Perzekuce v padesátých letech měla obrovský rozsah a týkala se všech obyvatel bez rozdílu – o dvacet třicet let později byly zásahy proti nepřátelům socialismu „výběrovější“, pobyty v kriminálech se zkrátily, přestalo se popravovat a vraždit ve velkém. Ale pořád to byl teror, na který mnohé oběti nikdy nezapomenou. A zatímco hlavní ničemové z padesátých let (funkcionáři KSČ, prokurátoři, vyšetřovatelé StB a soudci) většinou zemřeli, jejich normalizační nástupci chodí po svobodě. Před soudem jich po roce 1989 stanulo pár, odsouzených bylo ještě méně.
Tak vám vezeme tu rakev
„Husákovská“ perzekuce nezačíná Chartou 77. Ponechme stranou čistky a vyhazování desetitisíců lidí z práce – a zmiňme jen soudní procesy s nepohodlnými občany, které se konaly už v roce 1969. Novinář Petr Uhl byl tehdy odsouzen za protirežimní činnost (proces s Hnutím revoluční mládeže) na čtyři roky. Publicistka Petruška Šustrová byla vězněna v letech 1969–1971. Politolog a politik Rudolf Battěk byl zatčen roku 1969 a spolu s historikem Janem Tesařem a Luďkem Pachmanem strávil rok ve vyšetřovací vazbě (obviňován z podvracení republiky).
Roku 1971 zatkli Battěka znovu a odsoudili na tři a půl roku, Tesař byl odsouzen na jaře 1972 a vězení opustil s podlomeným zdravím v říjnu 1976… Nechceme ale provádět výčet procesů a obětí ani ukazovat historii protikomunistické opozice. Chceme ukázat, že se v období normalizace zásadně nezměnila ani brutalita Státní bezpečnosti, ani metody, které používala. Po zveřejnění Charty 77 se její signatáři běžně stávali terčem fyzických útoků a zastrašování. Fyzicky napadeni byli politici František Kriegel, Jiří Hájek i herec Pavel Landovský. Mluvčí Charty 77 Zdena Tominová vyšla ze střetu s estébáky 29. května 1979 s otřesem mozku.
Chartistka Zina Freundová byla 13. října 1981 napadena v bytě, kde jí tajní policisté tloukli hlavou o zeď, bili ji a kopali.
Zastrašování lidí mělo různé podoby: novináře Ivana Medka naložili roku 1978 estébáci do auta, zavázali mu oči a odvezli ho za Prahu. V lese mu dali ránu do žaludku, nechali ho ležet a odjeli. Ve stejné době byl zatčen politolog Bohumil Doležal – o Medkově případu už věděl a policejnímu odvozu se zuřivě bránil, dokonce se pokusil o útěk. Marně: byl chycen, odvezen kamsi k Příbrami, zbit (podle vlastních slov „nijak moc“) a ponechán svému osudu.
Zastrašování mělo i další formy: historikovi Karlu Bartoškovi přivezli zřízenci v březnu 1978 do bytu rakev – Bartošek pak zjistil, že „odvoz mrtvoly“ objednalo oddělení Veřejné bezpečnosti.
Co se výslechů na StB týká, opět existuje řada svědectví. Podle sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a podle knihy Karla Kaplana a Viléma Hejla Zpráva o organizovaném násilí byli „nejhůř postiženi vyšetřovanci, jež neimunizovala publicita doma i v zahraničí“. Na liberecké StB zbili roku 1978 dělníka Jiřího Kasala do bezvědomí a do nemocnice ho dovezli se zlomenými žebry; Karel Soukup byl v Jaroměři vyslýchán a bit čtyři hodiny, vyšetřovatelé používali karate, kopali do něj, šlapali mu po rukou, trhali mu vlasy i vousy. U výslechu byl roku 1980 tlučen kněz Václav Malý, mučeni byli také Vlastimil Třešňák (pálen zapalovačem) a Zbyněk Benýšek (opakované bití a škrcení). Státní bezpečnost tehdy prováděla tzv. akci Asanace, při níž se snažila vyhnat nepohodlné lidi na Západ (víc o tom ve sloupku na této straně píše Petruška Šustrová).
