Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský tehdy dostal hlášení, v němž stálo: „V souvislosti s protistátním centrem proběhlo v krajích 35 dílčích procesů. Státní prokuratura žalovala celkem 639 osob, státní soud vynesl 10 rozsudků smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí a další tresty na svobodě v celkové výměře 7850 let....“
Podobně známý je osud divizního generála Heliodora Píky, odsouzeného k trestu smrti za velezradu v lednu 1949 (popraven 21. 6. 1949). A samozřejmě se všeobecně ví o monstrprocesu se členy „spikleneckého centra“ právě kolem stalinisty Rudolfa Slánského (popraven 3. 12. 1952), o procesu, v němž padlo jedenáct rozsudků smrti. Tyto známé případy, jakkoli hrůzné a příznačné, však poněkud zastiňují řadu jiných, neméně děsivých. Jedním z nich je například případ Josefa Vaníčka, Ády Petrovského a Jiřího Nýčkala.
Josef Vaníček byl původně sedlák, po únoru 1948 předseda Národního výboru v Chlívci na Broumovsku. Přesto se zapojil do práce protikomunistické skupiny, které předával různé dokumenty z úřadu. Když skupinu odhalila tajná policie, utekl do SRN, ale v roce 1950 se do ČSR vrátil jako agent americké tajné služby. Při jedné cestě byl po krátké přestřelce zatčen a 17. května 1951 odsouzen k dvaadvaceti letům vězení za velezradu a špionáž. Během dvou měsíců uprchl z pracovního tábora.
Dopadli ho a v únoru 1952 dostal další trest, tentokrát doživotí. Vaníček putoval do Leopoldova, kde se seznámil s Jiřím Nýčkalem a Adolfem (Ádou) Petrovským. Po několika letech v kriminále ukradli nákladní tatrovku s pískem, rozjeli se proti vězeňským branám, několik jich prolomili, ale ta poslední je zastavila. Po týrání a pobytu na samotce se Josef Vaníček 28. září 1958 rozběhl proti ostnatým drátům a strážní do něj vypálili dávku z automatu. Byl na místě mrtev. Adolfa Petrovského odsoudil senát v Nitře k trestu smrti, rozsudek byl vykonán 13. 5. 1958.
Vedle úvodem zmíněných velkých procesů se v letech 1948-1960 konala i řada dalších, jejichž hlavní oběti byly vždy buď evidentně nevinné, nebo se o jejich vině či nevině dalo jen spekulovat - StB se normálním policejním vyšetřováním nezatěžovala. Tak byli popraveni Miloslav Choc a Slavoj Šádek za údajnou vraždu majora Augustina Schramma. Anebo Václav Junek, Alois Lacina a Karel Máša za údajnou vraždu předsedy MNV Vladimíra Mandíka. Připomenout je třeba i vykonstruovaný případ Babice, v němž padlo sedm rozsudků smrti. A ještě tři popravy a jeden vykonstruovaný proces ukažme podrobněji.
Slušný bachař Petelík
Čeněk Petelík pracoval v plzeňském kriminále na Borech jako dozorce - choval se k vězňům slušně, nesnažil se jejich úděl ztrpčovat, naopak. Dostal se tím do rozporu s oficiálními požadavky, 17. dubna 1950 byl zatčen a za měsíc stanul před soudem spolu s ostatními členy tzv. borské skupiny (vymyšlené tajnou policií). Prokurátor ho mj. vinil, že „dává vězňům cigarety, hraje s nimi karty, informuje je o zprávách zahraničního rozhlasu, zprostředkuje styk s domovem, vyřizuje pozdravy rodině od generála Píky“.
Spolu s Petelíkem (který byl mučen a zřejmě najmenoval StB spoustu lidí) byli souzeni mj. vězni Stanislav Broj (zemědělec a bývalý poslanec za lidovou stranu) a René Černý (voják, veterán ze západní fronty). Všichni jmenovaní dostali trest smrti. Šlo o typický vykonstruovaný proces, sloužící k zastrašení. Miloslav Čapek ve své knize Poražení vítězové píše: „Čeněk Petelík sloužil jako odstrašující příklad pro všechny (dozorce), kteří i v odsouzených za politické delikty viděli především lidi, a ne třídní nepřátele.“
Petelík, Broj a Černý byli popraveni 23. května 1950 v Praze na Pankráci. Poslední slova Reného Černého zněla: „Chci vám říct, že jste mne odsoudili pro nic a že to je vyložená vražda. To říkám pod šibenicí!“
Posledním popraveným v Československu z politických důvodů byl Vladivoj Tomek. Patřil do skupiny mladých lidí, kteří rozšiřovali protikomunistické letáky a karikatury. Později si chtěli obstarat zbraně a přepadli vojenskou hlídku - strhla se přestřelka, jeden z vojáků na následky zranění zemřel a členové skupiny skončili ve vazbě. Vladivoj Tomek byl jako vůdčí duch skupiny odsouzen k smrti. Kdy zemřel? Vladimír Bystrov pro internetový server www.totalita.cz píše: „Bylo jedenáct hodin a padesát pět minut dopoledne ve čtvrtek 17. listopadu 1960. V rozhlase na stanici Praha vysílali právě zábavnou hudbu. Týž den československý komunistický parlament schválil zákon o novém státním znaku - český lev měl mít od té doby nad hlavou rudou hvězdu. Divadlo Spejbla a Hurvínka odjelo na turné po Švýcarsku. Zasedalo valné shromáždění akademie věd.“
Podobně známý je osud divizního generála Heliodora Píky, odsouzeného k trestu smrti za velezradu v lednu 1949 (popraven 21. 6. 1949). A samozřejmě se všeobecně ví o monstrprocesu se členy „spikleneckého centra“ právě kolem stalinisty Rudolfa Slánského (popraven 3. 12. 1952), o procesu, v němž padlo jedenáct rozsudků smrti. Tyto známé případy, jakkoli hrůzné a příznačné, však poněkud zastiňují řadu jiných, neméně děsivých. Jedním z nich je například případ Josefa Vaníčka, Ády Petrovského a Jiřího Nýčkala.
