Reportéři České televize Michael Fiala a David Havlík si stěžují Radě ČT na cenzuru a klientelismus z vaší strany, protestují proti „likvidaci kritické reportáže o příteli premiéra ve zpravodajství ČT“ (znění stížnosti najdete pod rozhovorem). Můžete celou věc popsat ze svého pohledu?
Osmadvacátého června letošního roku za mnou přišli šéf ekonomické rubriky Přemysl Čech a redaktor téže rubriky Michal Fiala s tím, že mají políčeno na velice zajímavé téma, které souviselo se Severočeskou plynárnou. Michal Fiala jako někdejší severočeský zpravodaj problematiku sledoval dlouhodobě, proto jsem mu řekl ‚dobře, jste evidentně člověk, který se v tom vyzná, dělejte na tom‘. Ale to nebylo celé, Čech s Fialou mi ještě naznačili, že by to mohlo mít určité politické konsekvence. Zajímal jsem se jaké, Michal Fiala mi tedy nakreslil náčrtek, z kterého naprosto jasně vyplývalo, že kauza se týká nejenom ekonomické sféry, ale i premiérova poradce Marka Dalíka, a tím pádem i premiéra Topolánka samotného. Náčrtek mám dodnes schovaný, můžu ho kdykoli předložit, je to z toho víc než evidentní. S vědomím naznačovaných důsledků jsem řekl, ať na tom dělají. Načež se ozval argument, že je to velice pracný materiál. Navrhl jsem proto, že vytvoříme exkluzivní podmínky, na měsíc jsme vyvázali reportéra Fialu z denní práce a dělal jenom na tomto tématu. Takhle exkluzivní podmínky neměl v redakci zpravodajství dosud vůbec nikdo, nicméně Michal Fiala je dostal.
Třináctého srpna byl na světě první díl reportáže o Severočeské plynárně a dalších subjektech, včetně Marka Dalíka. Postupně vzniklo několik verzí, logicky, protože to byl komplikovaný materiál, složitý na vysvětlování. Proto také ‚mateřská loď‘ pro vysílání reportáže byl pořad Reportéři ČT; mezitím také s Fialou začal na tématu pracovat David Havlík z Reportérů. Máme tu takové pravidlo, že cokoli půjde v Reportérech ČT, bývá poutáno na kanále ČT 24 v odpoledním Studiu ČT24. Tam se to odehrálo a krátká verze i v Událostech.Lidé, kteří tvrdí, že jde o cenzuru a posouvání materiálu do nevhodného času, nevědí, o čem mluví. Jednak politici vycházejí nikoli přímo z vysílání, nýbrž z monitorů a jednak: to by se za chvíli mohlo ozvat, že je materiál cenzurován, jestliže běží na konci Událostí, kde je nižší sledovanost než na začátku relace.
První reportáž jste tedy avizovali a posléze odvysílali, aniž by kvůli tomu byl spor mezi vámi a reportéry?
Byl to citlivý materiál, proces přípravy neběžel tak úplně samozřejmě jako u jiných materiálů, ale důležitý je výsledek. Reportáž byla vysílána napříč všemi zmíněnými pořady, navíc včetně Událostí, komentářů. Tohle určitě cenzura není. A cenzura nebyla ani v druhém případě, kdy ČT odvysílala pokračování kauzy, to bylo 24. září. Všimněme si značného, více než měsíčního časového odstupu. U takových spletitých případů to znamená, že musíme v dalším díle připomenout a poměrně obšírně rekapitulovat, čímž příspěvek naroste do stopáží, které nejsou pro zpravodajské pořady akceptovatelné.
Samotný obsah druhé reportáže byl takový, že na základě té první se přihlásila paní, které podnikatel Veverka dluží peníze v řádech milionů, a ta paní se na základě toho dostala do druhotné platební neschopnosti a nebyla schopná splácet jiné dluhy. Vinou podnikatele Veverky se ocitla obrazně řečeno na mizině. To je publicistické téma, nikoli zpravodajské, a tak to vyhodnotil nejdřív vedoucí vydání Událostí Jakub Szántó, teprve na jeho výzvu, abych se na to podíval, protože z jeho pohledu to nezapadalo do zpravodajského formátu Událostí, i já. Dal jsem mu zapravdu. Připomínám, že to jsme posuzovali zkrácenou verzi druhé reportáže, připravenou pro Události jako upoutávka na plnou verzi v Reportérech.
