Když se mluví nebo píše o ozbrojeném boji proti představitelům poúnorového komunistického režimu v Československu, vždycky se diskuse týká v první řadě bratrů Ctirada a Josefa Mašínů. A stále znovu se objevuje otázka, jestli bylo legitimní postavit se státnímu aparátu (tedy včetně esenbáků a různých okresních či místních tajemníků) se zbraní v ruce. Jisté je, že Mašínové nebyli šílenci, pouštějící se do věcí, které jiným nepřišly na mysl. Ozbrojené skupiny vznikaly po celé ČSR, byť se zdaleka ne všechny veřejně projevily. Na Sedlčansku působila organizace Černý lev 777, jejíž členové mimo jiné provedli dva úspěšné bombové útoky – a za svůj boj zaplatili životem.
Chtěli jen zastrašovat aparát a různé udavače, dát najevo, že ne každý se nechá zotročit a smíří se s násilím na bližních
Skupinu založili na přelomu let 1948–1949 Jiří Řezáč (ročník 1928) a Jaroslav Sirotek (1923), oba z katolických rolnických rodin. O málo později se k nim přidal i Bohumil Šíma (1928), syn majitelů později znárodněné pily. Začali shromažďovat zbraně a pustili se do drobných sabotáží: na jaře roku 1949 například přerušili elektrické vedení v Nechvalicích, před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo – a také se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu místního partajního funkcionáře. Pak přistoupili k tvrdším akcím.
Historik Tomáš Bursík, který o Černém lvu 777 napsal obsáhlou studii, cituje z policejního dálnopisu, který dorazil na ministerstvo vnitra: „Hlásím, že dne 3. 7. 1949 kolem 1:25 hod. byly neznámým pachatelem vhozeny do okresního sekretariátu (KSČ) v Sedlčanech 2 granáty nebo 2 pumy. Sekretariát byl úplně zdemolován. K úrazu nebo o život nepřišel nikdo.“ Úspěšný útok provedli Řezáč se Sirotkem – a ačkoli po atentátnících Státní bezpečnost usilovně pátrala, nezjistila nic. Černý lev 777 tedy přikročil k dalšímu bombovému útoku: v noci ze 13. na 14. května 1950 na sekretariát KSČ v Milevsku. Výbuch byl velmi silný, zničil část přízemí a smrtelně zranil příslušníka SNB, který sekretariát hlídal. Tomáš Bursík konstatuje, že akce způsobila všeobecný poprask a mezi funkcionáři KSČ v kraji se začal šířit strach.
Po útoku v Milevsku nicméně Černý lev 777 utlumil svou činnost. Jaroslav Sirotek se ještě pokusil vloupat do budovy národního výboru v Obdenicích, kde chtěl ukrást zbraně, spolu se Šímou psal na silnici mezi Petrovicemi a Milevskem protikomunistická hesla, skupina se také snažila navázat kontakt se zahraničím. StB členy Černého lva 777 dopadla poměrně pozdě, kvůli neopatrnosti a žvanivosti jednoho z okrajových spolupracovníků. Řezáč, Šíma i Sirotek byli zatčeni, odsouzeni k trestům smrti a popraveni 10. února 1955. Ve stejném procesu padly i rozsudky nad jejich spolupracovníky, mimo jiné dva doživotní tresty.
Skupina Černý lev 777 zůstává širší veřejnosti prakticky neznámá a jiné to není ani s dalšími odbojovými organizacemi. Největší z nich vznikla na Valašsku: jmenovala se Světlana a postupně se do ní zapojovali rolníci, dělníci, úředníci, lesníci, vojáci, příslušníci SNB. Od samého počátku byli ovšem pod kontrolou tajné policie (což jistě nesnižuje statečnost mnoha lidí, kteří estébáckým provokatérům naletěli a draze za to zaplatili). Na Zlínsku zase vznikla o něco menší skupina Hory Hostýnské, kterou (opět) většinou tvořili prostí lidé.
Z dnešního pohledu se přepadání sekretariátů či funkcionářů KSČ nebo policejních stanic (nemluvě o drobných sabotážích) může jevit jako nepodstatné, zbytečně provokující, přehnaně násilné. V ČSR ale po únoru 1948 mělo svůj význam a své oprávnění. Bratři Mašínové ani členové Černého lva 777 si nepředstavovali, že svrhnou vládu a zlikvidují státně-teroristický systém: chtěli jen zastrašovat aparát a různé udavače, dát najevo, že ne každý se nechá zotročit a smíří se s násilím na bližních, chtěli co nejvíc zkomplikovat praktické kroky KSČ. Mohli doufat, že funkcionáři budou pak méně horliví, řadoví členové SNB méně bdělí a že část obyvatelstva bude svou nespokojenost s poměry dávat výrazněji najevo, bude-li mít pocit, že režim je nestabilní. Znovu je třeba zdůraznit, že kupříkladu bratři Mašínové věřili ve státní převrat a ve válku mezi Východem a Západem. Jejich akce měly být jen přípravou na „velký střet“ mezi demokratickým a totalitním blokem.
„Nepřátelská činnost proti ČSR“
Určit počet protikomunistických odbojových skupin na československém území je dnes velmi obtížné, vycházet lze jen z údajů uváděných aparátem KSČ. V letech 1950–1953 bylo za „nepřátelskou činnost proti ČSR“ odsouzeno 14 809 lidí. Za stejné období bylo podle zprávy Státní bezpečnosti ze září 1967 registrováno 1979 odbojových skupin.
Ministr vnitra Rudolf Barák sdělil 18. února 1954 ÚV KSČ, že za období od 1. října 1953 do 31. ledna 1954 zatkla StB 728 členů 87 odbojových skupin. Z těchto čísel ovšem nevyplývá, nakolik byly skupiny skutečné a nakolik je StB sama vytvořila. A stejně tak je nejasné, čím se jejich členové zabývali: režim považoval za odboj takřka veškeré protestní a diverzní aktivity, ať už šlo o výrobu letáků nebo ozbrojené spiknutí.
Ozbrojený boj proti představitelům poúnorového komunistického režimu v ČSR, to nebyli jen bratři Mašínové. Ozbrojené skupiny vznikaly po celé zemi. Na Sedlčansku působila organizace Černý lev 777, kterou založili Jiří Řezáč (nahoře) a Jaroslav Sirotek (vpravo), později se k nim přidal i Bohumil Šíma. Členové skupiny mimo jiné provedli dva úspěšné bombové útoky – ten druhý na sekretariát KSČ v Milevsku (nahoře). Řezáč, Šíma i Sirotek za svůj boj zaplatili životem – byli odsouzeni k trestům smrti a popraveni 10. února 1955.