Životní podmínky se v nich lišily: záleželo na politické situaci, náčelníkovi i jednotlivých bachařích, na tom, šlo-li o vězení mužské či ženské. Zároveň se ale v muklovských vzpomínkách opakují „univerzální“ zážitky: skoro všichni „političtí“ poznali hlad; skoro všude je zavírali do korekcí; všude byli týráni zimou, upíráním návštěv, přítomností kriminálníků - a především otrockou prací.
Snad nejhorší bylo peří...
Vězni museli dělat prakticky cokoli: lepili pytlíky, drali peří, dřeli v dílnách, na stavbách, v lomech, těžili uhlí i uranovou rudu. Miloslav Komínek, letec, odsouzený v roce 1948 za podvracení republiky, vzpomíná v rozhovoru pro sdružení Post Bellum na zdánlivě banální práci v Plzni-Borech: „Snad nejhorší bylo draní peří. Já nemám kus prstu, takže jsem v životě nemohl splnit pracovní normu jako ten, kdo měl všechny prsty... A navíc husy nebo kachny byly špatně oškubané, i s kusy masa, v kterých byli červi. Strašně to smrdělo, měli jsme to na cimře, kde jsme spali, byly z toho nemoci, chlapi dostávali mezi prsty ekzém.“ Miloslav Komínek zmiňuje plnění normy, pro vězně klíčového předpisu: pokud totiž normě nedostál, snižovaly se mu příděly jídla a hrozily mu kázeňské tresty.
Pro ilustraci: v roce 1951 byli vězni na Borech rozděleni do několika tříd: do první patřili ti, kdo plnili plán na 160 a více procent - směli si týdně nakupovat zboží za 70 korun, včetně dvaačtyřiceti cigaret, jednou měsíčně měli nárok na návštěvu. Dosáhnout takové úrovně bylo prakticky nemožné. Pak se „výsady“ snižovaly až k V. třídě, do níž nebyli zařazeni neplniči plánu, nýbrž ti, kdo plnili na 100-104 procenta -a ti už si nesměli koupit vůbec nic, o dalších zpříjemněních života ani nemluvě. Za nesplnění plánu byla pak korekce s tvrdým ložem a půstem. Co se týká pracovní doby, zvlášť v 50. letech nebyl zcela výjimečný začátek práce v šest hodin ráno a konec v devět večer.
Státní aparát politické vězně sprostě okrádal i jinak: museli ze svých výdělků platit náklady, spojené s vězněním, vyšetřováním a vazbou - lidé, často soudním rozhodnutím zbavení veškerého majetku, museli tedy honorovat své mučitele. Zvlášť špatně na tom byli ti, kdo měli doma ženy s malými dětmi: domů nesměli posílat nic či takřka nic.
Máte volno? Tak dřepy!
Když práce skončila, většinou nenastal odpočinek, ale „popracovní aktivita“. Miloslav Nerad, odsouzený roku 1951 za špionáž k dvaceti letům, si pamatuje, jak bylo muklům v Leopoldově přikázáno vydrhnout od oleje černou dřevěnou podlahu ve velké místnosti „úplně do běla“ -nedostali žádné nářadí, museli si je sami tajně opatřit, vyčištění podlahy zabralo víc než třicet pozdních odpolední a večerů...
K bachařským zábavám patřilo zbytečné přenášení kamenů či uhlí z jedné hromady na druhou a ovšem i „tělocvik“ - plukovník ve výslužbě Rudolf Macek, odsouzený roku 1950 za velezradu na dvaadvacet roků těžkého žaláře, vypráví: „Ráno před snídaní padesát dřepů, po snídani padesát, před obědem padesát, po obědě padesát a při večeři totéž... A mizerný jídlo se nedá vylíčit. Za dva měsíce jsem z osmdesáti čtyř kil měl padesát osm.“ Podle dalších výpovědí museli dělat dřepy i lidé starší sedmdesáti let - někteří až do chvíle, kdy padli vyčerpáním.