V e-mailu, jehož část byla následně zveřejněn ve stížnosti Radě ČT a stala se tak i předmětem důkazním, jsem napsal redaktoru Fialovi, abychom to udělali jinak, použili reportáž, ale ukázali pana Veverku a jeho věřitelku, ale zasadili to do obecného rámce jako ilustrační příklad, třeba pro téma vyrovnávání se s druhotnou platební neschopností, která má kořeny v polovině devadesátých let. Víme, že tehdy to byl problém v řádech stovek miliard korun. Tady stála reportáž, kde se mluvilo o částce v řádu milionů. Na tento podnět, který jsem Fialovi poslal, jsem nedostal žádnou odpověď, a tak jsem to pustil z hlavy. Bylo to navíc v pondělí krátce před vysíláním Událostí (ty jdou od 19.00, Reportéři pak na témže programu ČT1 od půl desáté – pozn. red.), nebyl ani moc čas.
Pokud si dobře vzpomínám, kolem páté odpolední tedy padlo rozhodnutí, že na druhou reportáž, která byla bez diskuse či problémů zařazena do vysílání v samotných Reportérech ČT, zařadíme předtím do Událostí jen čtenou upoutávku, a nebudeme na ní poutat její zkrácenou verzí. Poutali jsme to standardním způsobem i ve Studiu ČT24, takže co psala Mladá fronta Dnes ve čtvrtek 15. listopadu, že to nesmělo běžet na ČT24, je nesmysl. Byl o tom nejen šot, ale dokonce debata, které se účastnil Michael Fiala a komentátor Hospodářských novin Jan Macháček – bylo to 24. září od 14.50.
Už na první díl byly negativní ohlasy z ODS, přesněji z vlády, respektive z úřadu premiéra Topolánka. U druhé se vnější svět znova snažil intervenovat. U koho? U mě. Protože ten den jsem zastupoval ředitele zpravodajství (Zdeněk Šámal – pozn. red.) a měl jsem tedy pravomoci příspěvek stáhnout z vysílání úplně, i z Reportérů ČT.
Jak ta intervence vypadala?
Během pozdního odpoledne a večera jsem skutečně odolával tvrdému tlaku, aby se reportáž nevysílala. Byl to tlak ve smyslu, že pokud bude odvysílaná, já už nebudu šéfredaktor.
Odkud tento tlak přišel: z Rady ČT, od politiků, od nejvyššího vedení ČT?
Z politických kruhů. Nešlo o přímou hrozbu, ale o formulované upozornění, ale v zásadě v onom kontextu bylo zřejmě, o co jde.
Jakou formu to mělo?
Telefonicky mně bylo řečeno ‚Jestli se to v Reportérech odvysílá, je to konec. Rozumíte mi, co to je konec? To znamená váš konec‘.
Můžete konkretizovat, kdo za tím byl?
Nechci to dělat. Myslím, že vyvíjet takový tlak je přirozené, ten, kdo to dělá, ví, proč to dělá. Stejně tak já vím, proč tomu odolávám. Teď mluvím o tlaku jen proto, že to dokresluje okolnosti případu.
Zmíněný telefonát se dá chápat různě: pokud by byl od politika, pak jako výhružka, pokud třeba od radního České televize, také jako nešťastně formulované upozornění, abyste zvážil možné důsledky. Vy jste to pochopil jako výhružku, či upozornění?
Já jsem to pochopil jako výhružku. Ale opravdu si myslím, že jako šéfové zpravodajství jsme tu od toho, abychom podobné věci eliminovali. A jestliže se to podaří, není to věc, která by se měla řešit veřejně. Medializovat by se takové věci měly ve chvíli, kdyby mi můj přímý nadřízený, což byl v daný okamžik generální ředitel, nařídil, abych příspěvek stáhnul z vysílání. Pak je to záležitost mé osobní integrity, a jestliže bych neměl dovolání ani u svého nadřízeného a on sám by mě nabádal, abych se choval neeticky, musela by to řešit veřejnost. Ale do té chvíle ne. Někdo říká, že medializovat se má každý tlak. Já mám prostě práh bolestivosti jinde. Do této chvíle neselhaly standardní vnitropodnikové postupy, tak nebylo proč sahat k mimořádným opatřením.
