První česká ministryně na vozíčku Daniela Filipiová se v jednacím sále sněmovny nebude moci volně pohybovat. Od řečnického pultu ji bude dělit jeden schod, od vládních lavic tři. Filipiové ale nevadí, že nebude sedávat s ostatními členy kabinetu za vládním stolem.
„Teoreticky by to šlo vyřešit, ale bylo by to tak složité, že by to bylo až zbytečné,“ řekla nová ministryně. Právě tento postoj charakterizuje její dosavadní aktivity na poli odstraňování bariér.
Daniela Filipiová je na vozíku už více než dvacet let, od neúspěšné operace míchy. Architektka se poté začala věnovat hlavně problematice bezbariérovosti, je mimo jiné autorkou knihy Projektujete bez bariér. Byla také v pracovní skupině komory architektů, která se tomuto tématu věnovala.
Její metodikou se řídí řada stavebních úřadů
Kolegové architekti na ni vzpomínají jako na člověka, který měl rozumné požadavky. „Když se připravovala vyhláška o bezbariérových požadavcích, věnovaly se jí dvě skupiny. Lidé z ministerstva pro místní rozvoj prosazovali bezbariérové řešení bez ohledu na cokoliv, nezajímaly je žádné kompromisy,“ říká sekretář komory architektů Jiří Ploss. „Skupina kolem Daniely Filipiové byla naopak kompromisům nakloněná.“
Architekt Jan Štípek vzpomíná, že některé s vyhláškou spojené nápady „byly dost šílené“. „Třeba ten, že bezbariérové by měly být všechny domy. Zastánci tohoto nápadu argumentovali tím, že invalida přece může přijít kamkoliv. Jenže taková stavba je o třetinu dražší,“ říká architekt.
„Snažila jsem se vyjít vstříc handicapovaným i architektům. Ani sebelépe vybavená toaleta nevyhoví všem. Každý vozíčkář je jinak velký, jinak zdatný, každý potřebuje něco jiného,“ říká Daniela Filipiová.
Právě její metodikou se dnes při posuzování bezbariérovosti staveb řídí řada stavebních úřadů.
Zato boj o silniční zákon prohrála. Porazil ji někdejší poslanec a předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása.
Filipiová chtěla, aby zastavit kdekoliv směli jen lidé, kteří mají postižení pohybového aparátu -jak je to běžné v Evropě. Krása ale uhájil dosavadní stav - tato výsada zůstala všem, kteří mají jakékoliv zdravotní postižení.
„Lidé začnou brát vozíčkáře vážněji“
Vozíčkáři se na „svou“ ministryni těší. „Doufám, že se to odrazí v tom, že zdravotnický personál bude mít větší pochopení pro lidi na vozíku,“ říká předsedkyně Pražské organizace vozíčkářů Jaroslava Franková. Předseda Ostravské organizace vozíčkářů Tomáš Dvořák si slibuje, že lidé začnou brát lidi na vozíku vážněji.
„To je od pana Dvořáka hezké,“ reaguje Filipiová. „Ale já už to takhle neberu. Brala jsem tak svou první kampaň do Senátu - jako zviditelnění lidí, kteří nechodí, a jako důkaz, že navzdory tomu mají určité ambice. Teď je pro mě ale prioritou být úspěšná ministryně zdravotnictví,“ dodává.
„Teoreticky by to šlo vyřešit, ale bylo by to tak složité, že by to bylo až zbytečné,“ řekla nová ministryně. Právě tento postoj charakterizuje její dosavadní aktivity na poli odstraňování bariér.
Daniela Filipiová je na vozíku už více než dvacet let, od neúspěšné operace míchy. Architektka se poté začala věnovat hlavně problematice bezbariérovosti, je mimo jiné autorkou knihy Projektujete bez bariér. Byla také v pracovní skupině komory architektů, která se tomuto tématu věnovala.
Její metodikou se řídí řada stavebních úřadů
Kolegové architekti na ni vzpomínají jako na člověka, který měl rozumné požadavky. „Když se připravovala vyhláška o bezbariérových požadavcích, věnovaly se jí dvě skupiny. Lidé z ministerstva pro místní rozvoj prosazovali bezbariérové řešení bez ohledu na cokoliv, nezajímaly je žádné kompromisy,“ říká sekretář komory architektů Jiří Ploss. „Skupina kolem Daniely Filipiové byla naopak kompromisům nakloněná.“
Architekt Jan Štípek vzpomíná, že některé s vyhláškou spojené nápady „byly dost šílené“. „Třeba ten, že bezbariérové by měly být všechny domy. Zastánci tohoto nápadu argumentovali tím, že invalida přece může přijít kamkoliv. Jenže taková stavba je o třetinu dražší,“ říká architekt.
„Snažila jsem se vyjít vstříc handicapovaným i architektům. Ani sebelépe vybavená toaleta nevyhoví všem. Každý vozíčkář je jinak velký, jinak zdatný, každý potřebuje něco jiného,“ říká Daniela Filipiová.
Právě její metodikou se dnes při posuzování bezbariérovosti staveb řídí řada stavebních úřadů.
Zato boj o silniční zákon prohrála. Porazil ji někdejší poslanec a předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása.
Filipiová chtěla, aby zastavit kdekoliv směli jen lidé, kteří mají postižení pohybového aparátu -jak je to běžné v Evropě. Krása ale uhájil dosavadní stav - tato výsada zůstala všem, kteří mají jakékoliv zdravotní postižení.
„Lidé začnou brát vozíčkáře vážněji“
Vozíčkáři se na „svou“ ministryni těší. „Doufám, že se to odrazí v tom, že zdravotnický personál bude mít větší pochopení pro lidi na vozíku,“ říká předsedkyně Pražské organizace vozíčkářů Jaroslava Franková. Předseda Ostravské organizace vozíčkářů Tomáš Dvořák si slibuje, že lidé začnou brát lidi na vozíku vážněji.
„To je od pana Dvořáka hezké,“ reaguje Filipiová. „Ale já už to takhle neberu. Brala jsem tak svou první kampaň do Senátu - jako zviditelnění lidí, kteří nechodí, a jako důkaz, že navzdory tomu mají určité ambice. Teď je pro mě ale prioritou být úspěšná ministryně zdravotnictví,“ dodává.