Václav Klaus hodně čte a rád o tom mluví

Český prezident toho hodně přečte a rád o tom také mluví, v knihách si zatrhává, pobízí podřízené, aby četli též. Je to muž, který je schopný projevit kulturní rozhled v míře, jež by se od kultivované hlavy státu měla čekat, zároveň ale projevuje schopnost to své kulturní zázemí, když je potřeba potlačit, umlčet.

Václav Klaus o sobě často mluví jako o dítěti 60. let, s nostalgií vzpomíná na éru malých divadel, debat nad knihami, zásadních filmů. Psal také texty o ekonomice do časopisu Tvář, který se tehdy na poli kulturní publicistiky vymezoval i proti tomu tzv. obrodnému mainstreamu, svoje často radikální soudy v něm publikovali lidé jako Jan Lopatka nebo Andrej Stankovič. Tvář Václava Klause je možné najít na fotkách z "tvářistického" výletu po stopách Ladislava Klímy do Dolních Cholupic. Je těžké si představit, že by si prezident s podobnými lidmi a za podobným cílem vyrazil také dnes.

Má, jak se říká, nakoukáno, načteno. Když v roce 2007 krátce po sobě zemřeli filmoví režiséři Michelangelo Antonioni a Ingmar Bergman, napsal o nich do LN vzpomínkový text, v němž je označil za lidi sobě "blízké", spolutvůrce světa, v němž vyrůstal, schopné vypovídat o něm zásadní věci, mistry toho typu, jací už se dnes nerodí. Otázka ale je, jak moc prezidenta ta svědomitě konzumovaná díla zasáhla.

Projevuje se nějak – třeba i mezi řádky prezidentových projevů, textů, veřejných vystoupení – to dávné setkání s Bergmanovou schopností pronikavé a nemilosrdné sebereflexe? Je to zvláštní, když Václav Klaus v anketě kniha roku v roce 2009 nominuje román Vasilije Grossmana Život a osud, fresku, jejíž hrdiny deptá mimo jiné také ruská moc, a přitom vůči té současné ruské moci projevuje vskutku důslednou nekritičnost.

Přečtené knihy, shlédnuté filmy jako kdyby pro něj neznamenaly víc než prostředek jakéhosi sebepotvrzování nebo doklad podaného výkonu. "Musím se přiznat, že nejsem vraceč, nejsem ten, který viděl nějaký film dvanáctkrát," řekl před čtyřmi roky v rozhovoru pro LN. Jak se ale může ten, kdo byl vskutku zasažen, nevracet, alespoň na chvíli, nezkusit, jestli ten rozhovor, který s dílem kdysi vedl, není možné prohloubit nebo vést dnes nějaký úplně jiný?

Způsob, jímž Klaus do svého příležitostného psaní o knihách či filmech promítá sebe, se zdá symptomatický (moudrost Greenspanovy knihy, pro niž hlasoval v anketě LN, si uvědomil, když k ní psal – nepochybně stejně moudrou – předmluvu).

V kultuře současného Česka ovšem prezident velké hodnoty nenachází. Mezi ním a značnou částí zdejší umělecké scény existuje dlouhodobá vzájemná averze, její počátek se dá vysledovat do doby opoziční smlouvy a později televizní krize. Je to sice už deset let, ale prezident si pamatuje moc dobře, navíc – jeho předchůdce a rival Václav Havel je ve zdejších intelektuálních a uměleckých kruzích ctěn a to se na Hradě také vnímá.

Klausovým vstupem do českého kulturního prostředí posledních let jsou tedy především jakési provokace, příkré soudy provozované ovšem z pozice moci, jež takový akt zbavuje rizika a dodává mu arogance, náklonnost k prezidentovi v kulturních sférách často vyjadřují lidé, jejichž činnost je, přinejmenším, sporná – ředitel NG Knížák, smluvně opoziční i pozdější členové Rady ČT apod.

Prezident je ovšem také tvůrcem kultury v širším smyslu, spoluurčuje způsob vedení debaty, může se projevovat jako arbitr vkusu, který lidi upozorňuje na to, co v jeho očích má hodnotu. Jak asi Klaus – čtenář Dostojevského a fanoušek Bergmana – smíří tohle s výkony hradních psavců, nejen co do myšlenek, ale i úrovně, stylu? Nachází zalíbení v několikrát přes koleno lámaných souvětích Petra Hájka? Skutečně mu klopotné výplody Adama B. Bartoše přijdou, jak řekl, geniální?