Generální ředitel se v rozhodování o této reportáži angažoval?
Vůbec. Na to téma nemá cenu spekulovat. Zkrátka: druhá reportáž se 24. září odvysílala v Reportérech ČT, předtím na ní šla čtená upoutávka v Událostech a upoutávka formou debaty ve Studiu ČT24. Reportéři Fiala a Havlík mě přitom ve stížnosti Radě ČT atakují, že jsem nechtěl pustit reportáž, kde se mluvilo o vztazích pánů Dalíka a Veverky. To je nesmysl, o jejich vztazích se mluvilo už v první reportáži.
Druhá reportáž ovšem nebyla jen o druhotné platební neschopnosti s kořeny v devadesátých letech, ale také právě to, že pan Veverka je blízký panu Dalíkovi a premiérovi.
Ale vždyť říkám: to, že jim byl blízký, dokazovala už první reportáž. To nebyla nová skutečnost.
Ale nová skutečnost byla, že člověk blízký premiérovu poradci zřejmě dostal někoho svou činností do druhotné platební neschopnosti. Nebylo tohle silnější téma, než kdyby druhotnou platební neschopnost způsobil svým podnikáním někdo jiný, kdo vazby na premiérova poradce nemá?
Samozřejmě víme, že Marek Dalík je blízký premiéru Topolánkovi, ale v době vysílání žádnou funkci v exekutivě nezastával. Jak se na něj tedy máme dívat? Tvrdím, že blízkost pánů Dalíka a Veverky jsme dokázali v první reportáži, tvrdím, že adekvátní plocha sdělení, že jsme našli materiály o tom, že se Veverka se choval nefér vůči své věřitelce, byl publicistický pořad Reportéři ČT a publicistická část programu ČT 24. Lidí, kteří jiným lidí dluží miliony, je spousta, nevím přesně kolik, ale rozhodně to není ojedinělý případ. A lidí, kteří se kvůli tomu dostávají do druhotné platební neschopnosti, je taky spousta.
Ale celý případ se stížností reportérů na mě je absurdní: jestliže jsem to povolil vysílat v Reportérech, tak jsem to přece nezadupal pod zem! V okamžiku, kdy to Česká televize odvysílá, ať už kdekoliv, tak to prostě odvysílá. A ta informace už je venku. Je naivní se domnívat, že pokud to nebylo v Událostech, jako by to nebylo. Dneska, kdy se všechny pořady monitorují?
Jinými slovy, tvrdíte, že s odvysíláním reportáže samotné problém nebyl, a že Michal Fiala a David Havlík si stěžují jen na to, že se jí nedostalo takové upoutávky v Událostech, jakou chtěli, ale kterou jste z novinářských důvodů zamítli. Proč jste se nedomluvili a skončila to jejich stížností Radě ČT, kterou navíc rozeslali do jiných redakcí? Proč vznikl rozkol?
Když budu parafrázovat známý výrok, dojdu k tomu, že svoboda redaktora končí tam, kde začíná svoboda vedoucího vydání a šéfredaktora.
Ve stížnosti navíc není vedoucí vydání vůbec zmíněn, protože o jeho rozhodnutí patrně neměli ani ponětí, ale vedoucí vydání, který měl ten den službu, Jakub Szántó, může potvrdit, že to byl on sám, kdo měl o zařazení reportáže do Událostí pochyby. Jenže přesné zjišťování okolností zřejmě autorům stížnosti nestálo za to. Možná proto, že by se jim zhroutila cenzorská konstrukce. Je tu řeč o standardním editoriálním postupu – jenomže to není mediálně sexy. Cenzura v ČT už mediálně sexy je.
