LN: Vaše působení v Evropské komisi se chýlí ke konci. Co budete dělat dál? Využijete nabídku kandidovat za ČSSD do Senátu?
Samozřejmě, že si člověk plánuje budoucnost, protože předpokládá, že ještě chvilku na světě bude, to je jasné. Nijak zvlášť konkrétně ale ne. Teď je situace, kdy člověk musí dokončit řadu věcí – předávání agendy a podobně – a to vás zcela naplňuje. Jsou dvě věci, které považuji za nejdůležitější – sociální politika jako taková a Evropská unie jako taková, to znamená podle mě nejúspěšnější politická konstrukce dějin. A já hledám pozici, která mi umožní co nejlépe působit v oblasti, která spojuje sociální politiku a Českou republiku a Evropskou unii. A ještě není rozhodnuto, jak to technicky provedu.
LN: Zeptám se tedy takhle – raději byste zamířil do české politiky, nebo zůstal v té evropské?
Moje hledisko je: která pozice bude nejúčinnější. Politika jako taková je mimořádně zajímavá. Není to vše, ale je to nepochybně důležitá část lidské činnosti, takže zájem máte. Pro mě je pochopitelně nejzajímavější sociální politika v širokém slova smyslu, protože koneckonců všechny politiky nějakým způsobem v sociální politice končí.
LN: Ptám se proto, jestli se člověku po odchodu z české politické scény vůbec chce sem vracet...
Ta otázka se samozřejmě dá položit, není ale tak intenzivní. Jak už jsem řekl, politika je určitý typ činnosti, možná řemesla, a vždycky je dost tvrdá, nikdy není úžasná. Protože je to činnost lidí, kteří jsou dost často v extrémní situaci, protože rozhodují o extrémních věcech. Například rozhodujete o nějakém zákonu a 15 miliard korun se ročně přesouvá jiným směrem. Nebo něco netrefíte v životním minimu a pět, deset, sto tisíc lidí se dostane do těžké situace. Takže když je člověk odpovědný, tak je ve velkém stresu. A když se pohybujete ve velkém stresu, tak to je vždycky tvrdé.
LN: Zpátky k té senátní nabídce. Kdyby byla zajímavá a vážně míněná, kývl byste na ni?
To je trochu příliš brzo. Není to něco, co bych si vyslechl a řekl si, to určitě ne. Už jsem asi před rokem říkal v jednom rozhovoru, že se na mě individuálně obrátili z jedné okresní organizace v jižních Čechách a zkoušeli, jestli bych byl případně ochoten někdy (kandidovat). A já jsem to neodmítl. Potěší vás, když vidíte, že ten návrh není součástí nějakého složitého kalkulu, ale že lidi vás opravdu chtějí.
LN: Pojďme k výběru českého kandidáta na eurokomisaře. Nemrzí vás, že nepokračujete dál?
Samozřejmě že kdyby ta možnost byla... A já jsem jasně řekl, že o ni mám zájem, a je to pravda. Protože, stručně řečeno, sociální politika je jádrem všech politik. To znamená, že budoucí evropská integrace musí značně rozpracovat a propracovat svoji sociální složku. A já jsem cítil, že věci posunuji směrem, který se mi zdál správný. Takže je jasné, že z tohoto hlediska mě to nijak nepotěšilo. To tak je.
LN: Co říkáte výběru Štefana Füleho? Bude důstojný nástupce?
Podívejte se, Füle byl diplomatem, už když já jsem byl ministerský předseda. A prostě nemůžu říct nic jiného, než že to je schopný člověk. Vždycky je fakt, že pozice komisaře je významně odlišná od pozice diplomata. To je výslovně politická pozice. Na druhé straně ale každý, kdo začal v politice, tak jednou začal. A diplomacie je dost blízko politiky, abyste to – když máte talent, což se ovšem ukáže až za chvíli – zvládl. Já ho prostě znám jako zdatného člověka a nemám nějaké předběžné obavy.
LN: Jak je v Bruselu vnímána jeho komunistická minulost a studium v Moskvě? Tedy zajímá to vůbec někoho, nebo je to jen vnitročeská debata?
Když položíte otázku, jestli je to vnímáno, tak bych musel udělat studii. Já jsem se o to nezajímal, jestli je to vnímáno, nebo ne, a nikde jsem o to nezakopl. Jako že byste šel a někdo by se vás na to ptal – nikdy. Řekl bych, že v zásadě to nikoho příliš nezajímá. Protože život je většinou složitější, než si normálně myslíme.
