„Snažím se mluvit jasně. Pacientovi všechno vysvětlím, strávím s ním hodinu. Za chvíli stejně klepe na dveře nebo volá a ptá se znovu na věci, o kterých jsme spolu už mluvili,“ říká Rostislav Vyzula, přednosta kliniky komplexní onkologické péče brněnského Masarykova onkologického ústavu. „Rád bych se mu věnoval, ale už na to nemám čas. Ambulance jsou přetížené.“ Kudy z toho ven? Masarykův ústav zvolil jedinečné řešení. Vytvořil zvláštní oddělení, které se dotazům pacientů věnuje. Mohou přijít osobně, volat nebo konzultovat své problémy po internetu.
„Lékaři mi někdy dávali najevo, že kdyby všichni pacienti chtěli vědět tolik podrobností, medicína zkolabuje,“ vysvětluje jeden z „internetových“ klientů, proč této služby využil. Právě onkologové mimořádně stojí o to, aby jim pacient rozuměl. Jen když dotyčný ví, co a proč se s ním bude dít, může při léčbě spolupracovat. Podobný motiv mají třeba také diabetologové. Při každém diabetologickém centru je proto také takzvaná edukační sestra.
„Je to dokonce výhodnější, než když s pacientem mluví lékař. Lékaři mají svůj jazyk, který je pro pacienty nesrozumitelný. Sestra umí mluvit jejich jazykem,“ říká předseda České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví David Marx.
Důležitost komunikace s pacientem si začaly uvědomovat také menší nemocnice. Třeba v Litomyšli se pacientů pravidelně ptají: Jak dobře vám byla vysvětlena diagnóza? „Na trhu se udrží jen nemocnice se spokojenými klienty a dobrou pověstí,“ říká šéf tamní nemocnice Libor Vylíčil.
Český pacient podle něj často vyjadřuje svou nespokojenost s lékařem tím, že odejde k jinému. Vyplynulo to z dotazníku zdravotní gramotnosti, který právě pro nemocnici v Litomyšli zpracovala výzkumná mezinárodní organizace Institute for Lifestyle Options and Longevity (ILOL).
Jen necelá třetina pacientů této nemocnice byla ochotna říci lékaři do očí, že s jeho prací není spokojena, a požádat ho o nápravu. Polovina respondentů by v takovém případě přešla k jinému lékaři. Pětina byla rezignovaná: vybrala si odpověď, že by v případě nespokojenosti s lékařem neudělala nic, protože se stejně nedá nic dělat. ILOL položil stejné otázky také lidem na internetu. Jejich ochota říci lékaři kritiku do očí nebyla o nic vyšší. Spolu s lékařem se na rozhodování o léčbě chtějí podílet tři čtvrtiny lidí.
Podle Davida Marxe by se lékaři měli učit mluvit s pacientem už ve škole: „U státnic z vnitřního lékařství ve Velké Británii bývá otázka: Jak byste toto onemocnění vysvětlil laickými slovy pacientovi?“
***
|
Zmatky kolem pojmů Řada informací v příbalových letácích k lékům není podle lékárníků srozumitelná. Zkušenost s konkrétními dotazy mají například provozovatelé a přispěvatelé lékárenského serveru Apatykář. Lidé si podle něj například pletou pojmy neurologický (týkající se prevence, diagnostiky a léčení nemocí nervové soustavy) a urologický (týkající se chorob močového ústrojí a mužských pohlavních orgánů). Nerozumí ani termínům kontraindikace (okolnost nebo stav pacienta vylučující některé léčebné postupy, výkony, užívání některých léků), nežádoucí účinek (v podstatě každé léčivo kromě svých účinků, pro které se používá, zároveň působí na pacienta i jinak, což je většinou nežádoucí) a často jejich význam zaměňují. Často se ptají, co znamená „na lačno“, srozumitelnější je „vezměte si to před jídlem“. Spolupráce s lékaři Na rozhodování o své léčbě se spolu s lékařem chce podílet 72 % respondentů. Ostatní chtějí jen informace, ale rozhodnutí nechají na lékaři nebo se vůbec na rozhodování o léčbě nechtějí podílet, protože tomu prý stejně nerozumí. Pouze třetina lidí je ochotna říci lékaři, že není spokojena s tím, jak je ošetřuje nebo vyšetřuje. Zhruba polovina v takovém případě lékaře beze slova změní. Pětina lidí rezignuje: „Nedá se nic dělat“. |