Také je mi podezřelá shoda, že stížnost nebyla podaná bezprostředně po tom, co byla odvysílaná reportáž, ale víc než měsíc na to, přesně v den, kdy vešlo ve známost rozhodnutí ředitele zpravodajství Šámala odejít z České televize. Mám pocit, že šlo o pokus destabilizovat poměry v redakci zpravodajství a poškodit mou pověst. Jenže to, co na první pohled vypadá jako statečnost je přitom hodně zbabělé: manipulovat veřejným míněním za zády svého šéfa, to určitě není fér.
Čím to máte podložené? Čím myslíte, že by to bylo motivované?
Myslím, že reportéři mají dlouhodobě pocit, že nemají v tomto podniku zastání. A to u nich vede k určitým mentálním zkratkám. Jim se to mohlo zdát, že to tak je, že cesta mohla být přímější. Ale když se něco zdá, že nějak je, neznamená to, že to tak být musí. A stejně v tomto případě: jim to zapadalo do skládačky, do konstrukce, že tady probíhá cenzura, tudíž už veškeré své jednání a fakta podřídili tomuto příběhu. A rozhodli se udělat v den, kdy měli pocit, že se ve zpravodajství ČT láme chleba. To je otázka na ně, proč to udělali.
Oni si prostě připadají, že jsou permanentně pod palbou. Já v redakci publicistiky nejsem, neumím to posoudit, vím, že jejich krytí bylo někdy slabší, než mohlo být, a chápu, že se někdo z nich mohl domnívat, že to je až záměrné uvolňování pole pro útočníky. Ale jestli je tímhle někdo vinný, není to Petrov.
Kdo tedy?
Nevím, jsem mimo tuhle hru. Ocitl jsem se v ní čirou náhodou jen tím, že jsem pro toto natáčení uvolnil svého redaktora, který tak chvíli pracoval pro publicisty.
Není současná kauza se stížností reportérů jeden z konkrétních důsledků ne příliš fungují komunikace uvnitř redakce zpravodajství ČT, jak o ní teď opakovaně veřejně mluvil nový ředitel zpravodajství Milan Fridrich?
Jestliže má někdo problém, má o něm mluvit, já jsem problém neměl. Redakce zpravodajství, jejíž jsem šéfredaktor, vyrábí zpravodajství, s nikým extra spolupracovat nemusí, má své reportéry, ty plní zprávy. Jestli měli někteří z redakce publicistiky pocit, že s námi problém má, měli mi o tom říct, přece to nemůžu tušit.
Ve stížnosti reportérů radním se mimo jiné píše, že advokátní kancelář Březina Mařík a partneři, zastupující Jaroslava Veverku, se snažila dosáhnout stažení reportáže, neboť použití skryté kamery v ní, jak tvrdí advokáti, „překračuje rozsah zpravodajské licence“. Bylo použití skryté kamery v tomto případě adekvátní?
To je problém, který řešil šéfredaktor publicistiky Jiří Vondráček, neboť Reportéři ČT spadají pod redakci aktuální publicistiky. Já k tomu mohu říct jen to, že první reportáž shledal Etický panel České televize bezzávadnou, druhou nechť také posoudí.
Jaká má celá kauza důsledky pro fungování zpravodajského týmu?
Skončila tím, že se od celé akce distancovalo vedení redakce publicistiky, na schůzce s redakcí zpravodajství. Dohodli jsme se na tom, že budeme spolupracovat na základě jejich nabídkových listů, co budeme do Událostí dávat a co ne. Pravidelně týden co týden. A že když bude mít někdo pocit, že vznikl problém, že si to řekneme. Konsekvence to má i v tom, že jsme se rozhodli o vnitřní komunikaci ve zpravodajství více pečovat, byť jak říkám, do té doby jsem to jako problém nevnímal, nikdo o tom nemluvil.
Pokud jde o Michala Fialu a Davida Havlíka, zůstávají na svých místech, protože na to stěžovat si mají právo. A já jsem jen veřejně vyslovil ztrátu důvěry Jakubovi Knězů, který bez mého souhlasu zveřejnil část naší korespondence. A to je asi všechno, protože celá věc je spíš v morální než ve služební rovině. Samozřejmě se rozhoduju, jestli se proti tomu budu bránit občansko-právní cestou, vystoupím proti pomluvě, ale protože vím, jak takové spory dlouho trvají, nevím, zda by to nebylo spíš kontraproduktivní. Až to nějaký soud za dva roky rozhodne, bude se muset tenhle případ přetřásat, a já už toho mám plné zuby.
