„Zachování odkazu československých válečných hrdinů a péči o veterány považuje paní ministryně Parkanová za jednu ze svých priorit. V tuto chvíli se skutečně zvažuje cesta Parkanové spolu s nimi přímo do Tobruku na podzim tohoto roku,“ vysvětlil Jan Pejšek z tiskového oddělení ministerstva obrany.
Podle informací LN je pro tuto vzpomínkovou akci prozatím vyčleněn v kalendáři ministryně letošní 9. listopad. Ministerstvo teď vyjednává s lybijskou stranou a snaží se přísné vstupní požadavky pro pozvané hrdiny z druhé světové války co nejvíce zjednodušit.
Přeživší veterání jsou rozeseti po celém světě
„Pokud vím, tak je pozváno zhruba padesát veteránů, kteří do dnešních dnů přežili,“ řekl Pavel Vranský, jeden z devíti stovek Čechoslováků, kteří se obrany severoafrického přístavu účastnili. „Zrovna zítra má do Prahy z Anglie přicestovat jeden z nich, můj kamarád Ota, který po válce emigroval,“ dodal.
Ministerstvo obrany vedle dohadování s libyjskou vládou čeká i další problém. Přeživší veteráni od Tobruku jsou rozeseti nejenom v Česku, ale i mimo ně. „To by ale nemělo celou věc nějak vážněji ohrozit,“ řekl Jan Pejšek z tiskového oddělení ministryně Vlasty Parkanové.
Sedmaosmdesátiletý Pavel Vranský je jedním ze tří veteránů od Tobruku, kteří žijí v Praze. „Celá věc se s námi projednává se značným předstihem. Už jsem odevzdal pas, údajně kvůli tomu, aby se všechno stačilo přeložit do arabštiny,“ řekl člen Československé obce legionářské a Československého sdružení bojovníků za svobodu.
Na horké africké půdě a v pouštích Středního východu strávil více než dva roky. Od konce války se ale podle svých slov na místa, která ovlivnila celý jeho život, zatím ještě nepodíval. „Podobná akce mi přijde smysluplnější než nějaké kladení věnců,“ svěřil se Vranský, který se podle svých slov s kamarády z války jednou týdně pravidelně schází.
„Chodíme si sednout do kavárny na dvě čtyři deci červeného vína. Pravda je, že už nás moc nezbývá,“ říká Vranský, který po válce od vojska odešel. Perzekuce vojáků sloužících na Západě, které ztížily život tolika jeho spolubojovníkům, ho minuly. V roce 1947 totiž vstoupil do komunistické strany a postupně pracoval třeba na ministerstvu dopravy. „V roce 1968 jsem si ale řekl, že nechci zažít okupaci podruhé za svůj život, a vystoupil jsem,“ říká Vranský.
Podle informací LN je pro tuto vzpomínkovou akci prozatím vyčleněn v kalendáři ministryně letošní 9. listopad. Ministerstvo teď vyjednává s lybijskou stranou a snaží se přísné vstupní požadavky pro pozvané hrdiny z druhé světové války co nejvíce zjednodušit.
Přeživší veterání jsou rozeseti po celém světě
„Pokud vím, tak je pozváno zhruba padesát veteránů, kteří do dnešních dnů přežili,“ řekl Pavel Vranský, jeden z devíti stovek Čechoslováků, kteří se obrany severoafrického přístavu účastnili. „Zrovna zítra má do Prahy z Anglie přicestovat jeden z nich, můj kamarád Ota, který po válce emigroval,“ dodal.
Ministerstvo obrany vedle dohadování s libyjskou vládou čeká i další problém. Přeživší veteráni od Tobruku jsou rozeseti nejenom v Česku, ale i mimo ně. „To by ale nemělo celou věc nějak vážněji ohrozit,“ řekl Jan Pejšek z tiskového oddělení ministryně Vlasty Parkanové.
Sedmaosmdesátiletý Pavel Vranský je jedním ze tří veteránů od Tobruku, kteří žijí v Praze. „Celá věc se s námi projednává se značným předstihem. Už jsem odevzdal pas, údajně kvůli tomu, aby se všechno stačilo přeložit do arabštiny,“ řekl člen Československé obce legionářské a Československého sdružení bojovníků za svobodu.
Na horké africké půdě a v pouštích Středního východu strávil více než dva roky. Od konce války se ale podle svých slov na místa, která ovlivnila celý jeho život, zatím ještě nepodíval. „Podobná akce mi přijde smysluplnější než nějaké kladení věnců,“ svěřil se Vranský, který se podle svých slov s kamarády z války jednou týdně pravidelně schází.
„Chodíme si sednout do kavárny na dvě čtyři deci červeného vína. Pravda je, že už nás moc nezbývá,“ říká Vranský, který po válce od vojska odešel. Perzekuce vojáků sloužících na Západě, které ztížily život tolika jeho spolubojovníkům, ho minuly. V roce 1947 totiž vstoupil do komunistické strany a postupně pracoval třeba na ministerstvu dopravy. „V roce 1968 jsem si ale řekl, že nechci zažít okupaci podruhé za svůj život, a vystoupil jsem,“ říká Vranský.