a taky útěků z nich. Teď zrovna se zabývám vzpourou v pracovním táboře Vojna. Je to moc poučný, skoro si myslím, že by to v různých liniích mohl být projekt na desetiletí. Člověk sáhne do jednoho a hned se otevírá další.
LN Teď v lednu si připomínáme výročí Charty 77. Jak ji dnes vidíte?
Bylo skvělé, že se to stalo a jak se to stalo. Ale z přehnané slušnosti Václava Havla došlo k jednomu lapsu – vůči Chartě zaujali strategii ořezávání – chtěli ji izolovat jako skupinu, aby k ní nikdo nepřicházel. Jedna generace chtěla tak žít na ostrůvku. Razili názor, že to nemají podepisovat mladí, kteří mají co ztratit, a tím si odřízli přísun nové krve. V první chvíli to chtěla podepsat spousta lidí, studentů. I proto se režim zalekl a inicioval shromáždění proti.
LN Avizoval jste, že už nebudete koncertovat, jak to nakonec dopadlo?
Rok a půl jsem nehrál, ruka se nezlepšila, a tak hraju trsátkem. Teď po delší době jsem začal znovu sestavovat repertoár. Desky si vydávám sám, mám edici Samopal – sám si pálím. Zájem lidí je přiměřený, prodávají se i na vystoupeních, celkem mně to vyhovuje. Co si lidé stahují sami, mě nevzrušuje, ať si dělají, co chtějí. U nás má hudební byznys, kterému dominuje popík, v rukou pár lidí, to je mafie, která mezi sebe nikoho nepustí. Společnost u nás je teď taková ukeclá, upatlaná a nikam nesměřující a akceptuje to.
LN Jste zklamaný?
V 90. letech to se mnou házelo, protože jsem některé vývojové záležitosti nechápal. Co říct, je to tak, jak to je, Češi jsou společnost sama pro sebe, trochu pohodlná, co s tím chcete dělat. Na druhé straně mě uklidňuje, že jsme vešli do struktur jako NATO a Evropská unie a jsme součástí většího celku, nesměřujeme k žádné katastrofě. Komunistů se nebojím, jenom je otrava, že tu zůstali. A dokonce prožíváme i jakýsi blahobyt.