Mou profesionální pověst to nepochybně poškodilo, ale za to můžou rovným dílem ti dva pánové, které nenapadlo se mě zeptat, ale i média, která stížnost převzala od těch dvou pánů a nezeptala se mě stejně tak. Paradoxně tu někdo vyslovuje pochybnosti o etice mých postupů, a přitom se sám chová neeticky. A druhý paradox tkví v tom, že jestliže se těmto věcem dostane jednostranné publicity, potom se stává šéfredaktor rukojmím. To aby se příště bál vyslovit své pochybnosti o jakémkoli příspěvku. De facto ho to oklešťuje ve vykonávání pravomocí, přitom je to šéfredaktor, kdo nese odpovědnost za to, co se vysílá. Nikoli redaktoři. A tomu je třeba říct stop.
Svobodu projevu mají nejenom redaktoři, ale svobodu rozhodování má také šéfredaktor. Samozřejmě s rizikem, že se rozhodne špatně. To je pak záležitost ne pro redaktorskou samosprávu, ale pro nadřízené šéfredaktora. A pokud já vím, nadřízení se za mě v tomto případě postavili. Třebaže se tomu nedostalo odpovídající publicity.
Text stížnosti redaktorů Michaela Fialy a Davida Havlíka Radě ČT: Protestujeme proti cenzuře a klientelismu v České televizi
Šéfredaktor zpravodajství ČT Michal Petrov: „Je kolem toho hodně dusno (ale aby bylo jasno - to zamítnutí jsem poslal už před ním).“ Protestujeme proti likvidaci kritické reportáže o příteli premiéra Mirka Topolánka ve zpravodajství ČT.
O co šlo: Přítelem a exporadcem ministerského předsedy je podnikatel Jaroslav Veverka. Ten k Mirku Topolánkovi přivedl i jeho nejbližšího spolupracovníka Marka Dalíka. Pan Veverka má firmu, která radí polostátnímu ČEZu a předsedá hokejovému klubu v Chomutově. V reportáži ČT Tajemný byznys Marka Dalíka ze 13. srpna v něm jeho věřitelka poznala svého letitého nedobytného dlužníka a ozvala se reportérům. Ti pak zjistili, že kromě tohoto víc než třináctimilionového závazku (který potvrdil i soud) dlužila Veverkova firma přes šedesát milionů korun Komerční bance, tři čtvrtě milionu VZP a půl milionu státu na daních. Těchto závazků se pan Veverka se společníky pokusili zbavit převodem zadlužené firmy na jedenadvacetiletého Ukrajince, kterého dodnes hledá policie. Následuje popis událostí, které předcházely rozhodnutí šéfredaktora zpravodajství ČT Michala Petrova nezařadit verzi reportáže s těmito exkluzivními informacemi do žádné zpravodajské relace.
(1) středa 19. září: 5 dní před (ne)vysíláním
Advokátní kancelář Březina Mařík & Partneři, zastupující Jaroslava Veverku, posílá pět dní před vysíláním šéfredaktorovi publicistiky ČT Jiřímu Vondráčkovi dopis, kterým se snaží dosáhnout, aby se reportáž na obrazovkách neobjevila: „Namítám, že zveřejnění pořízených záznamů či jejich částí pro účely televizního zpravodajství - ve světle zmíněné reportáže (pozn.: Tajemný byznys Marka Dalíka) a jejího případného pokračování - je v zásadním rozporu s oprávněnými zájmy mého klienta a překračuje rozsah zpravodajské licence...“
Advokáti útočili na to, že reportéři ČT natočili jejich klienta bez jeho předběžného souhlasu skrytou a normální kamerou. Reportéři ale jinou možnost neměli: získat vyjádření Jaroslava Veverky bylo ve veřejném zájmu (část dluhů museli za jeho firmu zaplatit všichni daňoví poplatníci) a pan Veverka všechny žádosti ČT o reakci odmítl.
