Jeden z nich, Bohuslav, v roce 1949 veřejně přečetl zakázaný pastýřský list, byl za to zatčen a za půl roku propuštěn na amnestii. V roce 1950 uprchl do zahraničí, poté se tajně vrátil a převedl přes hranice řadu osob, převážně kněžích. V roce 1951 ho zatkla Státní bezpečnost a později byl odsouzen k dvaceti letům vězení.
V době jeho ilegálního pobytu na území ČSR se s ním L. Burianová stýkala a pomáhala mu. Dne 14. dubna 1952 byla zatčena a obviněna mimo jiné z toho, že se spolu s představenou kláštera v Krnově pokusila zorganizovat útěk řeholnic do zahraničí, což se jí nakonec nepodařilo. Další obvinění spočívala v tom, že byla informována o ilegální činnosti svého bratra Bohuslava a při jeho návratu ze zahraničí se o něho starala.
Státní soud v Praze ji za velezradu odsoudil k šesti letům vězení, ke konfiskaci jmění a ztrátě čestných občanských práv na dobu pěti let. Při nástupu do vězení popsala tato tichá a laskavá žena v dotazníku pohnutky své „protistátní činnosti “ takto: „Láska k bratrovi mně bránila, abych ho šla oznámit na StB, když se vrátil ze zahraničí.“
Po případném propuštění se chtěla věnovat lékařství, ke kterému „celým srdcem a celou duší lnula během studií a zaměstnání“. Lékařská praxe jí ve vězení nebyla umožněna a rovněž po odchodu na svobodu jí bylo vykonávání jejího povolání na několik let odepřeno. Propuštěna na svobodu byla dne 9. července 1957. Návratu bratra Bohuslava se však nedočkala – zemřel ve věznici na Mírově, údajně na zápal plic.