Rovněž svědectví o hladu v lágrech je řada. Spisovatel Karel Pecka (dopadený při pokusu o přechod hranic a odsouzený roku 1949 na jedenáct let) například vyprávěl o táboře Svornost: „V kriminále platí: když je chleba, není hlad... a chleba bylo málo, osmnáct deka chleba na den. Ráno nějaká brynda, na oběd tři čtyři brambory..., k večeři třeba suché brambory, to bylo všechno... No a přitom se dělalo. Osm hodin v šachtě... na šachtu se chodilo asi jeden a půl kilometru. A dělaly se i brigády, takže se pracovalo minimálně šestnáct hodin denně.“
K tomu všemu patřily žalostné hygienické podmínky, epidemie a individuální těžké choroby, lhostejnost řady vězeňských lékařů a pochopitelně teror dozorců i kriminálníků. Několik pamětníků popisuje, že zvláště v prvních letech komunismu (než se věznice zaplnily „politickými“) tvořili sadisté, vrahové a zloději bicí komanda, která přepadala „nepřátele státu“ za tichého přihlížení personálu.
Jinde si ovšem bachaři vystačili sami. Ladislav Procházka (detaily jeho případu neznáme) popsal v roce 1968 v článku pro Literární Listy, co prováděl v Plzni-Borech bachař Václav Brabec: „zbil a zkopal vězně tak, že nebožák zůstal v bezvědomí ležet na betonové podlaze kobky... Ráno pak jej chodbaři odnesli do vězeňské nemocnice.“ Když „ztlučený vězeň zemřel, pak bylo vše pořádku, protože mrtvý nemluví“.
Komunistický systém se vyznačoval absolutním pokrytectvím: v době, kdy nadšení budovatelé opěvovali práci a tu dělnickou zvlášť, dřela po celém Československu armáda odraných a zmučených otroků. Na vstupní bráně do tábora nucených prací Vojna se skvěl nápis Prací ke svobodě - varianta nacistického Arbeit macht frei... V některých kriminálech se situace nezměnila až do 80. let: výjimečně kruté podmínky panovaly například v Minkovicích, jak o tom svědčí vzpomínky chartistů Jiřího Gruntoráda a Jiřího Wolfa. V samotných Borech (podle knihy Karla Kaplana a Viléma Hejla Zpráva o organizovaném násilí) vydali teprve roku 1973 vyhlášku, podle níž se vězni snižuje pracovní norma na 50 procent, chybí-li mu jedna ruka...
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
Snad nejhorší bylo peří...
Vězni museli dělat prakticky cokoli: lepili pytlíky, drali peří, dřeli v dílnách, na stavbách, v lomech, těžili uhlí i uranovou rudu. Miloslav Komínek, letec, odsouzený v roce 1948 za podvracení republiky, vzpomíná v rozhovoru pro sdružení Post Bellum na zdánlivě banální práci v Plzni-Borech: „Snad nejhorší bylo draní peří. Já nemám kus prstu, takže jsem v životě nemohl splnit pracovní normu jako ten, kdo měl všechny prsty... A navíc husy nebo kachny byly špatně oškubané, i s kusy masa, v kterých byli červi. Strašně to smrdělo, měli jsme to na cimře, kde jsme spali, byly z toho nemoci, chlapi dostávali mezi prsty ekzém.“ Miloslav Komínek zmiňuje plnění normy, pro vězně klíčového předpisu: pokud totiž normě nedostál, snižovaly se mu příděly jídla a hrozily mu kázeňské tresty.
Pro ilustraci: v roce 1951 byli vězni na Borech rozděleni do několika tříd: do první patřili ti, kdo plnili plán na 160 a více procent - směli si týdně nakupovat zboží za 70 korun, včetně dvaačtyřiceti cigaret, jednou měsíčně měli nárok na návštěvu. Dosáhnout takové úrovně bylo prakticky nemožné. Pak se „výsady“ snižovaly až k V. třídě, do níž nebyli zařazeni neplniči plánu, nýbrž ti, kdo plnili na 100-104 procenta -a ti už si nesměli koupit vůbec nic, o dalších zpříjemněních života ani nemluvě. Za nesplnění plánu byla pak korekce s tvrdým ložem a půstem. Co se týká pracovní doby, zvlášť v 50. letech nebyl zcela výjimečný začátek práce v šest hodin ráno a konec v devět večer.
