„Zvyšuje se počet dětí, o které není v Česku zájem, a které proto není možné umístit do rodin. Právě proto vzrůstá i počet dětí, které jsou adoptované do zahraničí,“ potvrdil náměstek ministra práce a sociálních věcí Marián Hošek (KDU-ČSL).
Proč české děti nenalézají domov v českých rodinách? Většina rodičů má jasný požadavek: chtějí adoptovat pouze bílé a zdravé miminko. V dětských domovech a kojeneckých ústavech tak často zůstávají nechtěné romské děti.
Na rozdíl od Čechů cizinci nemají s osvojením romských dětí problém. Právě tyto děti proto v zahraničí končí nejčastěji. „Pro ministerstvo není zásadním trendem posílat děti do ciziny, raději bychom pro ně našli domov tady, ale to se bohužel nedaří,“ dodal Hošek. Pro nechtěné děti je proto domov v zahraničí jedinou možností, jak žít v normální rodině. Cizinci často nemají problém ani s adopcí handicapovaného dítěte – i to je v Česku spíše výjimkou.
Adopce do zahraničí schvaluje i velké množství odborníků
Někteří však upozorňují, že by pravidla pro osvojení dětí cizinci měla být přísná. „Osobně jsem k zahraničním adopcím trochu skeptičtější,“ míní Zuzana Baudyšová z nadace Naše dítě. „V cizině dítě přijde o jakékoliv možné budoucí vazby na biologickou rodinu. Hlavně na případné sourozence, kterých se nemusí už nikdy dopátrat,“ vysvětluje. I podle ní je ale pro dítě lepší žít v nějaké rodině než v ústavu.
Cizinci, kteří chtějí adoptovat české děti, to však nemají nijak jednoduché. Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž před více než rokem pravidla pro osvojení zpřísnilo, a adopce dokonce na nějakou dobu i zastavilo. Donutil je k tomu případ Erika Ileše z Brna. Tehdy tříletého romského chlapce adoptovali švédští manželé. Chlapec však necelého půl roku po osvojení zemřel: rodiče byli podezřelí ze zanedbání péče a z týrám. Žadatelé jsou nyní pečlivě vybíráni a musí se podrobit psychologickým testům.
Dřívě byly adopce do ciziny mnohem častější
Rozhodující pro to, zda je dítě pro adopci do zahraničí vhodné, je třeba jeho věk nebo i to, jak složitý život už má za sebou, a zda by proto přesun do ciziny zvládlo. Důležité je i to, aby bylo dítě schopno naučit se kvalitně cizí jazyk, aby se s novou rodinou dorozumělo. Tomu by mohlo zabránit například nějaké postižení.
Adopce českých dětí do zahraničí přitom nebyly od roku 2000, kdy Česko podepsalo úmluvu o mezinárodním osvojení, ničím neobvyklým. Naopak. Děti do ciziny putovaly často. Většinou ale nikdo nekontroloval, jak se jim tam daří. Například v roce 2005 jich do ciziny bylo svěřeno nejvíc: třiapadesát.
V dalších letech, právě kvůli tragickému případu tříletého Erika Ileše, bylo do ciziny „posláno“ mnohem méně dětí. Po zpřísnění pravidel se ministerstvo i odborníci shodují, že adopce českého dítěte do zahraničí musí být až krajním řešením. V praxi to nyní funguje tak, že je dítě nejprve „nabízeno“ k adopci v kraji, odkud pochází. Pokud se zde zájemci nenajdou, je přesunuté do celorepublikového rejstříku. Když se po nějaké době nenajde rodina ani v celém Česku, je možné ho zařadit do registru dětí určených pro adopci do zahraničí. Ovšem jen za předpokladu, že je pro toto osvojení vhodné.
