Zdá se, že se v poslední době o různých jazykových jevech hovoří více než dříve. Středem zájmu ale většinou bývá jen jedna z podob češtiny, její vizuální vzezření, tedy jazyk psaný. Vyplývá to zřejmě z pravopisné národní tradice a ze zažitých školních osnov, moderněji řečeno rámcových vzdělávacích programů, které dbají na procvičování pravidel českého pravopisu - psaní velkých písmen, i/y, s/z, interpunkčních znamének apod. a poněkud stranou ponechávají neméně důležitou a ve své podstatě častěji používanou podobu jazyka - mluvenou řeč.
Když Češi neumějí mluvit česky
Naskýtá se otázka, proč tomu tak je, proč se více času nevěnuje zvukové stránce projevu, konkrétně správné, nebo dokonce kultivované výslovnosti. Proč se mladá generace nechává unášet v řeči lidovou tvořivostí a proč dochází k tomu, že je často narušen samotný princip dorozumívání - srozumitelnost. V této souvislosti lze v našich poměrech sledovat zajímavý jev. Na správné vyznění českých hlásek se dohlíží u malých dětí, logopedi jsou rodiči často vyhledáváni, jejich odborná péče je ceněna a jejich práce s dětmi respektována. Pak však děti vyrostou, začnou chodit do školy a to, co se v dětství pracně naučily, v mládí jako by neuměly, nechtěly nebo nemusely používat.
Jak jinak si vysvětlit to, že se ve výslovnosti u mladých lidí objevuje stále více různých odchylek od ortofonické normy, tj. od správného tvoření jednotlivých hlásek. A což teprve když se hlásky v řečovém řetězu spojí a mluvčí se ocitne v situaci, kdy by se měl vyjadřovat v mezích spisovného standardu! Pak by měla přijít na řadu znalost výslovnostních norem v širším smyslu, tedy pravidel spisovné hovorové češtiny. Těmto pravidlům se však zřejmě ve vzdělávacím procesu nevěnuje taková pozornost jako pravidlům gramatickým.
Výsledkem pak je stále častější sklon k otevřenosti samohlásek, tj. k jakémusi zvukovému splývání samohlásek. Hláska „i“ přechází pomalu, ale jistě v „e“ (např. Ledové noviny, menestr aj.), hláska „e“ v „a“ (např. talavize, valatok aj.), hláska „o“ v „a“ (např. pahaří, mabilní aj.), různé nevhodné výslovnostní spodoby (např. zápa clunce, pomo čkolám) či oblíbené vynechávání některých hlásek v souhláskových skupinách (např. zlášní, zaměsnání, kerý).
Proč ignorujeme rytmus jazyka
Výčet ortoepických prohřešků tím však nekončí. Zvláště při čtení textů nebývá zvykem všímat si správného rytmu mluveného jazyka. Málokdy se upozorňuje na potřebu přízvukovat jednoslabičnou předložku - říká se např. ’do Prahy, nikoli do ’Prahy. Mnozí lidé také nerespektují v češtině ustálený slovní přízvuk, přirozenou melodiku jazyka a nedbají příliš ani na přehledné členění promluvy a větný přízvuk atd.
A že by se k tomu všemu propracovávala i základní technika posazení hlasu a dechu, aby projev byl také zvukově estetický? To je vyhrazeno asi jen školám uměleckého zaměření.
Mladí lidé by mnohdy zasloužili za to, jak mluví a jak se vyjadřují, ale na druhé straně by si i zasloužili více pozornosti, dohledu a osvěty. Snadněji by se tak v současné mluvené češtině odbourávaly různé módní výstřelky, mluvní ledabylost a pohodlnost a neopomíjela by se zásada, že čím je člověk řečově zdatnější a čím lepší dojem jeho mluvený projev zanechá, tím bývá v životě i v práci úspěšnější.