U sloves podle vzoru sázet (např. házet, stavět atd.) jsou dvojí možné tvary v 3. os. mn. č. (oni) sázejí i (oni) sází. Specifickým typem jsou slovesa typu bydlet/bydlit, muset/musit, myslet/myslit, šílet/šílit apod., která je možné časovat jak podle vzoru sázet, tak podle vzoru prosit. V tvarech prézentních však u nich převažují podoby podle prosit (v 3. os. mn. č. tvary na -í: myslí, bydlí spíše než myslejí, bydlejí), v tvarech infinitivních naopak podoby podle sázet (v minulém čase tvary na -el: myslel, bydlel spíše než myslil, bydlil). Problematičtější je situace u minulého času od sloves 2. prézentní třídy (typy minout, tisknout, tnout). U sloves typu minout jsou tvary minulého času jasné (minul, uhynul atd.), u sloves druhých dvou typů je to o poznání složitější. K typu tnout řadíme například slovesa jmout a pnout (a jejich odvozeniny). V případě prvních dvou jsou možné v minulém čase varianty jmul i jal (zajmul i zajal apod.) a pnul i pjal (napnul i napjal apod.). Specifické je sloveso začít, které má spisovnou pouze variantu začal. Začnul je dosud chápáno jako nespisovné. K typu tisknout patří dlouhá řada sloves, v minulém čase jsou základní a vždy spisovné tvary bez kmenotvorné přípony -nu- (bledl, zamkl atd.), některá slovesa však mají vedle těchto základních tvarů kodifikovány i tvary s příponou -nu- (stárl i stárnul, blikl i bliknul, dupl i dupnul atd.). Neexistuje žádné pravidlo, jak poznat, zda jsou u určitého slovesa tvary s -nu- kodifikovány - pokud si nevíte rady, nahlédněte do Pravidel českého pravopisu.
ZÁLUDNOSTI
V podmiňovacím způsobu užíváme specifické tvary slovesa být, které jsou dány historickým vývojem češtiny (jedná se o pozůstatky již ve staré češtině zaniklého slovesného času, tzv. aoristu). Ve spisovné češtině jsou náležité tyto tvary: 1. os. j. č. bych, 2. os. j. č. bys, 3. os. j. č. by, 1. os. mn. č. bychom, 2. os. mn. č. byste, 3. os. mn. č. by. Potíže mají mluvčí češtiny obvykle se třemi tvary -v 1. os. j. č. se můžeme setkat s podobami bysem a by jsem; v 1. os. mn. č. se objevují varianty bysme, by jsme a v 2. os. mn. č. se nezřídka vyskytuje podoba by jste. Všechny tyto varianty jsou však dosud považovány za nespisovné. Ve spisovném projevu je tak náležité užívat pouze podoby bys, bychom a byste. Problematičtější jsou případy, kdy je podmiňovací způsob spojen se spojovacím výrazem - kdyby a aby. Běžně se totiž setkáme se spojeními jako aby vy jste, kdyby my jsme apod. (místo základních abyste vy, kdybychom my atd.). Taková spojení nelze odsuzovat zcela, jsou totiž ospravedlnitelná funkčně, aktuálním členěním věty: zdůrazňují roli zájmenného podmětu věty tím, že jej staví na začátek (vedlejší) věty.
JAZYK V PRAXI: EMOTIKONY
Při psaní krátkých textových zpráv, esemesek, pisatelé často využívají tzv. emotikony (anglicky emoticons, z výrazů emotion, česky emoce, a icon, česky obrázek), nazývané též smajlíky, smajlíci, ksichtíky (xichtíky). Jsou to vlastně obličejíky na stranu položené, obrázky vytvořené pomocí znaků na klávesnici mobilního telefonu. Historie emotikonů začala 19. září 1982. V tento den odeslal Scott Fahlman, počítačový odborník firmy Microsoft, svým přátelům zprávu tohoto znění: Navrhuji následující označení pro označení vtipu: :-). Čte se z boku. Od té doby se emotikony v esemeskách či internetových diskusích velmi rozšířily a pronikají i do dalších psaných textů. Mohou se objevit v soukromém dopise i v článku v časopise, mohou být součástí reklamního sloganu apod. Na síti najdeme dlouhé seznamy emotikonů, které se od sebe odlišují jednak frekvencí užití, jednak tím, co vyjadřují. Bývají začleněny na konci sdělení, které tak díky nim získává určité emotivní vyznění, zhodnocení, jindy se snaží plnit funkci identifikační, funkci jakéhosi podpisu pisatele krátké textové zprávy. Někdy se emotikony samy o sobě stávají sdělením, mohou být odpovědí, reakcí na něčí esemesku. Než je začneme do svých esemesek začleňovat, je potřeba si ověřit, zda jim příjemce bez problémů porozumí, nebo zda je potřeba si jejich užití předem vysvětlit. Jednoznačně nejčastějším emotikonem je :-) s významem mám dobrou náladu, usmívám se, vtipkuji, myslím to ironicky. Na pomyslném druhém místě je pak emotikon :-( s významem mám špatnou náladu, jsem zklamán, to se mi nelíbí. Vidíme, že rozptyl významů obou nejčastěji užívaných emotikonů je poměrně široký, oba dokážou vyjádřit hned několik pisatelových pocitů či různých zhodnocení právě napsaného a je na příjemci zprávy, aby emotikony správně interpretoval. Hojně užívaným emotikonem je dále ;-), tedy obličejík s jedním okem jakoby přivřeným, kterým pisatel signalizuje úšklebek, spiklenecký úsměv, mrknutí nebo hodnotí sdělení jako sarkastické; možností interpretace je tedy opět více. K méně používaným emotikonům, které se rovněž pokoušejí vyjádřit náladu pisatele, patří ještě např. :-I s významem je mi to lhostejné, :-/ s významy jsem nerozhodný, jsem skeptický, :-o s významy jsem udiven, zívám, zaspal jsem. Jiné emotikony se snaží zachytit pisatelův vzhled. Mezi nimi je jednoznačně nejčastějším emotikon 8-) s významem mám brýle. Někteří tvůrci emotikonů vytvářejí pomocí znaků klávesnice mobilního telefonu i jiné obrázky, tzv. bixies, při jejichž „čtení“ již není třeba dávat hlavu na stranu (anglicky no turning emoticons). Příkladem může být emotikon (_)3 s významem jdeme na pivo, v němž kulaté závorky, podtržítko a číslice 3 znázorňují džbánek piva. Objev S. Fahlmana je tedy skutečně revoluční. V obličejíku sestaveném z dvojtečky, pomlčky a kulaté závorky dal psaným textům možnost na velmi malém prostoru vyjádřit to, čím jsou mluvenému textu gesta, mimika, větná intonace, pohled očí apod.