LN: A váš osobní postoj?
Já jsem se strašně urputně snažil... nikdy jsem svým kolegům nepoložil otázku, v jaké jsou straně, když neexistovaly důvody z profesionální povinnosti. Nikdy jsem nepoložil otázku, v co věří. Pro mě bylo vždycky důležité, co je to za člověka. Zásadní věc je tato: vláda rozhodla a diskuse kolem Štefana Füleho proběhla při plném vědomí všech souvislostí, které jsou s ním spojené. Z tohoto hlediska to byla normální diskuse, kterou se rozhoduje. Diskusi vedli lidé, kteří rozhodovat mají... a rozhodli. Je to na nich a já nemám žádné komentáře.
LN: Jak se vás dotýkaly věci, které se děly kolem českého předsednictví EU anebo teď kolem Lisabonské smlouvy?
No tak občas jsem na ně narazil. Unie je konstruovaná tak, aby ve své mnohosti vždycky našla konstruktivní řešení. Takže tohle žádná velká osudová věc není. Druhá věc je, že věcně toho naše předsednictví dokázalo relativně dost, toho si všichni také všímají.Vyjednávání o výjimce (z Lisabonu, pozn. LN), to podle mě už překročilo rámec – i když se to také nijak zvlášť nekomentuje – protože ten systém vyžaduje určitou předvídatelnost. A jestliže všechny kroky uběhly – a oni také čtou naši ústavu, takže vědí, že principielně proces je ukončen – a najednou se to mění, to vyvolává občas problémy.
LN: Problémem tedy bylo, že to přišlo takhle pozdě, než samotné žádání o výjimku?
No jistě. Vždyť Poláci dostali podobnou (výjimku, pozn. LN). Obsahově to nehraje roli, ale vždycky je snaha o nějakou předvídatelnost. Jednoduše řečeno, přišlo to pozdě.
LN: Když se ohlédnete za Vaším působením v Evropské komisi, vzpomenete si na nějakou konkrétní věc, která se podařila prosadit a na kterou jste pyšný?
Dvě věci. Za prvé se mi podařilo opravdu posílit význam sociální politiky v rámci evropské politiky jako takové. Když se podíváte na projev prezidenta Barrosa (předsedy Evropské komise, pozn. LN), který přednášel v parlamentu před tím, než byl znovuzvolen, tak vidíte, že dobrá třetina byla věnovaná sociální politice a sociálním problémům. A to je dobře.
Druhá věc – teď jsme ve Švédsku a debatujeme o diskriminaci a nediskriminaci. Považuji za úspěch, že se mi podařilo zpracovat text, který je teď základem další diskuse o protidiskriminační legislativě, tj. nové směrnice o nediskriminaci.
LN: Jedna věc je směrnice a druhá realita. Jak daleko je od podobných opatření k jejich uplatnění v praxi?
Ta cesta je vždycky dlouhá, vždycky nepřímá. Když se ale potom podíváte s odstupem, tak vidíte, že to funguje. Když se zavedla směrnice o tom, že má být rovnost v platech mezi muži a ženami, tak je pravda, že jsme zdaleka nedosáhli cíle. Ale z 32 procent to velmi rychle kleslo na 16. Tato rozhodnutí mají vždycky účinek, ale vždycky trvá relativně dlouho, než se to projeví v praxi.
LN: A co se vám naopak nepodařilo? Nebo co jste nestihl?
Nestihl jsem – a proto člověk může říct, že se to nepodařilo, ale když budete mluvit jakoby chladně technicky, tak jsem to ještě nestihl – chtěl sem prosadit směrnici o přenositelnosti důchodového nároku v doplňkových systémech.
To zní tajuplně, ale je to jednoduché. Máte důchodový systém, spoříte si do něj a musíte změnit zaměstnání – buď musíte, nebo ho chcete změnit. V současné době vždycky něco ztratíte – v některých systémech hodně, v některých málo. A ten návrh říká, že lidi, kteří se budou takhle pohybovat, nemají nic ztratit. Už jsme velmi blízko, ale protože je to jednomyslné rozhodnutí a Spolková republika ho ještě nepotvrdila, tak jsme asi rok a půl zamrzlí v Radě (ministrů EU, pozn. LN) a hledáme nějaké možné řešení.