Během celých 70. a 80. let byli lidé zavíráni za výrobu a šíření samizdatových publikací, byly u nich prováděny ponižující domovní prohlídky, byly jim vypalovány domy, byli souzeni za údajné hospodářské delikty a bylo jim vyhrožováno obviněním z různých zločinů (zvlášť v oblibě měla StB „sexuální násilí“ – farář Miloš Rejchrt byl například zatčen na ulici a policisté mu naznačovali, že jeho popis odpovídá vizáži údajného sexuálního násilníka).
Smrt Pavla Wonky
Řekli jsme, že StB za normalizace nevraždila, ale i to je třeba brát s rezervou. Nejznámější případ je nepochybně smrt Pavla Wonky. V dubnu 1982 byl Wonka zatčen, protože opakovaně kritizoval komunistické praktiky a nezákonnosti. Propustili ho z vazby po pěti měsících. V lednu 1984 putoval znovu do vazby a byl odsouzen ke čtrnácti měsícům vězení, trest si odpykal v Plzni-Borech.
V roce 1986 Wonku opět zatkla policie a vznesla obvinění z rozšiřování protistátních tiskovin a útoku na veřejného činitele. Dostal jednadvacet měsíců vězení (plus tři roky ochranného dohledu), načež byl převezen do věznice v Minkovicích u Liberce, kde ho surově zbili. Nedočkal se lékařského ošetření, odmítal pracovat, za což byl opět kázeňsky trestán, a jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval.
V únoru 1988 převezli Pavla Wonku po silném tlaku domácí i mezinárodní veřejnosti do jiného vězení a poté ho propustili na svobodu. Již v dubnu 1988 byl znovu zatčen a uvězněn, protože se nechtěl (a ze zdravotních důvodů ani nemohl) podřídit podmínkám ochranného policejního dohledu. V druhé polovině dubna téhož roku byl Pavel Wonka v kolečkovém křesle dopraven před soud a dostal půl roku vězení. Zemřel o několik dní později – 26. dubna 1988 – za nevyjasněných okolností v cele věznice v Hradci Králové. Za jeho smrt nebyl nikdo potrestán a nikdo ze soudců (u Městského soudu v Praze předseda senátu Jan Rojt, u Nejvyššího soudu ČR předseda senátu Pavel Janda, u okresního soudu v Trutnově JUDr. Marcela Horváthová) se ani neomluvil.
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
|
Cíl: zlikvidovat Chartu 77
Léta 1979–1981 byla pro disidenty snad nejhorší z celé normalizace. Na podzim 1979 byli za rozsáhlých „bezpečnostních“ opatření odsouzeni členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a tlak StB na nepohodlné občany se začal stupňovat. Na plné obrátky se rozjel projekt Asanace, který v roce 1977 odstartoval tajným rozkazem tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Šlo o to, zbavit se aktivních chartistů – donutit je, aby požádali o vystěhování z Československa.