UŽITEČNÉ TIPY: KOREKTURNÍ ZNAMÉNKA
Ani s příchodem počítačů na svět neztratila korekturní znaménka svůj význam, své až tajemné fluidum. Mnoho textů se dnes již koriguje v elektronické podobě, namátkou jmenujme Lidové noviny. Ale asi každý korektor ví, že „papír je papír“ - na papíře najdete chyby, které jste v počítači neviděli (ale i naopak), nejste vázáni na přítomnost u počítače atd. Na druhé straně „papírové korektury“ neumožňují automaticky vyhledávat slova jako počítač, a navíc naprostá většina tiskovin se dnes vyrábí elektronickou cestou, takže vaše opravy na papíře stejně někdo někdy (v nejhorším případě vy sami) musí zanést do počítače. Korekturní znaménka vypadají na první pohled nepřátelsky a složitě, ale v podstatě na nich nic složitého není. Na rubové straně tohoto kurzu se můžete přesvědčit, že ony podivné hůlčičky, deštníčky, šipky, hokejky, pichláky, šneci a hadi nekoušou a není složité se je naučit používat. Korektury pro sazbu se vyznačují dvěma shodnými znaménky, z nichž jedno překrývá chybné místo v textu a druhé se opakuje spolu s opravou označené části na okraji papíru, pokud možno v úrovni inkriminovaného řádku. Znaménka pro opravu jednotlivých písmen (ale i větších částí textu) se snažíme obměňovat, aby při zanášení korektur nedošlo k záměně.
NEŠVARY A ZLOŘÁDY? DISKUTOVAT NĚCO; KOMUNIKOVAT NĚCO
Vazby diskutovat něco a komunikovat něco bývají často označovány za chybné, protože vzbuzují dojem, že byly v nedávné době přejaty z angličtiny. Ve skutečnosti se však v češtině vyskytují již dlouhou dobu. Vazba diskutovat něco je doložena dokonce již z Příručního slovníku jazyka českého z 30. let 20. století a považujeme ji za zcela spisovnou (i přesto, že je méně frekventovaná než rovněž správná vazba předložková, tj. diskutovat o něčem). Oblast užití vazby komunikovat něco je v Novém akademickém slovníku cizích slov omezena na odbornou sféru. V běžném hovoru je tak vhodnější dávat přednost spíše vazbě předložkové (komunikovat o něčem), i když vazbu komunikovat něco ani zde nelze - vzhledem k tomu, že se často užívá - striktně vyloučit.
Další užitečné informace o správném používání českého jazyka, podrobnosti o kurzu a praktické pomůcky (přehled vyjmenovaných slov, slovníček slov s předponami s a z, cvičné diktáty a další) najdete na internetové stránce www.lidovky.cz/cestina.
ČEŠTINA HRAVÁ
1. Byla jednou jedna jehla
a pak taky bílá nit.
Jehla se však ani nehla,
když s ní ta nit chtěla šít.
Co se s ní nit nahádala,
co s ní chudák zažila,
jehla se s ní nepárala,
vždy se někam zašila.
2. Tak se jednou opět stalo,
že jehla nit namíchla,
když se k šití schylovalo,
tak to prostě zapíchla,
a tak ani nepostřehla,
že jí řekla bílá nit,
že je zlá a tupá jehla
a že hodlá odejít.
3. Jak nit řekla, tak se stalo,
bez hádek se obešla,
nic ji k jehle nevázalo,
rozloučila se a šla.
Byla by mě překvapila,
kdyby byla nezdrhla,
stejně by nic neušila,
i kdyby se přetrhla!
(Standa Kahuda, Blues o jehle a niti)
O autorovi| Autoři: Mgr. Jan Chromý (A,D), Mgr. Lucie Jílková (B), Mgr. Ondřej Tuček (C) Použitá literatura: Hašová, L., Lásky jedné esemesky, Naše řeč 4/2002, s. 207-212; Hašová, L., Jak a o čem se diskutuje v internetovém češtinářském klubu (BTW např. přechodníků je IMHO škoda), Naše řeč 2/2003, s. 57-70; Kuldová, O. - Fleischmannová, E., Jak psát obchodní dopisy a jiné písemnosti: pro střední školy i pro širokou veřejnost, Fortuna, Praha, 2004