LN Jak byste Pusinky charakterizovala, jaký je to film?
Je autentický. Snažili jsme se, aby to byl pravdivý a zároveň i vtipný film. Tak jako život není jen tragédie, ani pouze komedie. Říkám tomu, že to jsou takové dlažební kostky, aby se divák zasmál a díky humoru se celý příběh odlehčil, a tím i lépe strávil. Ale tím, jak se na všechno snažíme dívat pravdivě, nejde v našem filmu jen o povrchně zábavný pohled na první sexuální zkušenost. Život prostě není soulož s koláčem. My jsme se snažili ukázat, jak je to ve skutečnosti, a nebáli jsme se všech tabu, která k tomu patří.
LN Jakých tabu?
Třeba homosexuality nebo sebepoškozování... Holky mají nejrůznější mindráky počínaje tloušťkou, mají problémy s rodinou, hledají lásku, kterou samozřejmě nenajdou, protože v první řadě nemají rády sami sebe... Každý z nás nějaký takový problém má nebo měl. My se snažíme jít do hloubky, jako by kamera byla další postavou filmu, takže se dostáváme k holkám velmi blízko a musíme ukázat všechno, i ty nejintimnější chvíle. Díky tomu je tenhle film dost jiný. Díky upřímnosti. Nic není kašírované, žádné glycerinové slzy.
LN Scénář napsala vaše spolužačka z FAMU Petra Ušelová, vy jste na něm úzce spolupracovala. Jak vznikal?
S Petrou Ušelovou spolupracujeme už deset let. Dělaly jsme spolu na scénáři Jahodový křik, který se nepodařilo dotáhnout do realizace, protože šlo o příliš choulostivé téma zneužívání dětí. To opravdu nikdo neskousl, ani veřejnoprávní, ani komerční televize, všichni z toho měli strach. Tak jsme si řekly, že natočíme něco oddechovějšího, zábavného. Petra sáhla po svých denících z doby, kdy jí bylo osmnáct. Od začátku bylo jasné, o čem film chceme dělat. Chtěly jsme ukázat svět mladých holek takový, jaký skutečně je. Usilovaly jsme o hodně otevřenou výpověď, takže skutečně před ničím nezavíráme oči. Během pěti let, kdy jsme na scénáři pracovaly, do něj prosáklo i dost z mých zkušeností. Myslím, že to je film, který by mohl spoustě mladých holek pomoci. Ale i pro starší generaci by mohl být inspirativní, mohl by jí pootevřít dveře k jejich dětem, do jejich světa. Aby si připomněla tu velkou bolest dospívání, které vždycky bylo a vždycky bude složité.
LN Leckdo může namítnout, že dnešní devatenáctileté holky netrpí tolika frustracemi, mají to v hlavě srovnané docela jasně, chtějí cestovat, studovat v zahraničí...
Tohle jsme si uvědomovali a dost jsme o tom mluvili s mladými lidmi. Shodli jsme se na tom, že je to individuální, nikdo není přes kopírák, každý je jiný a jedinečný. Na zkušebních projekcích diváci reagovali hodně pozitivně a říkali: Takhle přesně to je, tohle jsme my, tohle prožíváme, takhle to cítíme. Ano, jsou holky, které mají v osmnácti život nalinkovaný a ve všem mají jasno, ale ten základní pocit citového zmatku, toho, že všechno je buď jen černě, nebo bíle, že každá prkotina je zásadní, že se všechno prožívá naplno a všechno nesmírně bolí... Tohle se nemění, jen to v různých dobách nabývá různých podob. Mění se jen atributy a možnosti. Dnes si může kdokoli otevřít internet a podívat se na pornostránky v jedenácti dvanácti letech. Ale to, jak se s objevováním své sexuality vyrovná, to je pořád stejně složité, v tomhle si každý musí natlouct sám.
LN Hrdinky vašeho filmu jsou mnohem odvážnější než kluci z podobných filmů, do všeho jdou po hlavě a ve své bezhlavosti jsou důsledné. Kluci ze Snowboarďáků nebo Rafťáků jsou proti nim břídilové. Čím to je?