Na podzim 1979 udělal režim špatnou zkušenost: odsouzení nejvýznamnějších členů VONS – Petra Uhla, Václava Havla, Václava Bendy, Jiřího Dienstbiera, Otky Bednářové a Dany Němcové – vyvolalo silné mezinárodní protesty. Připomínaly se tehdy politické procesy z padesátých let a zahraniční politici i pozorovatelé poukazovali (stejně jako chartisté) na mezinárodní závazky o dodržování občanských a politických práv, které Praha podepsala v Závěrečném aktu Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Vlna solidarity byla tak mohutná, že se režim později už dalšího okázalého politického protestu neodvážil. Občané pod dohledem Soud s členy VONS však předznamenal to, co následovalo. „Desítky občanů včetně cizích státních příslušníků byly nezastřeně podrobeny stálému policejnímu sledování, několik zahraničních návštěvníků bylo násilím vyhoštěno ze země jen pro zájem o proces; několik desítek čs. občanů, kteří se zdržovali v okolí městského soudu, bylo bezdůvodně zadrženo až na 48 hodin; po stejnou dobu byla zadržována také manželka souzeného P. Uhla, která byla hned po zahájení procesu protiprávně vykázána a násilím vyvlečena ze soudní síně. Střed Prahy kolem Karlova náměstí budil skličující dojem jakéhosi ohrožení, neboť počet příslušníků SNB snad převyšoval počet kolemjdoucích občanů, večer bylo dokonce vypínáno pouliční osvětlení,“ napsali mluvčí Charty 77 14. 11. 1979 generálnímu prokurátorovi ČSSR. A v podobném duchu, byť ne tak okázale, represivní orgány pokračovaly. Estébáci prováděli neschválené domovní prohlídky – vtrhli do bytu a bez jakékoli protokolace sebrali vystrašenému majiteli strojopisy a „nepovolené“ knížky. Předvádění k výslechům bez písemného předvolání bylo v těch letech velmi časté, a chování vyslýchajících překračovalo všechny meze. Vyšetřovatelé (ve skutečnosti operativní pracovníci StB) vyslýchané uráželi, neomaleně jim vyhrožovali a uchylovali se dokonce k fyzickému násilí přímo v úředních místnostech i jinde. V pracovním plánu na rok 1981 hodlala StB „dokončit likvidaci Charty 77 a VONS“. StB se plánu musela vzdát Soustavné sledování a obtěžování, brutální výhrůžky, zaměřené často na rodinu a děti vyslýchaného, a přímé násilí přiměly řadu lidí k tomu, aby se skutečně ze země vystěhovali. Zároveň však přes to všechno disent svou aktivitu neukončil. I estébáci pochopili, že nemohou-li všechny nepohodlné občany zavřít ani všechny donutit k vystěhování, musejí se plánu na „likvidaci“ vzdát. Tehdejší nezákonnosti nepochybně měly mezinárodní souvislosti: v Polsku sílila Solidarita a v Kremlu i jeho pobočkách vzrůstala obava, aby se „nákaza“ nepřenesla i k sousedům. Navíc dal nový americký prezident Ronald Reagan brzy jednoznačně najevo, že nehodlá pokračovat v politice détente, ale hodlá naplno rozjet závody ve zbrojení. A na ty ekonomika sovětského bloku nemohla stačit. |
„Husákovská“ perzekuce nezačíná Chartou 77. Ponechme stranou čistky a vyhazování desetitisíců lidí z práce – a zmiňme jen soudní procesy s nepohodlnými občany, které se konaly už v roce 1969. Novinář Petr Uhl byl tehdy odsouzen za protirežimní činnost (proces s Hnutím revoluční mládeže) na čtyři roky. Publicistka Petruška Šustrová byla vězněna v letech 1969–1971. Politolog a politik Rudolf Battěk byl zatčen roku 1969 a spolu s historikem Janem Tesařem a Luďkem Pachmanem strávil rok ve vyšetřovací vazbě (obviňován z podvracení republiky).
Roku 1971 zatkli Battěka znovu a odsoudili na tři a půl roku, Tesař byl odsouzen na jaře 1972 a vězení opustil s podlomeným zdravím v říjnu 1976… Nechceme ale provádět výčet procesů a obětí ani ukazovat historii protikomunistické opozice. Chceme ukázat, že se v období normalizace zásadně nezměnila ani brutalita Státní bezpečnosti, ani metody, které používala. Po zveřejnění Charty 77 se její signatáři běžně stávali terčem fyzických útoků a zastrašování. Fyzicky napadeni byli politici František Kriegel, Jiří Hájek i herec Pavel Landovský. Mluvčí Charty 77 Zdena Tominová vyšla ze střetu s estébáky 29. května 1979 s otřesem mozku.
Chartistka Zina Freundová byla 13. října 1981 napadena v bytě, kde jí tajní policisté tloukli hlavou o zeď, bili ji a kopali.
