Hlavní myšlenkou projektu je obrátit pozornost obyvatel měst ke zvukům, které je obklopují, a poukázat na důležitost zvukové stavby prostředí. „Chtěli jsme zviditelnit tento aspekt prostředí, který se nám zdál trochu upozaděný,“ komentuje vznik databáze jeden z jejích zakladatelů Miloš Vojtěchovský.
Do databáze může přispět každý. Uživatelé tak vytvářejí jakousi zvukovou mapu Prahy a dávají ostatním posluchačům možnost poslechnout si zvuky různých událostí a zákoutí. Se sluchátky je možné poslouchat šplouchání vody, tlampače zmrzlinářských vozů, cvrlikání ptáků nebo řinčení atrakcí na matějské pouti.
Velmi oblíbenou destinací je například železniční most, jehož vibrace nahrával dánský zvukový umělec Jacob Kirkegaard i pod vodou speciálním „hydrofonem“. Jedním z nejnovějších příspěvků je například zvuková kulisa z „nádražky“ v Bubenči nebo z Fakultní nemocnice Na Bulovce.
Myšlenka sluchového pozorování vznikla v sedmdesátých letech v kanadském Vancouveru a jedním z jejích prvních průkopníků byl vědec a skladatel Murray Schafer. Ten jako první užil termín soundscape, odvozený od anglického landscape (krajina - pozn. red.), pro označení zvukového prostředí, které člověka bezprostředně obklopuje. Schafer se také podílel na vzniku kompozice Vancouver Soundscape 1973, která je určitou poslechovou procházkou po tomto přístavním městě.
Teorie zvukového prostředí v sobě snoubí hudební, psychologické a filozofické poznatky. Stejně jako u hudebních kompozic se u krajiny určuje její celková tonalita, ze které poté vystupují výrazné zvuky jako určující orientační body. Důležitou roli hraje také tónová a rytmická vyváženost.
Skladatel a teoretik Barry Truax uvádí pojem zvukového horizontu, který udává vzdálenost, na niž jsme schopni „doslechnout“, co se děje v našem okolí.
V hlučném prostředí se tento horizont zmenšuje až na velikost menší než lidské tělo, kdy například nejsme schopni slyšet vlastní kroky na ulici. Zvuky okolí už neinformují člověka o dění kolem něj, ale stává se z nich jednolitý hluk, od kterého se snaží izolovat nebo jej přehlušit například pomocí hudby, jež je někdy s nadsázkou označována jako „zvukový parfém“.
Do databáze může přispět každý. Uživatelé tak vytvářejí jakousi zvukovou mapu Prahy a dávají ostatním posluchačům možnost poslechnout si zvuky různých událostí a zákoutí. Se sluchátky je možné poslouchat šplouchání vody, tlampače zmrzlinářských vozů, cvrlikání ptáků nebo řinčení atrakcí na matějské pouti.
Co všechno už Pražené "ulovili"* Ticho v kostele Panny Marie Sněžné * „Co slyší sebevrah“ -nahrávka pořízená kontaktním mikrofonem přímo mezi kolejemi, zvuk zachycuje vlak jedoucí přes Horní Počernice
* Mňoukajícího pána na tramvajové zastávce Anděl * Jinonické včely * „Pod hladinou Vltavy“ -nahráno podvodním mikrofonem za mrazivého večera * Tikání pražského semaforu pro chodce |
Velmi oblíbenou destinací je například železniční most, jehož vibrace nahrával dánský zvukový umělec Jacob Kirkegaard i pod vodou speciálním „hydrofonem“. Jedním z nejnovějších příspěvků je například zvuková kulisa z „nádražky“ v Bubenči nebo z Fakultní nemocnice Na Bulovce.
Myšlenka sluchového pozorování vznikla v sedmdesátých letech v kanadském Vancouveru a jedním z jejích prvních průkopníků byl vědec a skladatel Murray Schafer. Ten jako první užil termín soundscape, odvozený od anglického landscape (krajina - pozn. red.), pro označení zvukového prostředí, které člověka bezprostředně obklopuje. Schafer se také podílel na vzniku kompozice Vancouver Soundscape 1973, která je určitou poslechovou procházkou po tomto přístavním městě.
Teorie zvukového prostředí v sobě snoubí hudební, psychologické a filozofické poznatky. Stejně jako u hudebních kompozic se u krajiny určuje její celková tonalita, ze které poté vystupují výrazné zvuky jako určující orientační body. Důležitou roli hraje také tónová a rytmická vyváženost.
Skladatel a teoretik Barry Truax uvádí pojem zvukového horizontu, který udává vzdálenost, na niž jsme schopni „doslechnout“, co se děje v našem okolí.
V hlučném prostředí se tento horizont zmenšuje až na velikost menší než lidské tělo, kdy například nejsme schopni slyšet vlastní kroky na ulici. Zvuky okolí už neinformují člověka o dění kolem něj, ale stává se z nich jednolitý hluk, od kterého se snaží izolovat nebo jej přehlušit například pomocí hudby, jež je někdy s nadsázkou označována jako „zvukový parfém“.