V životě mě fascinují chvíle, kdy „jde do tuhejch“, když přijdou ty opravdu zásadní okamžiky - ať už v radosti, nebo ve smutku. Ale mám pocit, že se toho filmaři trochu bojí. Moc se jim nechce jít po kritických okamžicích, kdy se láme chleba a odehrává se drama. Takže i tím, že jsme zachycovali právě takové situace, tak to holky dostávají naplno ze všech stran. Ale myslím, že ve skutečnosti jsou i kluci v tomhle věku lecčeho schopní.
LN Jen to v českých filmech není moc vidět...
Oni se režiséři snaží, aby nikomu nešlápli na kuří oko, aby nešokovali. A aby v jejich filmu nechyběla typická česká laskavost - to mají přece lidi rádi. Já to mám taky ráda, když jdu do kina, tak se s chutí podívám na laskavý český film a udělá se mi hezky. Ale pravda je jinde a mě moc nebaví zavírat oči a tvářit se, že všechno plyne po povrchu, když to tak není.
LN Jaké jste hledala herečky pro svůj film, co jste od nich chtěla, jaké musely být?
Mám takový dar, když přijde herec na casting, tak vycítím, co v něm je. Hned vím, jestli má, nebo nemá cenu ho vůbec zkoušet. Musím s tím člověkem ale být v jedné místnosti, když dostanu nahrávky na kazetě, tak to nefunguje, chybí tam přímý kontakt a nemůžu cítit energii. Takhle intuitivně jsem ve finále vybrala dvě až tři herečky pro každou postavu, ty jsem mezi sebou kombinovala a hledala jsem ideální sestavu, aby to mezi nimi fungovalo. V zásadě potřebuji cítit, že člověk, kterého obsadím, má obrovský talent, velkou vůli to dokázat, je zodpovědný a musím vědět, že na filmu bude makat a nevezme to na lehkou váhu. 
LN Snažila jste se najít podobné povahové typy jako filmové postavy?
Ano. Holky se tomu samozřejmě trochu brání, ale ono je opravdu dost z těch filmových postav v nich samých. Když vidím, jak se ony tři spolu baví, tak mám pocit, že stačí zapnout kameru a bude to tam. Funguje to mezi nimi velmi podobně...
LN Ve filmu takřka chybí generace rodičů hlavních hrdinek. Proč jste se téhle roviny vzdali?
Nevzdali jsme se jí úplně. Z mnoha náznaků je jasné, z jakých rodin ty holky pocházejí a jak je rodinné zázemí poznamenává. Ať už je to uzurpátorský otec, který nutí syna, aby hlídal osmnáctiletou sestru, nebo nezájem rodiny o Karolínu, která lásku hledá jinde, protože doma ji nepoznala, na Vendule je zase znát, že pochází ze sociálně slabé rodiny a těžce to nese. Ale mě zajímal svět těch tří holek, ne jejich rodiny, ty tam vytvářejí jen pozadí, východisko pro hlavní postavy.
LN Točili jste hlavně na severu Čech v krajině, která je sice fotogenická, ale nepříliš malebná. Co vás tam táhlo?
Lokace jsme hledali dva roky. Když jsme narazili na tuhle krajinu, nadchlo nás to natolik, že jsme dokonce zasáhli do scénáře a změnili trasu holek, takže ony teď směřují do Nizozemska a jedou tudy docela logicky. Tahle krajina se mi nesmírně líbí, říkám tomu industriální romantismus. Šlo mi o to mít ve filmu rovný prostor bez lesů a údolíček, aby se postavy neměly kam schovat. Aby byly neustále odhalené v otevřeném prostoru. Také jsem chtěla, aby si ve filmu „zahrály“ všechny ty nádherné industriální prvky, všechny ty komíny a betonové cesty, před kterými se nedá utéct. Jste sice v přírodě, ale město máte pořád v patách, pořád vám něco připomíná, že se musíte vrátit do civilizace. Je to taková permanentní konfrontace člověka a přírody.
LN Není tajemství, že Pusinky vznikaly se značnými obtížemi, jednou se dokonce natáčení zastavilo jen pár dní před začátkem. Jaké to byly peripetie?
