„Rozvratníci placení ze Západu“

Vloni se slavilo třicáté výročí Charty 77, nejznámější, nejstarší a při všech výhradách, které k její mnohaleté činnosti člověk může mít, také nejvýznamnější protitotalitní občanské iniciativy v Československu. Charta ovšem bývá poněkud zjednodušeně ztotožňována s celým „disentem“ nebo s „protikomunistickou opozicí“ 70. a 80. let - nezávislých iniciativ se přitom zvláště v druhé polovině osmé dekády zrodily desítky a právě jim věnujeme poslední díl seriálu Příběhy bezpráví 2008. S Chartou byly tyto „ze Západu placené skupiny rozvratníků“ (abychom zase jednou připomněli kojzarovský rudoprávní žargon) více či méně propojené, především skrz své vůdčí osobnosti, což ale neznamená, že nepůsobily samostatně.

Chceme nezávislé iniciativy připomenout jako projev občanské odvahy, vůle ke svobodě a rodící se politické práce - nikoli představit jejich úplný přehled. Některé byly političtější, jiné měly výrazný nádech recese, ale všechny (snad až na komunisty z Obrody) následovaly razantní výzvu odbojové skupiny Za pravdu z roku 1949: Podkopávej ze všech sil dnešní režim!

Demokracie pro všechny
Dne 15. října 1988 vydalo svůj „základní manifest“ Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Nesl název „Demokracie pro všechny“ a konstatoval, že dozrál čas pro politickou práci. Signatáři manifestu (bylo jich 162) se vyslovili pro politický pluralismus a proti ústavně zakotvené vedoucí úloze KSČ, žádali například novou ústavu, obnovu právního řádu, obnovu soukromého podnikání, záchranu devastovaného životního prostředí, odchod sovětských vojsk z Československa atd. HOS představovali chartisté různé názorové orientace, mezi kontaktními adresami najdeme jména Václava Bendy, Alexandra Vondy, Jaroslava Šabaty nebo Rudolfa Battěka.

Mnoho signatářů HOS bylo zatčeno 27. října 1988, před výročím vzniku republiky a očekávanými demonstracemi. HOS vydal několik prohlášení, podílel se na přípravě manifestace, která se konala 10. prosince 1988 na pražském Škroupově náměstí, vydával také samizdatovou revui pro nezávislou politiku Alternativa. Historik Milan Otáhal píše, že v HOS se brzy „začaly vyhraňovat jednotlivé ideově politické proudy: křesťanskodemokratický v čele s Václavem Bendou, občanskodemokratický inspirovaný Danielem Kroupou a Pavlem Bratinkou a umírněně socialistický vedený Rudolfem Battěkem... Hnutí za občanskou svobodu bylo důkazem, že i v disentu vznikala tendence k vytváření politických stran, které jsou základem demokratického systému.“

První politická strana
Ještě dříve než HOS (18. září 1987) veřejně vystoupila tzv. realistická skupina sdružená kolem Emanuela Mandlera, Bohumila Doležala, Karla Štindla a Martina Litomiského, Demokratická iniciativa. Měla vysloveně politické cíle a chtěla napomáhat v přechodu od komunistické diktatury k otevřené demokratické společnosti. Její hlavní představitelé se brzy dostali do ideového a praktického rozporu s částí Charty 77. Emanuel Mandler na to později vzpomínal: „Od podzimních měsíců roku 1988 jsme spolupracovali s dalším politicky orientovaným hnutím, HOS. Tato spolupráce byla posléze natolik úzká, že jsme se v květnu 1989... rozhodli zorganizovat vytvoření koordinačního výboru československé politické opozice. Takového orgánu bylo zapotřebí už dávno. Jenomže v tomto bodě spolupráce vázla a - uvázla. Nešlo o nás ani o HOS, hlavně... o Chartu 77. Ta měla potíž se svou morální, formálně od politiky odvrácenou orientací a nadto by musela svá rozhodnutí domlouvat se zástupci dalších iniciativ, což si v žádném případě nepřála (ohrozila by tím své dominantní postavení v opozici).“

Demokratická iniciativa pak přidala před svůj název slovo Československá a jako vůbec první názorové společenství se prohlásila za politickou stranu. Žádost o registraci podali její představitelé komunistickému ministerstvu vnitra několik dní před 17. listopadem 1989, který je pravděpodobně zachránil před kriminálem.

Návrat krále
„Království není vláda menšiny na úkor většiny či vláda většiny na úkor menšiny, království není vláda několika tisíc hrabivců, samozvanců, darmožroutů a parazitů země a národa. Království je posvátné.“ - stojí v manifestu další z iniciativ, v manifestu Českých dětí z května roku 1988. Podepsalo ho osmadvacet signatářů, mezi jinými Ivan Martin Jirous, Petr Placák (mluvčí), Andrej Stankovič a Jáchym Topol. České děti v socialistickém Československu vyhlásily, že české království trvá a příchod nového krále je nejvyšším cílem. Manifest, který komunistickým aparátníkům a estébákům podle všeho pořádně zamotal hlavu, mj. dále konstatoval: „Královská vláda budiž taková, jakou si zvolí lid. Jestliže si zvolí komunistickou, bude komunistická. My jsme však přesvědčeni, že vláda nemusí mít, ba nemá mít žádný politický program. Je buď dobrá, nebo špatná... Navrhujeme přechod politických stran do oblastí kulturně zábavných či mezi charitativní sdružení apod.“

„Monarchisticko-anarchistické“ České děti vyzvaly vlastním letákem mj. k demonstraci 21. srpna 1988, podílely se také na organizaci manifestace v den 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. V lednu 1989 se Petr Placák pokusil uctít památku Jana Palacha a položit květiny k pomníku sv. Václava, za což byl později odsouzen k podmíněnému trestu.

Vedle zmíněných iniciativ tu byly, jak už konstatováno, desítky dalších: Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení, Společnost za veselejší současnost, Kruh přátel československo-polské solidarity, ekologická sdružení. Pád komunistického režimu sice přímo nepřivodily, ale výrazně k němu přispěly, aktivizovaly společnost a soustavně znepokojovaly establishment. V České republice se občas objevuje názor, že komunismus zbořili studenti při demonstraci k výročí 17. listopadu a při následných stávkách: jenomže 17. listopad roku 1989 byl jenom vyvrcholením demonstrací a manifestací z předchozích let a měsíců. A navíc: kdyby nebylo nezávislých iniciativ, neměly by se listopadové protesty o co opřít.