Vdramatizaci Divadla Komedie postavu s nevyslovitelným jménem Klaus Uhltzsch hraje Jiří Štrébl. Na rozdíl od knihy je však víc oběť, trapná chudinka.
Autorka scénáře a režisérka Kamila Polívková román stejně jako její němečtí kolegové zpracovala do formy monodramatu, výrazně ho zkrátila a významově posunula. V knize je hrdina, narozený v roce 1968 ve východním Berlíně, mnohem bizarnější a grotesknější postavou, ostatně svou „kariéru“ v útlém věku začíná jako náruživý onanista a ucpávač záchodků. Mindráky pak řeší vstupem do Stasi podle obrazu svého otce. Brussig vyostřil všechny detaily života v bývalé NDR do podoby absurdní frašky a vše ještě značně umocnil mdlým rozumem nebohého hrdiny.
Česká dramatizace sice zachovala monstrózní lež a neustálé předstírání jako základní téma, ale tím, že ze souvislého toku pečlivě zkonstruovaných a významově poskládaných bizarností a nechutností vybrala jen některé, porušila původní vyznění příběhu – obrovskou nadsázku, přes niž se vše zjevuje v syrovém stavu. Částečně tak vyřízla onu neopakovatelnou grotesknost a absurditu příběhu – Klaus je v tomto pojetí sice pravda poněkud zvláštní týpek, ale uvěřitelný. Zneurotizovaný matkou fanaticky posedlou hygienou a otcem pragmatickým grázlem ze Stasi kráčí neochvějně za svým cílem.
Jiří Štrébl jeho příběh vystavěl precizně s citem pro dramatické výšky a propady. Režie přišla s vcelku zajímavým nápadem – místo toho, aby vyprávěl svůj příběh reportérovi New York Times, líčí ho posluchačům jako pamětník na oslavách 20. výročí pádu zdi s následnou žranicí. Atakuje ho mladá dívka Sára (Tereza Hofová), která ho veřejně obviní ze členství ve Stasi, což doloží vlastní zkušeností. V textu také Stasi výmluvně splývá s StB.
Kamila Polívková posadila diváky a herce do jednoho prostoru – na jeviště a nebývale přitom zafungoval možná ne zcela plánovaný moment – vedle herce se v horku roztékaly chlébíčky a lehce nevábný odér autenticky ilustroval dění. Nejprve je promítnut krátký „ilustrační“ snímek o pádu zdi, pak přichází on – pamětník. Štrébl je zpočátku pobaveně žoviální, před své posluchače předstupuje s výrazem tajemné vědoucnosti až pobavenosti. Zároveň je v něm až býčí neústupnost. Má svůj výklad a z něj neuhne, jeho svět je jasný a nikdy se nezpronevěřil tomu, co do něj nahustili jeho učitelé. Je to ale za všech okolností smutný klaun, rádoby srdečně se směje ale ujíždí do hysterie. Postupně se dopracuje až k jisté formě brečlavé ublíženosti, zejména když dojde na jeho neexistující milostný život. Snad by s ním šlo i soucítit, vždyť je vlastně také oběť. Štréblův Klaus, to je výborná studie politováníhodného chcípáka, jehož i přes pofidérní moc, kterou získal, celý život ovládá strach. Tomuto pojetí nechybí síla a naléhavost, ale je trochu škoda, že inscenace nešla ve stopách groteskně nadsazeného románu důsledněji.