Josef Vaníček byl původně sedlák, po únoru 1948 předseda Národního výboru v Chlívci na Broumovsku. Přesto se zapojil do práce protikomunistické skupiny, které předával různé dokumenty z úřadu. Když skupinu odhalila tajná policie, utekl do SRN, ale v roce 1950 se do ČSR vrátil jako agent americké tajné služby. Při jedné cestě byl po krátké přestřelce zatčen a 17. května 1951 odsouzen k dvaadvaceti letům vězení za velezradu a špionáž. Během dvou měsíců uprchl z pracovního tábora.
Dopadli ho a v únoru 1952 dostal další trest, tentokrát doživotí. Vaníček putoval do Leopoldova, kde se seznámil s Jiřím Nýčkalem a Adolfem (Ádou) Petrovským. Po několika letech v kriminále ukradli nákladní tatrovku s pískem, rozjeli se proti vězeňským branám, několik jich prolomili, ale ta poslední je zastavila. Po týrání a pobytu na samotce se Josef Vaníček 28. září 1958 rozběhl proti ostnatým drátům a strážní do něj vypálili dávku z automatu. Byl na místě mrtev. Adolfa Petrovského odsoudil senát v Nitře k trestu smrti, rozsudek byl vykonán 13. 5. 1958.
Vedle úvodem zmíněných velkých procesů se v letech 1948-1960 konala i řada dalších, jejichž hlavní oběti byly vždy buď evidentně nevinné, nebo se o jejich vině či nevině dalo jen spekulovat - StB se normálním policejním vyšetřováním nezatěžovala. Tak byli popraveni Miloslav Choc a Slavoj Šádek za údajnou vraždu majora Augustina Schramma. Anebo Václav Junek, Alois Lacina a Karel Máša za údajnou vraždu předsedy MNV Vladimíra Mandíka. Připomenout je třeba i vykonstruovaný případ Babice, v němž padlo sedm rozsudků smrti. A ještě tři popravy a jeden vykonstruovaný proces ukažme podrobněji.
Slušný bachař Petelík
Čeněk Petelík pracoval v plzeňském kriminále na Borech jako dozorce - choval se k vězňům slušně, nesnažil se jejich úděl ztrpčovat, naopak. Dostal se tím do rozporu s oficiálními požadavky, 17. dubna 1950 byl zatčen a za měsíc stanul před soudem spolu s ostatními členy tzv. borské skupiny (vymyšlené tajnou policií). Prokurátor ho mj. vinil, že „dává vězňům cigarety, hraje s nimi karty, informuje je o zprávách zahraničního rozhlasu, zprostředkuje styk s domovem, vyřizuje pozdravy rodině od generála Píky“.
Spolu s Petelíkem (který byl mučen a zřejmě najmenoval StB spoustu lidí) byli souzeni mj. vězni Stanislav Broj (zemědělec a bývalý poslanec za lidovou stranu) a René Černý (voják, veterán ze západní fronty). Všichni jmenovaní dostali trest smrti. Šlo o typický vykonstruovaný proces, sloužící k zastrašení. Miloslav Čapek ve své knize Poražení vítězové píše: „Čeněk Petelík sloužil jako odstrašující příklad pro všechny (dozorce), kteří i v odsouzených za politické delikty viděli především lidi, a ne třídní nepřátele.“
Petelík, Broj a Černý byli popraveni 23. května 1950 v Praze na Pankráci. Poslední slova Reného Černého zněla: „Chci vám říct, že jste mne odsoudili pro nic a že to je vyložená vražda. To říkám pod šibenicí!“
Posledním popraveným v Československu z politických důvodů byl Vladivoj Tomek. Patřil do skupiny mladých lidí, kteří rozšiřovali protikomunistické letáky a karikatury. Později si chtěli obstarat zbraně a přepadli vojenskou hlídku - strhla se přestřelka, jeden z vojáků na následky zranění zemřel a členové skupiny skončili ve vazbě. Vladivoj Tomek byl jako vůdčí duch skupiny odsouzen k smrti. Kdy zemřel? Vladimír Bystrov pro internetový server www.totalita.cz píše: „Bylo jedenáct hodin a padesát pět minut dopoledne ve čtvrtek 17. listopadu 1960. V rozhlase na stanici Praha vysílali právě zábavnou hudbu. Týž den československý komunistický parlament schválil zákon o novém státním znaku - český lev měl mít od té doby nad hlavou rudou hvězdu. Divadlo Spejbla a Hurvínka odjelo na turné po Švýcarsku. Zasedalo valné shromáždění akademie věd.“