V pravoslavné či protestantských církvích jde o běžnou záležitost. Římskokatoličtí kněží ale musí za normálních okolností dodržovat celibát. „U nás je to v podstatě průlom. Řím to povolil konkrétně pro tento případ. Ženatého člověka, který by působil v západním obřadu, v naší zemi nenajdete,“ potvrdil LN Tomáš Roule, sekretář kardinála Miloslava Vlka. Ve světě se takové případy již staly, třeba při konverzích anglikánů k římskokatolické církvi.
Kofroň dělá biskupu Malému sekretáře, ale hlavně už léta pracuje se starými lidmi. O sobě ovšem příliš hovořit nechce. „Sloužím nemocným, příležitostně i umírajícím lidem, velký kostel nepotřebuji,“ říká. Nyní bude moci „své klienty“ vyzpovídat nebo jim udělit pomazání. Kofroňovo vysvěcení nesignalizuje změnu v postojích papeže. Je naopak dědictvím minulosti – konkrétně protináboženského tažení komunistického režimu.
Papež u Kofroně udělal výjimku
Kofroň byl poprvé tajně vysvěcen v srpnu 1988 takzvanou podzemní církví. Té šlo hlavně o přežití církve a nehleděla tolik na formální náležitosti. Docházelo proto i k „nekatolickým“ jevům, jako je vysvěcení ženy na kněze nebo ženatého muže na biskupa.
Po roce 1989 začaly obě větve církve splývat. Ta oficiální ale hleděla na podzemní s pochybnostmi a po tajných kněžích žádala druhé, takzvaně podmíněné (sub conditione) svěcení. Neženatí kněží se pak mohli zařadit do římskokatolické církve, ženatí sloužili v řeckokatolické církvi. U Kofroně učinil papež Benedikt XVI. výjimku a povolil jeho vysvěcení a začlenění přímo do římskokatolické církve západního obřadu.
O odchodu do podzemí uvažovala církev už v 50. letech. Skutečná paralelní struktura ale začala vznikat teprve v následujícím desetiletí. StB podzemní církev pronásledovala a ke svěcení docházelo v přísném utajení. Podzemní církev musela režimu vzdorovat netradičními postupy a třeba svěcení žen mělo ulehčit život vězněným. „Čekalo se, že nositelky svěcení budou každopádně do vězení nakonec poslány,“ říká Kofroň.
