Hned několika řeckým filozofům se připisuje politicky mnohonásobně nekorektní výrok: „Děkuji Bohu, že jsem se narodil jako člověk, a ne jako zvíře, jako muž, a ne jako žena, jako Řek, a ne jako barbar.“ Zato už desítky let si židé lámou hlavy s každodenní ranní modlitbou, jež pochází z Talmudu a v níž se při trojím opakování textu „Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra“ dodává: „jenž jsi mě neučinil pohanem“; „jenž jsi mě neučinil ženou“; „jenž jsi mě neučinil otrokem“. Ženská varianta zní rezignovaně „jenž jsi mě učinil podle Své vůle“. Ortodoxní a chasidští židé text dodnes používají v této podobě, židé neortodoxní se rozhodli toto požehnání buď zcela vynechat, nebo text pozměnit na mírnější variantu: „jenž jsi mě stvořil ke Svému obrazu.“
Jak nás poučují biologové, tendence po zevním odhraničení je silná i v přírodě -čím více druhů kachen obývá jedno území, tím markantněji se liší jejich svatební šaty. Pokud na některý oceánský ostrov pronikne jen jeden druh kachen, brzy u něj pestré zbarvení samců zanikne úplně a obě pohlaví jsou stejně nenápadná - není se tu od koho odlišovat.
U přírodních národů jsou způsoby, jak deklarovat svoji odlišnost, složitější: oblíbeným prostředkem je prohlásit, že příslušníci sousedního kmene jsou na rozdíl od „nás“ kanibalové a náležejí do sféry Chaosu, barbarství a zla, mezi lidožravé baby Jagy, obry, skřety a démony. Při antropologických výzkumech, které usilovaly najít skutečné, nefalšované kanibaly, se tak mnohdy ona hranice mezi civilizací a barbarstvím znovu a znovu posouvala a živí, opravdoví kanibalové stále nikde.
Antropolog William Arens dokonce zacházel tak daleko, že existenci kanibalismu jako kulturního obyčeje úplně popíral. Byl to podle něj druh klasifikace - ovšem ne klasifikace potravy, ale klasifikace lidí demonstrující, že „my“ jsme rozhodně kulturnější než ti ostatní. To je sice přehnané tvrzení, ale i český odborník na kanibalismus Václav Hubinger přiznává, že „kulturní“ kanibalismus je ve většině případů smyšlenka sousedů nebo omyl západních pozorovatelů. Význam mnoha pověstí a mýtů by se tedy dal s trochou nadsázky shrnout větou „(Proč) my nejsme kanibaly (a oni ano)“. Vznik žánru V dnešní době se mnohem více než dříve pohybujeme v oblasti individuální volby: životního stylu, náboženství, země bydliště, genderu či toho, na jak dlouho si člověk nechá zmrazit vlastní tělo či jenom hlavu (předpokládá se prý, že v době, kdy onoho zmrzlíka někdo dokáže probudit k životu, nebude problém ostatní tkáně vypěstovat nové). Lidé si tedy mohou mnohem více než dříve sami vybírat, kým budou. Souběžně s tím, jak je společnost stále strukturovanější a složitější, jak se svět stále více globalizuje, je čím dál tím více nabídek, jak sám sebe definovat, a tím zároveň četné jiné identifikace odmítat. Dnešní Evropan tedy sám pro sebe řeší otázky, proč nebýt buddhistou, tanečníkem kapuery, transsexuálem či hlubinným ekologem, což naše předky ve středověku vůbec nenapadlo, a tedy ani netrápilo. Odrazem této skutečnosti je možná i vznik jakéhosi samostatného literárního žánru „Proč nejsem X“.
V Česku byly jakýmsi zakladatelským dílem tohoto typu textů odpovědi na anketu Přítomnosti, konanou v letech 1924-1925. Texty vyšly souhrnně brzy po listopadové revoluci pod názvem Proč nejsem komunistou: odpovědi J. Čapka, K. Čapka, J. Herbena, J. Kallaba, J. Kopty, J. Kříženeckého, F. Langra a F. Peroutky. Na tuto knihu se později výslovně odvolává a navazuje na ni například Václav Klaus v knize Proč nejsem sociálním demokratem, dále anketa Literárních novin z roku 2003, která se polemicky jmenovala Proč nejsem antikomunistou, anebo Mirek Topolánek ve sborníku Proč nejsem eurofederalistou, kde nepřesně uvádí, že si při čtení názvu příspěvku nemůže nevybavit „Čapkův sborník“. V anglosaském prostoru vycházely knihy tohoto žánru již dříve, ale nejvíc z nich proslula publikace Proč nejsem křesťanem Bertranda Russela z roku 1927. Na ni odkazuje kniha Proč nejsem muslim: nekompromisní kritika islámského fundamentalismu i četné další.
