V Tel Avivu Brod pokračoval ve své misi, kterou zahájil už v Praze – ve vydávání Kafkových děl. Když roku 1942 zemřela jeho žena Elsa, začala mu coby sekretářka pomáhat půvabná, o 22 let mladší Ester Ilse Hoffeová. Žena, která do Palestiny rovněž uprchla z Prahy, byla tou dobou vdaná a měla dvě děti. Těžko dnes říct, kdy se pracovní vztah přehoupl do intimního a nakolik intimní vůbec byl. Jedna ze dvou dcer Ester Hoffeové, která zemřela před dvěma lety ve věku 102 let, k tomu pro týdeník Die Zeit uvedla: „Max Brod a náš otec Otto Hoffe byli nejlepší přátelé. Moje matka milovala mého otce, a Brod byl členem naší rodiny. Zpětně se to těžko chápe.“
Brod měl k Hoffeové každopádně velkou důvěru a hned v roce 1945 jí daroval – a tento dar v roce 1952 písemně stvrdil – veškeré Kafkovy rukopisy, které vlastnil. Než zemřel, sepsal také poslední vůli ve prospěch Ester Hoffeové, kam zahrnul veškerou svoji pozůstalost. Hoffeová se tak stala jedinou a zdánlivě nezpochybnitelnou dědičkou bezdětného Maxe Broda. Ještě za svého života Hoffeová darovala konvolut Kafkových rukopisů rovným dílem svým dvěma dcerám, bývalé letušce Evě Hoffeové (75) a její starší sestře, bývalé kosmetičce Ruth Wislerové.
Kafkovy rukopisy se tedy nikdy nestaly předmětem závěti, nýbrž přecházely na nové majitele prostřednictvím daru, což bylo pokaždé potvrzeno písemně. V létě 2008, těsně předtím, než mělo dědické řízení po Ester Hoffeové nabýt platnosti, však v deníku Haaretz vyšla série článků alarmujících odbornou veřejnost. Neznámé Kafkovy a Brodovy rukopisy se prý nacházejí v telavivském bytě po Hoffeové, kde je ohrožuje vlhko a zmíněná společnost četných koček. A co hůř, sestry se prý chystají archiv, umístěný také v bankovních sejfech v Izraeli a ve Švýcarsku, prodat Německému literárnímu archivu v Marbachu.
Co na tom, že Kafkovy rukopisy, které Brod zachránil, se už od suezské krize prokazatelně nacházejí v bezpečí bankovního sejfu v Curychu a že deník Haaretz o sporu informuje značně neobjektivně, protože je ve sporu sám zainteresován. Právě u dědečka dnešního majitele Haaretzu Amose Schockena, vydavatele Salmana Schockena, totiž Brod v roce 1956 Kafkovy rukopisy uložil a Schocken je pak nechal převézt do sejfu v Curychu. Angažovanost Haaretzu má však ještě jeden důvod: Salman Schocken podle Die Zeit už ve 30. letech získal souhlas na vydávání Kafkových děl od jeho matky.
Neobjektivních informací v Haaretzu však hbitě využila Izraelská národní knihovna v Jeruzalémě, která by rukopisy ráda vlastnila. V poslední chvíli, než se dědičky mohly ujmout svého majetku, podal právní zástupce knihovny žalobu na neprávoplatnost dědictví. Odvolává se přitom na paragraf číslo 11 Brodovy závěti. Cituje z ní Die Zeit: „Rukopisy, dopisy a další písemnosti a dokumenty uvedené v prvním odstavci mají být předány do opatrování knihovně Hebrejské univerzity v Jeruzalémě nebo Státní knihovně v Tel Avivu nebo jinému veřejnému archivu v tuzemsku nebo v cizině.“ Paragraf má však i dodatek, kde se píše, že „která ze zde jmenovaných institucí bude zvolena, určí paní Hoffeová“. A ta už prodejem rukopisu románu Proces (za rekordní dva miliony dolarů) v roce 1988 naznačila, že touto institucí by měl být Německý literární archiv v Marbachu. Její přání sdílejí i dcery Hoffeovy.
Zápisky z veřejných domů Jakkoli nepravděpodobné se zdá, že by bylo možné darování Kafkových rukopisů a závěť zpochybnit, právní spor se táhne dál. A má první výsledek: v listopadu musely sestry Hoffeovy předat klíče k pěti sejfům v Tel Avivu (uzavřen zatím zůstává byt po Hoffeové, stejně jako sejf s Kafkovou pozůstalostí v Curychu a další sejf v Izraeli) novému vykonavateli poslední vůle a Izraelská národní knihovna se nechala slyšet, že jedině v ní je „právoplatné místo pro Kafkovy dokumenty“. Tak to alespoň napsal ředitel této knihovny Shmuel Har Noy řediteli Německého literárního archivu Ulrichu Raulffovi, jenž dal dopis k dispozici týdeníku Die Zeit. Německý archiv se zatím sporu o dědictví účastní jen coby přihlížející, není však vyloučeno, že do něj bude muset vstoupit. Izraelská knihovna totiž dala najevo pochybnosti také o legálnosti aukce Procesu.
Četní literární historici a milovníci Kafkova díla po celém světě tak nyní čekají na výsledek prohlídky obsahu sejfů. Podle slov českého kafkologa Josefa Čermáka je však nepravděpodobné, že by se v nich našel dokument, jehož význam by se blížil k rukopisu Procesu. „Na druhou stranu vím o některých věcech, které tam jsou a z určitých důvodů nebyly publikovány. Především Brodův deník, kde jsou záznamy z doby jejich mládí, do roku 1910. Kafkovy deníky totiž začínají až koncem roku 1909 a předtím si deník buď nepsal, nebo ho později zničil. Brodův deník dosud viděli snad jen dva lidé, Klaus Wagenbach a Hans-Gerd Koch, a nikdy ne celý,“ uvedl Čermák. Týdeník Die Zeit pak cituje Kafkova životopisce Reinera Stacha: „Z Brodových deníků z let 1909–11 bychom se mohli dozvědět mnohé o jeho úzkém, dennodenně pěstovaném přátelství s Kafkou – a mimochodem řečeno, i o tehdejších Brodových pravidelných návštěvách nevěstinců.“ Nesmírně zajímavých bude i 70 dopisů, které si Brod během 20 let vyměnil s Kafkovou poslední láskou Dorou Diamantovou.