LN Kauza siamských dvojčat Miška a Marka, z nichž ten druhý po devatenáctihodinové operaci navzdory obrovskému úsilí lékařů zemřel, rozdělila Slovensko. Část společnosti, včetně některých odborníků, si myslí, že se chlapci neměli narodit. Jaký je váš názor?
Jako neonatolog a perinatolog bych ve dvanáctém třináctém týdnu při detekci srostlic jednoznačně doporučil přerušit těhotenství. V případě srostlic bych se asi klonil k přerušení těhotenství i v pozdější době, kdyby jejich šance na úspěšné oddělení a přežití byla malá, tedy do čtyřiadvacátého týdne těhotenství, dokdy je legalizovaná možnost potratu. V zákoně přitom ještě existuje taková berlička, že ze závažné genetické indikace lze přerušit těhotenství ještě později. Pak ale nastupuje názor rodičů, a ten je ovlivněn celou řadou faktorů: kulturními tradicemi, vzájemným vztahem rodičů, tím, zda vyznávají náboženství. Slovensko, jak víme, je na tom z hlediska víry trochu jinak než Česká republika.
LN Pokud byste ovšem rodičům doporučil potrat, mohl by na to doplatit malý Miško, kterého zrovna v těchto dnech lékaři probouzejí z umělého spánku a zdá se, že nemá špatné vyhlídky.
Ani medicína založená na důkazech není dostatečně exaktní a pracuje jenom s mírou pravděpodobnosti. Pracujeme-li standardně, dostáváme standardní výsledky, ale ani ty nemají stoprocentní platnost. Miško možná přežije a jámu ze srdce přeji, aby výsledek byl pro něj i okolí pozitivní, ale na počátku jeho šance byly malé. V takových případech nastupuje dobře míněný, alespoň doufám, experiment, jehož výsledek je těžko odhadnutelný. I takové experimenty mohou posunout naše konání dopředu, ale rizika neúspěchu jsou veliká. K tomu je třeba konsenzu všech zúčastněných stran. Jako lékaři bychom vždy měli stát na straně pacienta, někdy je však velmi složité posoudit hranici, kde míra utrpení převáží nad záchranou života.
LN „V 21. století by se neměli rodit lidé s postižením, zvláště když se to zjistí zavčas,“ řekl v rámci debaty o Miškovi a Markovi slovenský gynekolog Juraj Danys. Souhlasíte?
Není pochyb, že medicína bude mít čím dál tím lepší metody predikce a stanovení časnější a přesnější diagnózy, a tím i více alternativ řešení. Tento proces je však nekonečný a nikdy nepovede ke stoprocentním výsledkům. Etický rozměr lékařského povolání naštěstí vylučuje biologické inženýrství.
LN V diskusi o Markovi a Miškovi bylo poměrně často slyšet názor, že jejich život nemá valnou cenu. Jeden umřel pár dnů po oddělení, druhý prý půjde od operace k operaci. Jakou cenu má život člověka, který umře pár týdnů po narození?
To mohu těžko zhodnotit, to se zhodnocuje především u těch rodičů. Oni si to přáli, oni poznají, jak se jim to zhodnotí v jejich životě. Oni si prožili nějaké období, oni s tím žijou dál. Žijou s tím, že dávali šanci oběma dvěma, ale u jednoho to nedopadlo. Jestli mají, nebo nemají výčitky v tomto směru, to vědí jen oni.
LN Dost se mluvilo taky o penězích. Je v pořádku dávat tak velké prostředky do něčeho, co má tak malou pravděpodobnost úspěchu?
Obecně: pokud má chirurg šanci to odoperovat, výsledek operace má reálnou šanci na změnu kvality života a zkonzultuje se to s rodiči hned v raném období, jsem pro, nechť to oddělí a nechť se do toho zainvestuje. Tam nevidím vůbec žádný problém.
LN Když se dítě - teď už nemám na mysli slovenská siamská dvojčata - narodí hodně předčasně, bývá často na hranici života a smrti. Jaká tam máte kritéria pro to, kdy ještě zachraňovat, a kdy už ne?
Pokud bych to měl ohraničit časově, jsme dnes schopni zachraňovat děti narozené ve 24. týdnu, na přání rodičů umíme jít na 23. týden. Na druhou stranu, když po porodu nastanou komplikace, které významně zvyšují riziko poškození dětí do budoucna, musíme umět jasně říct, že chceme intenzivní péči o ty děti ukončit.
LN V jakých případech péči ukončujete?
To je velmi těžké. Sejde se etická komise nemocnice nebo oddělení, u nás je to většinou oddělení, a tam se diskutuje o tom, jestli jsme skutečně překročili práh pochybností, kdy můžeme tu péči ukončit. Je-li problém ještě složitější, zveme odborníky z jiných oborů. A pokud dojdeme k závěru, že by se měla péče ukončit, navrhneme to rodičům. Po ukončení péče se většinou stane to, že dítěti selže srdíčko nebo dýchání.
LN Umožňujete v takovém případě rodičům, aby jim dítě zemřelo v náručí?
Umožňujeme, ale nemáme v tom dlouholetou praxi. V posledních třech, pěti letech to tak děláme a zdá se, že to rodiče vítají.
LN Máte pro ten účel k dispozici smuteční místnosti jako v Nizozemsku?
Žádnou smuteční místnost nemáme. My rodičům řekneme, co uděláme, jakým způsobem budeme krokovat odebírání té péče a co se bude pravděpodobně s jejich dítětem dít. To, že děti většinou bývají v analgezi, že jim dáváme protibolestivé prostředky, to je také zřejmé a o tom rodiče informujeme a umožníme jim, aby si k dítěti sedli.
LN Jak na to rodiče reagují?
První zkušenosti hovoří o tom, že někteří rodiče to úplně primárně odmítnou. Naproti tomu ti, kteří na tuto variantu kývnou, nám třeba i po měsících, po letech sdělí, že většinou byli rádi, že měli tu možnost.
LN Říkáte rodičům vždy pravdu?
Jednoznačně ano. Musíme jim říkat pravdu, protože kdybychom v naší péči pravdu neřekli, vymstilo by se to. Nejenom lékařům, nejenom zdravotnickému personálu. Bylo by to nesprávné vůči rodičům. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych postupoval jinak.
LN Na jedné straně zachraňujeme s enormním úsilím ve 24. týdnu těhotenství děti, které mají v podstatě potratové míry, na druhé straně máme liberální přístup k potratům. Není to divné?
Já myslím, že ty věci nejdou proti sobě. Liberální přístup k potratům je dejme tomu do dvanáctého týdne těhotenství. Ale rozhodně po dvanáctém týdnu již nemá naše odborná veřejnost liberální postoj k potratům. My doporučujeme potrácet pouze tam, kde prognóza je do určité míry nejistá.
LN A pokud chce jít žena na potrat třeba ve 22. týdnu ze sociálních důvodů...
...tak to jí nikdo nedoporučí. Nikdo jí to neudělá z toho důvodu, že ten plod je zdravý.
LN Jste si tím jistý?
Já si tím nejsem jistý, ale tvrdím, že žádný odborník by to nikdy udělat neměl.