Většina autorů se v těchto textech buďto vyrovnávala s komunitou, do níž se narodili a od které se odcizili, anebo - častěji - si sami pro sebe vyjasňují, proč k danému myšlenkovému směru, víře či komunitě - navzdory jejich přitažlivosti či svůdnosti - nepatří, ačkoliv k ní mají v jistém ohledu velmi blízko. Už Čapek psal o otázce „proč nejsem komunistou“, že je pro něj úlevná, „neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl“. Jen o málo pozdější knihu Proč nejsem bolševikem od Karla GoliathaGorovského také nepsal žádný pravičák: nesla podtitul Zpověď evropského komunisty a vydala ji Marxistická opozice v KSČ. Goliath byl přesvědčen, že komunismus je buďto demokratický, nebo vůbec není. Podobně mladý český filozof Martin Škabraha ve svém nedávném textu Proč nejsem biotechnooptimistou z velké části kritizuje ne „technooptimismus“, ale Jürgena Habermase za to, že jeho výtky proti biotechnologickému pokroku jsou příliš konzervativní, a až v závěru přichází s vlastními, mírnějšími a podle něj zřejmě lepšími.
Mnozí kritici současného českého prezidenta by v tomto kontextu asi také interpretovali jeho výše zmíněný text jako snahu distancovat se od politického směru, v jehož intencích navzdory všem svým politickým proklamacím a sebedefinicím mnoho let řídil českou vládu a rozhodoval o ekonomickém směřování státu. Stejně tak se můžeme zamýšlet nad textem ekonoma a filozofa Friedricha A. von Hayeka Proč nejsem konzervativcem. V něm tento zastánce klasického liberalismu a tržního hospodářství mimo jiné zdůrazňuje, že je mnoho toho, co by se liberál měl naučit z díla některých konzervativních myslitelů, a novou vlnu pozornosti si Hayekovy myšlenky ne náhodou získaly právě po nástupu neokonzervativních politiků Reagana a Thatcherové k moci.
Každý z autorů si ovšem otázku, proč něčím není, řeší jen sám pro sebe, a vždycky je více toho, čím nejsme, nežli toho, čím jsme. Jeden autor proto může zvládat podobných sebevymezujících textů hned několik. Četné tituly různých autorů tak samozřejmě stojí navzájem v ostrém kontrastu: proti (opět) Klausovu textu Proč nejsem evropeistou můžeme postavit titul Proč už nejsem euroskeptikem od britského novináře Gideona Rachmana, Russellovu Proč nejsem křesťanem zas oponuje kniha Proč nejsem ateistou unitářského pastora Johna Holmese či nedávná publikace berlínského evangelického pastora A. Gartha se stejným názvem a deklaraci Proč nejsem motoristou protiřečí jiná s názvem Proč nejsem cyklistou. A naopak stať propagátora „světoobčanství“ a občanského aktivisty Eduarda Chmelára Prečo nie som liberál má s anglickým textem Why I am Not a Liberal amerického konzervativně a nábožensky orientovaného novináře Dennise Pragera společný jen název. Stejnojmenných textů o tom, proč nebýt libertariánem či katolíkem, je také povícero.
Windowsáci versus linuxáři Lidé i dnes řeší stará dilemata příslušnosti k různým náboženským vyznáním, ale přibývají i možnosti stále nových voleb a jejich odmítání, přičemž v určitých dobách vždy existuje omezený okruh otázek, které jsou zrovna nejvíce aktuální. Už Čapek s nadsázkou psal, že si nikdo z jeho současníků neklade otázku „Proč nejsem agrárníkem“ nebo „Proč nejsem národním demokratem“, protože „nebýt agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru, avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou“. Dnes se intelektuálové vyhraňují hlavně ve vztahu k Evropské unii nebo se jako Škabraha vymezují vůči „technooptimismu“. Autorem téměř shodně nazvaného eseje Proč nejsem technooptimista je mladý český autor sci-fiJiří Brossmann, nad jehož textem je však znovu nutné připomenout Karla Čapka, protože tentýž problém vzpoury strojů robotů proti svým tvůrcům řešil ve své době právě on.