Se scénářem, na který jsme dostaly grant, jsme šly s Petrou Ušelovou do společnosti Negativ. Říkaly jsme si, že je to renomovaná firma, která se o nás dobře postará. Dvakrát se natáčení odložilo kvůli nedostatku peněz, a když se finance jakž takž poskládaly, tak začaly realizační neshody a natáčení se odložilo potřetí. Měli jinou představu o tom, jak se točí filmy, než já. Neustále jsem slyšela, že jsem debutantka a že netuším, co film obnáší. Ano, je to můj první film. Ale léta jsem sbírala zkušenosti v reklamě. Nicméně jsem si moc dobře uvědomovala, jaký je mezi natáčením reklamy a filmu rozdíl. Týden před natáčením přišli s tím, že musím vyměnit kameramana. Dva roky jsem s ním film připravovala a teď bych ho měla hodit přes palubu? Odmítla jsem to, stejně jako další požadavky, se kterými jsem nesouhlasila. Řekla jsem si, že raději nic nenatočím, než bych dělala kompromisy. Chtěla jsem ten film vyprávět co nejupřímněji a věděla jsem, že kompromisy by ho zničily. Nechci točit film za každou cenu, je to můj koníček, živí mě reklamy. Celá ta léta jsem na filmu pracovala zadarmo. Takže jsem se s Negativem docela dramaticky rozešla a našla si jiného producenta, Viktora Schwarcze ze Cineartu - a najednou to šlo i bez kompromisů.
LN Producent ale obvykle má právo ovlivňovat film, který produkuje...
To má. Ale musí tam fungovat důvěra mezi režisérem a producentem a tuhle důvěru jsem neměla. Ale hrát si v našich malých podmínkách na Hollywood je směšné. Kdyby mi producent řekl: Tady máš šedesát milionů na film, tady je scénář, budou v tom hrát tihle a tihle herci a takový bude tvůj honorář, tak se nedohaduju a přistoupím na jejich podmínky. Ale když přinesete producentovi svoje vypiplané dítě, do kterého jste už investovala spoustu času, energie a peněz, a on vám začne říkat, co a jak s ním dělat, tak to ne. 
LN Co jste si z téhle zkušenosti odnesla?
Byla to velká zkouška charakteru a také výborný filtr na kamarády. Prošlo jich přes něj strašně málo. Spousta mi jich volalo a říkalo: Tak vyměň kameramana a natočíš to. Tohle nechápu, jak můžou lidi takhle uvažovat, že by kvůli filmu podrazili člověka.
LN Je podle vás reklama dobrá průprava pro hraný film?
Na FAMU jsem samozřejmě nešla s tím, že chci točit reklamy, vždycky jsem chtěla dělat hrané filmy. Ale i u reklam jsem se vždycky snažila dělat vypointované minipříběhy, kde se hodně pracuje s herci. Díky reklamě jsem vlastně za celá ta léta nevyšla ze cviku, pořád jsem točila. Ale zároveň jako bych na druhé koleji připravovala film.
LN Režiséři reklam bývají tak trochu rozmazlení. Točí s vysokými rozpočty v naprosto profesionálních podmínkách. Ve filmu se dělá spousta věcí na koleně. Jak jste to nesla?
Jsem nesmírná perfekcionistka a o důslednost jsem usilovala i v Pusinkách. Jsem přesvědčená, že v životě hrají zásadní roli detaily a stejné to je i v tvorbě. Dobrý výsledek tvoří právě detaily. Když nad nějakou drobností mávnu rukou, tak vím, že se tím budu další rok trápit, bude mě užírat, že má sestřička, která se jen mihne v záběru, špatně nasazený čepec. Vím, že jsem tím pro spoustu lidí nesnesitelná. Kdybych to všechno dokázala brát víc na lehkou váhu, bylo by to asi jednodušší, ale určitě ne lepší.
Recenzi filmu Pusinky čtěte na titulní straně Premiér
V životě mě fascinují chvíle, kdy „jde do tuhejch“, když přijdou ty opravdu zásadní okamžiky - ať už v radosti, nebo ve smutku. Ale mám pocit, že se toho filmaři trochu bojí.