Na židlích podél zdí velké místnosti sedí pět desítek mladíků mezi patnáctým a devatenáctým rokem. Mezi nimi jsou rozptýleni vychovatelé a učitelé. Právě začíná pravidelné setkání – komunita.
Jeden z vychovatelů si připravil hru. Každý má na papír napsat jméno nějakého člověka. „Kdo napsal osobu, se kterou se dnes setkal, ať zvedne ruku,“ vyzývá autor. „Kdo osobu, k níž má kladný vztah?“ Hra se blíží vyvrcholení: „Kdo napsal osobu, které něco dluží? Pojďme se domluvit, že si ten papírek nechá u sebe, dokud tu záležitost neuvede do pořádku.“
Hra má nečekané pokračování. „Napsala jsem Adama,“ zvedá se jedna vychovatelka. „Dluží mi vysvětlení, proč zmlátil Martina. Postav se a řekni nám to.“ Mladík ale nemá na hru náladu: „Nebudu to komentovat.“ Vychovatelka pokračuje: „Očekávala bych, že třeba řekneš: Mě to mrzí.“ Adam se nedá: „Mě to nemrzí.“
Vychovatelé se po setkání shodují: na patnáctiletého Adama je potřeba dát trestní oznámení. Zatímco většina dětí přišla do výchovného ústavu z dětského domova, Adam přišel teprve před prázdninami z rodiny. „Máma si našla přítele a on se začal stavět, byl agresivní,“ shrnuje důvody psycholožka Jiřina Sutnarová.
Policii na Adama personál ústavu nevolá poprvé. „Už několikrát některého kluka zmlátil. Někdo mu musí říct, že to takhle nejde,“ vysvětluje psycholožka. „Jenže on se těm policajtům vysmíval.“ Dohoda ústavu s policií tedy je: Adamovy útoky nejsou zatím trestný čin, když se budou opakovat, mohly by být.
Tři z mladíků jsou ochotni vyprávět o svém životě. „Tady se člověk naučí, co ještě neznal,“ říká sedmnáctiletý Michal. „Já se umím dostávat do aut. Na útěku, když nemáme peníze, ho udělám a další se přiučí.“ Michal začal krást, když se jeho rodina přestěhovala ze Slovenska za příbuznými. Rozumělo se samo sebou, že se přidá k bratrancům, kteří se vykrádáním aut živili.
| Celý příběh o dětech z ústavů si přečtěte v pondělním vydání deníku |