Dalším oblíbeným tématem jsou dnes otázky životního prostředí a genderu, tedy konkrétně Proč nejsem environmentalistou a feministou nebo Proč nejsem českým genderovým rovnistou. Zvláště v angličtině pak existuje těžko obsáhnutelný počet článků a knih o tom, proč nebýt postmodernistou, rawlsiánem (přívržencem politické filozofie Johna Rawlse) či kreacionistou. V katalogu Kongresové knihovny ve Washingtonu jsem děl tohoto žánru napočítal přes třicet. Najdeme mezi nimi hlavně náboženské a protináboženské pamflety, ale také díla univerzitních vědců jako Proč nejsem sekularistou od profesora politologie Williama E. Connollyho nebo jakési pokračování Hayekovy knihy od libertariánského ekonoma Jamese M. Buchanana s názvem Proč ani já nejsem konzervativcem.
Oproti tomu třeba titul internetového článku Proč nejsem JAVA programátorem působí spíše jako žert ve stylu parodické verze písně Hrobař s názvem „DOSař“, v níž hrdina konvertuje od DOS k Microsoftu („Já se rozhod‘ dělat pro Billa, tahle práce, ta mě chytila, v Microsoftu svý dny prožívám“). Ale není tomu tak, text je myšlen zcela vážně, podobně jako český článek Proč nejsem slávista. Ne nadarmo také společenští vědci dnes už seriózně zkoumají třeba skupinovou identitu uživatelů Maců a nadšenců pro Linux, která je podle antropologa Thomase Eriksena - na rozdíl od „windowsáků“ - velmi jasně vymezena. I na českém internetu se ostatně před dvěma lety objevil článek Proč nejsem linuxářem, jehož autor tolerantně psal, že se nechce upínat k něčemu konkrétnímu: „Jsem svobodný člověk, používám si, co chci, snažím se tím neomezovat ostatní.“ Ovšem dlouhá diskuse, která se k článku rozpoutala, končí příspěvkem psaným zcela v duchu Eriksenových slov: „Znám Windows docela dobře, živím se jejich správou už bezmála 7 let, a právě proto se ze mě stal posledním rokem linuxový fanatik.“ Proč nebýt „člověkem - mužem“ V budoucnosti však zřejmě budeme rozhodovat nejen o tom, ke které náboženské, genderové či počítačové komunitě se přikloníme. Budeme více než dnes určovat, nakolik budou stroje a počítače součástí nás samých, a umění vytváření sebe sama a sebedefinování tak povýšíme na novou úroveň.
Již dnes někteří odmítají děkovat za to, že se narodili jako člověk, a ne jako zvíře (ostatně oba pojmy se významově silně přiblížily), a naopak jako americká filozofka a feministka Donna Haraway jásají nad tím, že „z našich fúzí se zvířaty a stroji se můžeme učit, jak nebýt člověkem - mužem“ (ovšem pozor na korektnost). Časem nás asi čekají i knihy jako Proč nejsem člověkem/ani zvířetem - proč jsem kyborgem. Co se týká lidí, ohledně jejich dalšího vývoje není nic jisté, avšak žánr „Proč nejsem X“ čeká bezpochyby skvělá budoucnost.
***
Většina autorů se buďto vyrovnává s komunitou, do níž se narodili a od které se odcizili, anebo si vyjasňují, proč k myšlenkovému směru či komunitě - navzdory jejich přitažlivosti - nepatří, ačkoliv k ní mají blízko
Warum ich kein Atheist bin Alexander Garth Vydalo nakladatelství Gerth Medien, Asslar 2008. 223 strany. Proč nejsem biotechnooptimistou Martin Škabraha In Ladislav Chvátal, Vít Hušek (eds.): „Přirozenost“ ve filosofii minulosti a současnosti. Vydalo nakladatelství CDK, Brno 2008. strana 216-231. Proč nejsem muslim Ibn Warraq V překladu Dana Drápala vydalo nakladatelství Votobia, Olomouc 2005. 503 strany. Proč nejsem křesťanem Bertrand Russell Vydalo nakladatelství Volná myšlenka, Praha 1928. 31 strana. Proč nejsem konzervativcem F. A. Hayek V překladu Romana Jocha vydal Občanský institut, Praha 1993. 11 stran.
O autorovi| Jan Lukavec, publicista