Státní aparát politické vězně sprostě okrádal i jinak: museli ze svých výdělků platit náklady, spojené s vězněním, vyšetřováním a vazbou - lidé, často soudním rozhodnutím zbavení veškerého majetku, museli tedy honorovat své mučitele. Zvlášť špatně na tom byli ti, kdo měli doma ženy s malými dětmi: domů nesměli posílat nic či takřka nic.
Máte volno? Tak dřepy!
Když práce skončila, většinou nenastal odpočinek, ale „popracovní aktivita“. Miloslav Nerad, odsouzený roku 1951 za špionáž k dvaceti letům, si pamatuje, jak bylo muklům v Leopoldově přikázáno vydrhnout od oleje černou dřevěnou podlahu ve velké místnosti „úplně do běla“ -nedostali žádné nářadí, museli si je sami tajně opatřit, vyčištění podlahy zabralo víc než třicet pozdních odpolední a večerů...
K bachařským zábavám patřilo zbytečné přenášení kamenů či uhlí z jedné hromady na druhou a ovšem i „tělocvik“ - plukovník ve výslužbě Rudolf Macek, odsouzený roku 1950 za velezradu na dvaadvacet roků těžkého žaláře, vypráví: „Ráno před snídaní padesát dřepů, po snídani padesát, před obědem padesát, po obědě padesát a při večeři totéž... A mizerný jídlo se nedá vylíčit. Za dva měsíce jsem z osmdesáti čtyř kil měl padesát osm.“ Podle dalších výpovědí museli dělat dřepy i lidé starší sedmdesáti let - někteří až do chvíle, kdy padli vyčerpáním.
Rovněž svědectví o hladu v lágrech je řada. Spisovatel Karel Pecka (dopadený při pokusu o přechod hranic a odsouzený roku 1949 na jedenáct let) například vyprávěl o táboře Svornost: „V kriminále platí: když je chleba, není hlad... a chleba bylo málo, osmnáct deka chleba na den. Ráno nějaká brynda, na oběd tři čtyři brambory..., k večeři třeba suché brambory, to bylo všechno... No a přitom se dělalo. Osm hodin v šachtě... na šachtu se chodilo asi jeden a půl kilometru. A dělaly se i brigády, takže se pracovalo minimálně šestnáct hodin denně.“
K tomu všemu patřily žalostné hygienické podmínky, epidemie a individuální těžké choroby, lhostejnost řady vězeňských lékařů a pochopitelně teror dozorců i kriminálníků. Několik pamětníků popisuje, že zvláště v prvních letech komunismu (než se věznice zaplnily „politickými“) tvořili sadisté, vrahové a zloději bicí komanda, která přepadala „nepřátele státu“ za tichého přihlížení personálu.
Jinde si ovšem bachaři vystačili sami. Ladislav Procházka (detaily jeho případu neznáme) popsal v roce 1968 v článku pro Literární Listy, co prováděl v Plzni-Borech bachař Václav Brabec: „zbil a zkopal vězně tak, že nebožák zůstal v bezvědomí ležet na betonové podlaze kobky... Ráno pak jej chodbaři odnesli do vězeňské nemocnice.“ Když „ztlučený vězeň zemřel, pak bylo vše pořádku, protože mrtvý nemluví“.
Komunistický systém se vyznačoval absolutním pokrytectvím: v době, kdy nadšení budovatelé opěvovali práci a tu dělnickou zvlášť, dřela po celém Československu armáda odraných a zmučených otroků. Na vstupní bráně do tábora nucených prací Vojna se skvěl nápis Prací ke svobodě - varianta nacistického Arbeit macht frei... V některých kriminálech se situace nezměnila až do 80. let: výjimečně kruté podmínky panovaly například v Minkovicích, jak o tom svědčí vzpomínky chartistů Jiřího Gruntoráda a Jiřího Wolfa. V samotných Borech (podle knihy Karla Kaplana a Viléma Hejla Zpráva o organizovaném násilí) vydali teprve roku 1973 vyhlášku, podle níž se vězni snižuje pracovní norma na 50 procent, chybí-li mu jedna ruka...
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.