Lidovky.cz

K ženám se StB nechovala méně krutě

Česko

  12:17
Analytik nacistických vyhlazovacích táborů spisovatel Primo Levi píše v knize Potopení a zachránění, že ti, kdo tábory přežili, se dělí na dvě kategorie, jen vzácně se lišící v odstínech: „na ty, kdo mlčí, a na ty, kteří vyprávějí. Každá skupina má své důvody: mlčí ti, kdo hlouběji pociťují nechuť, kterou jsem pro zjednodušení nazval,stud‘, ti, kdo nenašli vnitřní klid nebo jejichž rány dosud bolí.“

Zažila i korekci. Kvůli svému hrdému chování nebyla Dagmar Šimková propuštěna na amnestii v roce 1960. (Portrét z vězeňského spisu, vlevo z kanadského vydání její knihy Byly jsme tam taky) foto: Repro LN

Na mnoho žen vězněných v čs. komunistickém režimu se tato charakteristika vztahuje: referenti StB se k ženám většinou nechovali méně krutě než k mužům, ale nedá se říct, že by pohlaví nehrálo roli. Ženy cítily větší ponížení i stud, často to byly zoufalé matky, odtržené od dětí. Mnohé z nejhůře týraných žen nechtěly a nechtějí veřejně vyprávět, co se s nimi dělo, neboť jejich rány zůstaly živé. Následující text je sestaven ze svědectví, která vězenkyně z 50. let psaly v roce 1968, většinou pro potřeby sdružení politických vězňů K 231 nebo jako stížnosti Generální prokuratuře.

Anežka Drašarová, zatčená StB v Písku 29. prosince 1951 a vyšetřovaná v Plzni napsala: „Jména referentů neznám, ale toho prvého bych poznala určitě. Při výslechu mě tloukl kotníky zavřené ruky do čela a hrubě nadával. Například že jsem kurva a že bych se položila každému, kdo by přišel. Při jednom výslechu se dostavil představený, který se mě ptal, proč pláču... Odpověděla jsem mu, že mě pan referent tluče do hlavy, což nakonec sám na mně viděl. Při dalším výslechu mi referenta vyměnili, nebyl však o nic lepší. Domluvil se s prvním referentem, neb byli stále spolu v telefonickém spojení. Tak mě zfackoval a ztloukl klíčema, až jsem byla celá pomočená a bez síly.“

Anežka Drašarová byla opakovaně zavírána do temnice, týrána žízní, špínou i zimou. Těžce onemocněla, ale odepřeli jí lékařskou péči. V roce 1954 ji eskortovali do Prahy na Pankrác, kde lékaři zjistili tuberkulózu kostí. „První návštěvu jsem měla za dva roky,“ pokračuje Anežka Drašarová, „a to samozřejmě na nosítkách... Na podlaze okolo nosítek byl namalován křídou kruh. Synek a dcerka u mě klečeli a matka seděla na židli. Samozřejmě se mě nesměli ani dotknout. Chlapec měl pomeranč, a ani ten mi nesměl dát.“ Z věznic se s podlomeným zdravím dostala v roce 1960.

Jako bych ani nebyla člověk
Jitku Hartigovou zatkla policie 10. října 1952, vyšetřována byla v Liberci. Estébáci ji bili jen občas, utrpení jí dokázali působit i bez fyzického násilí: „Kolikrát jsem byla u výslechu, nepamatuji... Jenom to s čistým svědomím mohu říct, že i když mě nebil (nepočítám to, že mě během vyšetřovací vazby dvakrát tloukl protokolem o hlavu), připravil mně peklo. Moje Achillova pata byl 5 a půlletý synek a moje matka, důchodkyně, které jsem nechala doma, a toho on tak hrůzným způsobem využíval a zneužíval, že jsem jeden čas neměla daleko k sebevraždě.“

O synkovi Jitky Hartigové mluvil vyšetřovatel, který se představil jako Vávra, jako o hodném chlapci, který bude trpět matčinou zločinností, ale „podruhé to byl parchant, který je tam, kam patří, moje matka byla svině, mrcha, atd., a je tam, kam patří, za mou výchovu a mou vinu. Ale že to vše mohu, napravit‘, budu-li vypovídat,pravdu‘ tak, jak on ji zná.“ Vyšetřovatel Vávra se také „rád vyžíval v sexuelních otázkách a dedukcích s nejvulgárnějšími výrazy, jako bych ani nebyla člověk.“ Facku „jsem dostala jen jednu, ale nevím, od koho, protože jsem byla vyslýchána se zavázanýma očima, a byly tam mimo Vávrova hlasu ještě tři. Po této ráně asi za týden po nesmírných bolestech jsem musela být odvezena do liberecké nemocnice.“ Jitka Hartigová byla propuštěna roku 1960.

Většinou se tomu smáli
Dagmar Šimková (vězněná do roku 1966) napsala v jedné ze svých výpovědí vzpomínku z věznice v Pardubicích. Událost se stala o Vánocích roku 1959, když byla paní Šimková držena v korekci: „Korekce byly ve sklepě pod budovou A, oddělené katrem od tzv. izolovaného oddělení, kde byly uvězněny psychopatky nebo osoby z hlediska vedení útvaru neúnosné. Byly tam buď pro výtržnosti, které způsobovaly svou abnormalitou, nebo pro neplnění předepsaných norem... Tyto ženy, mezi nimi i jedna politická, Libuše Albrechtová, byly pak na neurčitou dobu v tomto oddělení, kde ve většině případů prožily 2-3 roky.

V izolaci dostávaly snížené dávky jídla..., trpěly strašlivou zimou, stálým vlhkem, tmou a nečistotou. Prakticky se nemohly nikoho dovolat, nikdo s nimi nechtěl mluvit a pro své duševní vychýlení, tímto utrpením ještě vystupňované, nebyly schopné řešit svoji situaci formou psané stížnosti. Bylo s nimi nakládáno surově, téměř každou noc se z izolace ozýval strašný nářek a volání o pomoc. I mezi sebou se praly a několikrát tam došlo k těžkým ublížením na těle. Ty, které byly slabší, se nemohly ubránit přesile. Žádný z příslušníků se nesnažil tomu zabránit, většinou se tomu smáli...“
Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.