Zastrašování lidí mělo různé podoby: novináře Ivana Medka naložili roku 1978 estébáci do auta, zavázali mu oči a odvezli ho za Prahu. V lese mu dali ránu do žaludku, nechali ho ležet a odjeli. Ve stejné době byl zatčen politolog Bohumil Doležal – o Medkově případu už věděl a policejnímu odvozu se zuřivě bránil, dokonce se pokusil o útěk. Marně: byl chycen, odvezen kamsi k Příbrami, zbit (podle vlastních slov „nijak moc“) a ponechán svému osudu.
Zastrašování mělo i další formy: historikovi Karlu Bartoškovi přivezli zřízenci v březnu 1978 do bytu rakev – Bartošek pak zjistil, že „odvoz mrtvoly“ objednalo oddělení Veřejné bezpečnosti.
Co se výslechů na StB týká, opět existuje řada svědectví. Podle sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a podle knihy Karla Kaplana a Viléma Hejla Zpráva o organizovaném násilí byli „nejhůř postiženi vyšetřovanci, jež neimunizovala publicita doma i v zahraničí“. Na liberecké StB zbili roku 1978 dělníka Jiřího Kasala do bezvědomí a do nemocnice ho dovezli se zlomenými žebry; Karel Soukup byl v Jaroměři vyslýchán a bit čtyři hodiny, vyšetřovatelé používali karate, kopali do něj, šlapali mu po rukou, trhali mu vlasy i vousy. U výslechu byl roku 1980 tlučen kněz Václav Malý, mučeni byli také Vlastimil Třešňák (pálen zapalovačem) a Zbyněk Benýšek (opakované bití a škrcení). Státní bezpečnost tehdy prováděla tzv. akci Asanace, při níž se snažila vyhnat nepohodlné lidi na Západ (víc o tom ve sloupku na této straně píše Petruška Šustrová).
Během celých 70. a 80. let byli lidé zavíráni za výrobu a šíření samizdatových publikací, byly u nich prováděny ponižující domovní prohlídky, byly jim vypalovány domy, byli souzeni za údajné hospodářské delikty a bylo jim vyhrožováno obviněním z různých zločinů (zvlášť v oblibě měla StB „sexuální násilí“ – farář Miloš Rejchrt byl například zatčen na ulici a policisté mu naznačovali, že jeho popis odpovídá vizáži údajného sexuálního násilníka).
Smrt Pavla Wonky
Řekli jsme, že StB za normalizace nevraždila, ale i to je třeba brát s rezervou. Nejznámější případ je nepochybně smrt Pavla Wonky. V dubnu 1982 byl Wonka zatčen, protože opakovaně kritizoval komunistické praktiky a nezákonnosti. Propustili ho z vazby po pěti měsících. V lednu 1984 putoval znovu do vazby a byl odsouzen ke čtrnácti měsícům vězení, trest si odpykal v Plzni-Borech.
V roce 1986 Wonku opět zatkla policie a vznesla obvinění z rozšiřování protistátních tiskovin a útoku na veřejného činitele. Dostal jednadvacet měsíců vězení (plus tři roky ochranného dohledu), načež byl převezen do věznice v Minkovicích u Liberce, kde ho surově zbili. Nedočkal se lékařského ošetření, odmítal pracovat, za což byl opět kázeňsky trestán, a jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval.
V únoru 1988 převezli Pavla Wonku po silném tlaku domácí i mezinárodní veřejnosti do jiného vězení a poté ho propustili na svobodu. Již v dubnu 1988 byl znovu zatčen a uvězněn, protože se nechtěl (a ze zdravotních důvodů ani nemohl) podřídit podmínkám ochranného policejního dohledu. V druhé polovině dubna téhož roku byl Pavel Wonka v kolečkovém křesle dopraven před soud a dostal půl roku vězení. Zemřel o několik dní později – 26. dubna 1988 – za nevyjasněných okolností v cele věznice v Hradci Králové. Za jeho smrt nebyl nikdo potrestán a nikdo ze soudců (u Městského soudu v Praze předseda senátu Jan Rojt, u Nejvyššího soudu ČR předseda senátu Pavel Janda, u okresního soudu v Trutnově JUDr. Marcela Horváthová) se ani neomluvil.
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.