(2) pátek 21. září 2007: 3 dny před (ne)vysíláním
Ve 13:10 sděluje šéfredaktor zpravodajství Michal Petrov e-mailem reportérovi Michaelu Fialovi, že ve zpravodajství ČT (zprávy na ČT24, relace Události a Události, komentáře) se reportáž vysílat nebude. O žádném nátlaku se nezmiňuje - své rozhodnutí poté, co si přečetl text reportáže, zdůvodňuje:
- „Je to jeden z mnoha případů, ke kterým v té době u nás docházelo, nebýt vazby Veverka - Dalík - Topolánek, byl by to spíš případ pro Černé ovce.“ (Pozn.: Vazba Veverka - Dalík - Topolánek tam ale právě je, takže předcházející věta údajnou „nevysílatelnost“ nevysvětluje.)
- „Pro zpravodajskou relaci bych to viděl spíš jako doplněk k souhrnné zprávě o nedobytných pohledávkách u nás, o platební morálce - spíš jako ilustrace k informaci o novém produktu, třeba o burze pohledávek on-line atd.“ (Pozn.: Bez komentáře. Kdo ho potřebuje, ať si znovu přečte druhý odstavec.)
(3) pondělí 24. září 2007: (ne)vysílání
Reportáž se neobjevuje ve zpravodajství na ČT24, v Událostech ani v Událostech, komentářích, jen v relaci Reportéři ČT ve 21:30. Jako když se z exkluzivní informace v novinách, která by měla být jako významné téma na první straně, uměle udělá „zajímavost na straně 16“.
V 17:34 šéfredaktor Michal Petrov píše v e-mailu vedoucímu relace Události, komentáře Jakubovi Knězů, který chtěl téma zařadit do svého vysílání, ale ani on nesměl: „Je kolem toho hodně dusno (ale aby bylo jasno, to zamítnutí jsem poslal už před ním).“ Protože dopis advokáta z 19. září byl adresován šéfredaktoru publicistiky Jiřímu Vondráčkovi, je na šéfredaktorovi zpravodajství Michalu Petrovovi, aby vysvětlil, co znamenalo „jeho dusno“. Kdo na něj vyvíjel nátlak? Lidé zastupující Jaroslava Veverku? Politici či jiné osoby z okolí premiéra? Členové Rady ČT? Někdo jiný? Vyhrožovali mu, že když nevyhoví, ohrozí to jeho pozici? Nabízeli mu výhody, když vyhoví? Autorům reportáže nic takového nesdělil - neboli jim ve svém „zdůvodnění“, proč se nebude vysílat, lhal.
Protestujeme proti cenzuře a klientelismu šéfredaktora zpravodajství Michala Petrova, který s největší pravděpodobností na objednávku zabránil vysílání závažné reportáže v relacích klíčových pro veřejnou odezvu. Případ je o to naléhavější, že není ojedinělý - připomíná to až systém. Právě teď se ozýváme proto, že dosud nikdy pan Petrov nezanechal tak zřetelnou stopu (výčet dalších případů je na samostatnou rozpravu, na kterou jsme připraveni). Ani okolnost, že se reportáž „nakonec přece jen nějak vysílala“, není polehčující. Vyřadit ji ze zpravodajství byla cenzura, která „nežádoucí“ dopad informace omezila „dostatečně“. A vyhodit ji i z publicistiky v tu chvíli pan Petrov sice mohl, protože právě zastupoval ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala, ale do důsledku to nedotáhl - šéfredaktor publicistiky Jiří Vondráček a dramaturg Reportérů ČT Marek Wollner tlaku cenzury a klientelismu dosud odolávají. Silový zákaz by tak mohl vyústit třeba do vysílání černé obrazovky, což by se před koncesionáři opravdu utajit nedalo.
Veřejnoprávní televize, která vybere poplatky od milionů koncesionářů a za jejich zády pak zřejmě pod tlakem některých „klientů“ cenzuruje vysílání, je stejná nehoráznost jako zkorumpovaná protikorupční organizace. Platí všichni, ale své dostávají jen vybraní „klienti“ - přesně ti, které veřejnoprávní televize podle zákona v žádném případě nesmí mít.
